ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2196.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2196/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci oprávněného J. J., zastoupeného advokátem, proti povinné Z., s.r.o., o návrhu na prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 30 E 894/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2001, č. j. 22 Co 357/2001-65, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud - vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější (vyhovující) rozhodnutí zrušil - usnesením z 19. června 2001, č. j. 30 E 894/2000-53, zamítl návrh oprávněného na prodej zástavy, zavázal ho k náhradě nákladů řízení povinné (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku povinné (výrok III.).
Krajský soud shora označeným rozhodnutím k odvolání oprávněného (směřujícímu do výroků I. a II. usnesení okresního soudu) napadené výroky usnesení soudu prvního stupně potvrdil a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že návrh na prodej zástavy nutno zamítnout, jelikož zástavní smlouvou nebyla zajištěna vymáhaná pohledávka, přiznaná oprávněnému částkou 518.173,20 Kč s příslušenstvím rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze 17. května 1999, č. j. 10 C 1161/97-118 ve vztahu ke společnosti D., spol. s r. o., nýbrž pohledávka jiná, totiž ze smlouvy, na jejímž základě oprávněný půjčil manželům P. a Č. N. (jež byli společníky společnosti D., spol. s r. o., která posléze, s účinky vkladu k 23. září 1999 předmětné nemovitosti bez vědomí oprávněného prodala společnosti Z., spol. s r. o.) částku 1.970.000,- Kč. Naopak (výše uvedeným rozsudkem oprávněnému přiznaná) pohledávka za společností D., spol. s r. o., v částce 518.173,20 Kč postoupená mu M. Š. poté, co ten odstoupil od kupní smlouvy uzavřené s uvedenou společností, zástavní smlouvou zajištěna nebyla.
Pravomocné usnesení (nikoli tedy, jak nesprávně uvádí dovolatel, rozsudek) odvolacího soudu napadl „v plném rozsahu“ oprávněný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jímž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu v platném znění (dále též jen „o.s.ř.“). Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud předmětnou pohledávku (za společností D., spol. s r. o., postoupenou mu Ing. Š. smlouvou z 12. ledna 1999) kvalifikoval jako pohledávku zástavní smlouvou z 25. května 1996 nezajištěnou. Oprávněný dále v dovolání přednesl tvrzení, že firma D., spol s r.o., se zavázala dodat mu prostřednictvím Ing. M. Š. zboží, mělo tedy podle něho jít o plnění části dluhu dlužníků manželů N. formou naturální, tedy o transformaci této části peněžního dluhu zbožím firmy D., spol s r.o. Pokud by toto naturální plnění jako splátka peněžního dluhu ve výši 518.926,60 Kč bylo nabídnuto od manželů N. a závazek by následně nebyl splněn, nebylo by podle dovolatele sporu, že tato nesplněná pohledávka je zajištěna citovaným zástavním právem. Titíž manželé, nyní jako jednatelé společnosti D. prostřednictvím Ing. M. Š. se ze stejných důvodů, „tj. jako splátku manželů N.“, zavázali k naturálnímu plnění pro oprávněného, avšak zaplacenou kupní cenu zbožím neuhradili. Protože postupitel Ing. M. Š. s vědomím D. spol s r.o. shora citovanou pohledávku postoupil oprávněnému s tím, že bude plněna ve zboží, přechází podle dovolatele na postupníka, tedy oprávněného, též zajištění závazku, vymáhaná pohledávka tedy zajištěna zástavním právem vskutku je. Podle názoru dovolatele měla věc být posouzena správně podle ustanovení §528 odst. 1 a §524 odst. 2 občanského zákoníku.
Dovolání bylo podáno výslovně do všech výroků napadeného usnesení, tj. i proti výroku o nákladech řízení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku - bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení - viz. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, č.j. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 5, pod poř. č. 88, ročník 2002.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají proto, že rozhodnutí o nákladech řízení v taxativních výčtech těchto ustanovení vyjmenováno není. Dovolání není přípustné ani podle žádného z případů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Protože dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je v této části - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
V části směřující proti výroku, jímž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil, dovolání sice (podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) přípustné je, není však důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 2, odst. 3 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že pohledávka ve výši 518.173,20 Kč postoupená oprávněnému Ing. M. Š. smlouvou z 12. listopadu 1999 zástavní smlouvou z 21. května 1996 zajištěna nebyla.
Podle §152 občanského zákoníku ve znění zákona č. 367/2000 Sb., účinného od 1. ledna 2001 (jejž nutno aplikovat vzhledem k ustanovení článku V. bodu 1 věty druhé tohoto zákona, podle níž se uspokojení ze zástavy řídí tímto zákonem) - dále též jen „obč. zák.“ - slouží zástavní právo k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.
Podle ustanovení §156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552), soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona.
Podle §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle první věty ustanovení §165 odst. 1 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Především (při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od vadného skutkového zjištění) nelze ztratit ze zřetele zásadu, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 73). Takovým skutkovým zjištěním (jež zůstalo dovoláním namítajícím pouze nesprávné posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nenapadeno) je i to, že zástavní smlouvou, uzavřenou oprávněným jako zástavním věřitelem se společností D., spol s r.o., jako zástavcem, byla zajištěna pohledávka oprávněného za manželi N., vzniklá na základě smlouvy o půjčce ve výši 1.970.000 Kč. Nenapadeno zůstalo také skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 10 C 1161/97, že Ing. Š. odstoupil od kupní smlouvy z 5. listopadu 1997 uzavřené se společností D., spol s r.o., že v důsledku toho mu vznikla pohledávka za touto společností ve výši 518.173,20 Kč, a že právě tuto pohledávku postoupil oprávněnému. Ze spisu (včetně samotného návrhu na prodej zástavy) pak vyplývá, že uspokojena ze zástavy má být právě tato – Ing. Š. oprávněnému postoupená a výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi přiznaná – pohledávka.
Zůstala-li výše uvedená skutková zjištění odvolacího soudu dovoláním nezpochybněna, je dovolací soud takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. §243a odst. 2 o.s.ř. podle jehož první věty provádí dovolací soud dokazování jen k prokázání důvodů dovolání); tím méně pak dovolací soud může přihlédnout k novým skutkovým tvrzením, předneseným v prostředním odstavci bodu II. a prvním odstavci bodu III. dovolání.
Za skutkového stavu, jak jej zjistil odvolací soud (a při splnění požadavku, aby skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstal v dovolacím řízení nedotčen) je ovšem právní závěr odvolacího soudu, že pohledávku oprávněného nelze uspokojit ze zástavy proto, že tato pohledávka zástavním právem zajištěna nebyla, správný.
Vzniká-li totiž zástavní právo (kromě dalších případů uvedených v ustanovení §156 odst. 1 obč. zák., o něž však v souzené věci, a to ani podle samotného dovolatele, zjevně nejde) pouze na základě písemné smlouvy ( §552 obč. zák.), jež musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje ( §156 odst. 2 obč. zák.), pak dovolatel vskutku neprokázal – a dokonce to sám ani netvrdil – že by takováto písemná zástavní smlouva byla uzavřena i pro zajištění pohledávky Ing. Š. za společností D., spol s r. o., později mu postoupené a soudním rozhodnutím přiznané (již proto je také nepřípadná dovolatelova argumentace, že správně měla být použita ustanovení §524 odst. 2 a §528 odst. 1 obč. zák.).
Protože se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání v této části podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. usnesením (§243b odst. 6 věta za středníkem o. s. ř.) zamítl.
Dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, povinné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu