ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2162.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2162/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného P. F. Gastronomiegeräte AG , se sídlem v Brüttisellenu, Wolfhaldenweg 10, Švýcarská konfederace, společnosti zapsané v obchodním rejstříku Kantonu Zürich pod č. firmy CH-020.3.004.962-7, zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, proti povinnému J. M. , pro 5,604.317,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1205/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, č. j. 20 Co 157/2010-202, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2009, č. j. 69 Nc 1205/2006-142, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce z 16. 6. 2008, doplněný 23. 2. 2009, 6. 3. 2009, 24. 8. 2009 a 3. 11. 2009 (výrok I.), odložil provedení exekučního příkazu Mgr. P. K. č. j. 037 Ex 1992/06-4 z 23. 6. 2006 prodejem nemovitostí do pravomocného rozhodnutí o žalobě na vyloučení nemovitostí z exekuce (výrok II.) a ve zbývající části návrh povinného z 16. 6. 2008 na odložení provedení exekuce zamítl (výrok III.). Uzavřel, že pohledávka vznikla ze smlouvy o dílo z 31. 10. 1997 sjednané podle §536 a násl. obch. zák., splatnost závazku nastala 14. 2. 1996 a právní moc vykonávaného rozsudku nastala 7. 12. 2005, tedy promlčecí doba podle §408 odst. 2 obch. zák. v době podání návrhu na nařízení exekuce dne 8. 3. 2006 dosud neuplynula. Dále uzavřel, že byla-li před vydáním exekučního titulu pohledávka postoupena smlouvou z 31. 3. 2003 na Z. M., měla být tato skutečnost uplatněna v nalézacím řízení, neboť exekuční soud k tomu již přihlédnout nemůže. Tvrzené neoznámení postoupení pohledávky by mohlo mít význam až v situaci, kdy dlužník plnil (vůči původnímu věřiteli). Dále soud uvedl, že ujednání v postupní smlouvě z 23. 1. 2006 nezbavuje postupníka práva pohledávku vymáhat, pouze legitimuje k podání návrhu na nařízení exekuce též i postupitele. Pokud jde o neurčitost označení oprávněného v návrhu na nařízení exekuce a v postupní smlouvě, soud odkázal na své usnesení z 29. 9. 2009, č. j. 69 Nc 1205/2006-120, jímž opravil záhlaví usnesení o nařízení exekuce tak, že označení oprávněného uvedl do souladu s návrhem a postupní smlouvou, a z něhož je podle soudu zřejmé, že jde o označení právnické osoby. Ač bylo v návrhu na nařízení exekuce i ve smlouvě o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 u oprávněného nadbytečně uvedeno “občan České republiky“ a namísto „sídla“ jeho „bydliště“, nemůže to samo o sobě způsobit neplatnost předmětné smlouvy ani nemůže být důvodem k zastavení exekuce pro nedostatek aktivní legitimace oprávněného. Takový závěr zaujal již i Krajský soud v Brně v usnesení z 11. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 45/2008, vydaném v exekučním řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2678/2007, kde byl oprávněný označen stejně na podkladě téhož exekučního titulu a smlouvy o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006. Soud prvního stupně důvod pro zastavení exekuce neshledal.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil (výrok I.), věc vrátil soudu prvního stupně k rozhodnutí o nákladech exekuce mezi účastníky a nákladech soudního exekutora (výrok II.) a ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že není vázán posouzením označení oprávněného v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2678/2007 (a pod sp. zn. Krajského soudu v Brně 20 Cdo 45/2008), v němž je povinnou osobou Z. M. a oprávněným osoba právnická. Uzavřel, že vada v označení oprávněného byla u jednání soudu 1. 2. 2011 odstraněna a že úmyslem oprávněného bylo podat návrh jako právnická osoba. Ta však neprokázala svou aktivní legitimaci, neboť smlouva o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 je podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Nelze z ní totiž dovodit, zda postupníkem je osoba fyzická či právnická, neboť v označení jsou uvedeny současně znaky osoby právnické i fyzické. Označení právnické osoby (postupníka) navíc není zcela v souladu se zápisem v obchodním rejstříku Kantonu Zürich, je bez identifikačního čísla (na rozdíl od postupitele), není zřejmé, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat a podepisovat, podpis P. F. je bez bližšího označení funkce či postavení, v němž smlouvu podepisuje. Označení postupníka tedy není nezpochybnitelné a smlouva je v celém rozsahu neplatná. Protože námitka neurčitosti označení postupníka (oprávněného) resp. nedostatku aktivní legitimace byla uplatněna až v návrhu na zastavení exekuce poté, co rozhodnutí o nařízení exekuce již bylo v právní moci, je dán důvod pro postup podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Soud se zbývajícími námitkami již nezabýval, neboť nemohly mít na rozhodnutí vliv.
Oprávněný v dovolání, jímž napadá výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, namítá, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.). Prosazuje, že žádný P. F. jako fyzická osoba nikdy návrh na nařízení exekuce proti J. M. nepodal a že návrh podala akciová společnost, jejíž aktivní legitimace vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávky. Protože soud na základě návrhu oprávněného (včetně postupní smlouvy) exekuci nařídil, rozhodl též o tom, že oprávněnému svědčí exekuční titul. Důvodnost nařízení exekuce přezkoumával i Krajský soud v usnesení z 22. 3. 2007, č. j. 20 Co 445/2006 (proti němuž bylo dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4488/2007). Pravomocné nařízení exekuce tvoří překážku věci rozsouzené pro to, aby soudy opětovně o této otázce rozhodovaly. Sám dovolací soud přitom v uvedeném rozhodnutí poukazuje na opožděnost argumentace o neurčitosti exekučního titulu, tedy měl již věc v tomto směru za rozsouzenou. Odvolací soud nebyl po právní moci usnesení o jejím nařízení oprávněn zastavit exekuci pro formální náležitosti titulu, navíc tak učinil čtyři roky po nabytí právní moci, čímž narušil princip právní jistoty i důvěru v pravomocná rozhodnutí orgánů státní moci, a jeho rozhodnutí je protizákonné a protiústavní. Smlouva o postoupení i návrh na nařízení exekuce jsou určité a je z nich nepochybné, že oprávněným je právnická osoba. S argumentací dovolatele se přitom ztotožnil i Krajský soud v Brně v usnesení potvrzujícím nařízení exekuce proti Z. M. z 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 45/2008-59, kdy podkladem pro nařízení exekuce byl tentýž exekuční titul i smlouva o postoupení pohledávky. Odvolací soud v projednávané věci z provedených důkazů vyvodil skutkový stav, jenž je s důkazy v hrubém rozporu, a následně věc nesprávně právně posoudil. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich obsahového vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolací soud neshledal.
Dovolatel k obraně svých závěrů o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky poukazuje na skutečnost, že se stejnou argumentací se ztotožnil i Krajský soud v Brně v usnesení z 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 45/2008-59, v jiném řízení, v němž byl podkladem pro nařízení exekuce tentýž exekuční titul i smlouva o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud proto připomíná, že soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. Ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1448/2008, usnesení ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2111/2012, rozsudek ze dne 13. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 4342/2008) i právní teorie zastává názor, že pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého) závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena , právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení a vůči komu ani podle zákona není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné správy při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o ní bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1096). Odvolací soud tedy správně uzavřel, že není vázán posouzením označení oprávněného v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2678/2007 (a pod sp. zn. Krajského soudu v Brně 20 Cdo 45/2008).
Dovolatel dále vytýká, že nařídil-li již soud exekuci na základě návrhu oprávněného (doloženého exekučním titulem a postupní smlouvou), rozhodl též o tom, že oprávněnému svědčí exekuční titul. Důvodnost nařízení exekuce přezkoumal Krajský soud usnesením z 22. 3. 2007, č. j. 20 Co 445/2006 (a dovolání proti němu odmítl Nejvyšší soud usnesením z 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4488/2007). Je přesvědčen, že pravomocné nařízení exekuce tvoří překážku věci rozsouzené a odvolací soud již nebyl oprávněn zastavit exekuci pro formální náležitosti titulu.
Názoru dovolatele však přisvědčit nelze. Nejvyšší soud již ve své judikatorní činnosti opakovaně vysvětlil, že ustanovení §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb. (stejně jako §256 o. s. ř.) upravuje pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit. Soud však není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí, neboť jde o jeden z předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Dojde-li při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) k pochybení, je to důvodem pro jeho (její) zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případech, kdy se po jeho (jejím) nařízení ukáže, že průkaz okolností podle §256 odst. 1 o. s. ř., resp. podle §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., učiněný listinami podle §256 odst. 2 o. s. ř., resp. podle §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., je obsahově nesprávný (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 3062/2007, usnesení ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012).
Oprávněný rovněž namítá, že sám dovolací soud ve svém usnesení ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4488/2007, poukázal na opožděnost argumentace o neurčitosti exekučního titulu, z čehož oprávněný dovodil, že i Nejvyšší soud měl již věc v tomto směru za rozsouzenou. Uvedený závěr však není správný, navíc jej ani z označeného usnesení Nejvyššího soudu dovodit nelze, neboť Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí otázku aktivní věcné legitimace oprávněného či jeho nesprávného označení neřešil (vyjadřoval se jen k včasnosti uplatněných dovolacích námitek).
Dovolatel dále prosazuje, že aktivní legitimace k vymáhání pohledávky v projednávané věci náleží právnické osobě a že smlouva o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 je z hlediska označení účastníků určitá a platná. Legitimaci prokazuje exekučním titulem, jímž je v projednávané věci rozsudek pro zmeškání Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2005, č. j. 37 C 175/99-185, kterým byl povinný zavázán zaplatit společnosti UNI market gastro a. s. pohledávku 1.726.511,20 Kč se 17% úrokem z prodlení od 26. 11. 1999 do zaplacení a ohledně vymáhané pohledávky 3.877.806,70 Kč s 22% úrokem z prodlení od 11. 10. 1997 do zaplacení, náklady nalézacího řízení 138.718,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Převod práva z exekučního titulu oprávněný dokládá smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 1. 2006. Touto smlouvou postoupil postupitel „UNI market gastro a. s., IČ 49977113, se sídlem Žabovřeská 12, č.p. 72, Brno 603 00, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka 1264, zastoupená Ing. Z. L., předsedou představenstva“, pohledávku ze shora uvedeného exekučního titulu postupníkovi, jehož označil jako „P. F. Gastronomiegeraete – AG, bytem Švýcarsko, 8306 Brüttisellen, Wolfhaldenweg 10, občan České republiky“. Za postupitele podepsal smlouvu Ing. Z. L., k jehož podpisu je připojeno též razítko společnosti UNI market gastro, a. s.; za postupníka smlouvu podepsal P. F., aniž by jakkoli označil, zda jedná za právnickou osobu či za sebe jako fyzickou osobu.
V průběhu řízení vyšlo najevo (v důsledku námitky povinného ohledně nedostatku aktivní legitimace oprávněného), že vedle fyzické osoby „P. F.“, bytem v Brüttisellenu, Wolfhaldenweg 10, Švýcarsko, existuje subjekt „P. F. Gastronomiegeräte AG“ jakožto právnická osoba (akciová společnost) švýcarského práva, zapsaná v obchodním rejstříku kantonu Zürych pod číslem firmy CH-020.3.004.962-7, se sídlem Wolfhaldenweg 10, 8306 Brüttisellen, za niž může podle zápisu v obchodním rejstříku samostatně jednat prezident správní rady (P. F.).
Uzavřel-li odvolací soud, že ze smlouvy o postoupení pohledávky z 23. 1. 2006 nelze dovodit, zda postupníkem je osoba fyzická či právnická, a proto je smlouva v celém rozsahu neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.) pro neurčitost a nesrozumitelnost, jeho závěr logicky vyplývá z přezkumu obsahu předmětné smlouvy. Je totiž zcela zjevné, že smlouva o postoupení pohledávky v označení postupníka (na rozdíl od označení postupitele, jež je nezaměnitelné) směšuje znaky identifikující jak existující fyzickou, tak i právnickou osobu. Činí tak přitom za situace, kdy fyzická osoba současně může jednat i jménem právnické osoby (jež v názvu nese jméno a příjmení oné fyzické osoby), a kdy má bydliště na stejné adrese, na níž se nachází i sídlo právnické osoby. Za těchto okolností je zásadně třeba, aby označení bylo natolik přesné, že nevzbudí pochybnost o tom, zda účastníkem úkonu je fyzická osoba či právnická osoba (k tomu srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. Února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98). Jestliže takovou pochybnost vzbuzuje (a s ohledem na označení „P. F.…, bytem…, občan České republiky“ skutečně nelze přisvědčit dovolateli v tom, že postupníkem je právnická osoba), není identifikace dostatečně určitá.
Dovolací soud má závěr odvolacího soudu za správný, skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, neshledává ani v rozporu s provedeným dokazováním.
Protože dovolání oprávněného není důvodné, Nejvyšší soud postupoval podle §243b odst. 2 o. s. ř. a dovolání zamítl.
Povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu