ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2204.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2204/2020-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné UNIDEBT Czech, SE , se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 213/12, identifikační číslo osoby 24797880, zastoupené Mgr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti povinné J. D. , narozené XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská č. 671, pro 584 038,68 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 11 EXE 2110/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2020, č. j. 10 Co 66/2020-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 12. 12. 2019, č. j. 11 EXE 2110/2015-120, zastavil řízení o návrhu povinné ze dne 31. 7. 2019 na zastavení exekuce (výrok I.) a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení 2 541 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce oprávněné (výrok II.), a že se soudnímu exekutorovi JUDr. Filipu Exnerovi, Exekutorský úřad Praha 7, nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že usnesením soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera ze dne 6. 12. 2017, č. j. 151 EX 251/15-378, pravomocného dne 28. 12. 2017, bylo mimo jiné rozhodnuto, že se předmětná exekuce zastavuje. Tím došlo ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 k vytvoření neodstranitelné překážky věci rozsouzené a není proto možné o zastavení exekuce rozhodnout opětovně na základě návrhu povinné na její zastavení.
K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 3. 2020, č. j. 10 Co 66/2020-135, usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 270,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce oprávněné (výrok II.). Uvedl, že kromě usnesení soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera ze dne 6. 12. 2017, č. j. 151 EX 251/15-378, kterým byla exekuce k návrhu oprávněné zastavena, je třeba přihlédnout i k usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 2. 201, č. j. 11 EXE 2110/2015-33, které nabylo právní moci dne 2. 4. 2016, a jímž byl zamítnut dřívější návrh povinné na zastavení exekuce, neboť i v tomto případě jde o věcné rozhodnutí v otázce zastavení exekuce a toto rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce) taktéž představuje překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. pro řízení o dalším návrhu povinné podaného ze stejných důvodů. Dále je nutné vzít v potaz i pravomocná usnesení soudního exekutora ze dne 14. 3. 2017, č. j. 151 EX 251/15-264, o udělení příklepu vydražiteli při dražbě nemovitých věcí povinné, a ze dne 17. 7. 2017, č. j. 151 EX 251/15-314, kterým bylo rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 546 250 Kč. Nabylo-li totiž rozhodnutí o příklepu v posuzované věci právní moci, nelze již exekuci v tom rozsahu, v jakém došlo k postižení nemovitých věcí povinné, zastavit. Důvody pro zastavení exekuce uvedené v ustanovení §268 o. s. ř. mohly být povinnou uplatněny jen v rámci rozhodnutí o rozvrhu, kdy z těchto důvodů mohla pohledávku oprávněné popřít. Povinná sice proti usnesení o příklepu i rozvrhu brojila podáním odvolání, avšak neúspěšně, když ani v jednom případě nebyly odvolacím soudem shledány důvody pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §268 o. s. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 928/14, odvolací soud dodal, že nesouhlasí-li povinný s tím, z jakého důvodu byla exekuce zastavena, nemůže sice podat odvolání proti výroku o zastavení exekuce, ale může nesprávné posouzení důvodu zastavení exekuce namítat v rámci odvolání proti nákladovým výrokům. Takto však povinná nepostupovala a odvolání proti nákladovým výrokům usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce nepodala. Přitom situaci, kdy exekuce byla pravomocně zastavena rozhodnutím soudního exekutora či soudu, nelze ztotožňovat s případem, kdy je exekuce skončena vymožením, tedy bez vydání rozhodnutí o jejím skončení. Rozdíl spočívá v tom, že v případě vydání rozhodnutí o zastavení exekuce, je otázka důvodů pro zastavení exekuce v takovém rozhodnutí řešena a současně je dán prostor povinnému, aby tato otázka byla řešena i v rámci odvolacího řízení, byť směřujícího jen proti nákladovým výrokům. Naproti tomu v případě skončení exekuce vymožením není žádné rozhodnutí vydáváno a povinný tak nemá jinou možnost své výhrady týkající se případného zastavení exekuce uplatnit jinak, než podáním návrhu na její zastavení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že soudy nesprávně posoudily možnost zastavení exekuce z důvodu dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případě, že o zastavení exekuce již dříve bylo rozhodnuto. Dle povinné je nezbytné vyřešit nepoměr a nepřípustný nerovný přístup ke dvěma kategoriím povinných – k těm, jejichž exekuce byla ukončena vymožením a k těm, jejichž exekuce byla ukončena před vymožením zastavovacím usnesením. V případě, že je exekuce vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí být podle jejího mínění znovu zastavena i poté, co již jednou zastavena byla z jiného důvodu. Rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce v dané věci nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože bylo vydáno dle ust. §55 odst. 4 ex. řádu a povinná navrhuje exekuci zastavit podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto je nutné o jejím návrhu věcně rozhodnout. Dále namítá, že pravomocné rozhodnutí soudu o návrhu povinné na zastavení exekuce nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté, když v novém návrhu uplatňuje zcela jiné důvody, ze kterých plyne absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy, že pro správné posouzení možnosti exekuci zastavit i po jejím skončení není relevantní výše plnění, která byla v rámci exekučního řízení vymožena, a že usnesení o příklepu nebrání projednání návrhu na zastavení exekuce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinné není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uvedl, že nelze vyloučit zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. Přitom odvolací soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem. Tato rozhodnutí se však vztahují jen na případy, kdy exekuce byla ukončena vymožením a nikoli zastavením na základě pravomocného usnesení soudního exekutora, jak je tomu v dané věci.
Došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již pravomocně zastavené (na základě rozhodnutí už výslovně neplynoucí) exekuce, když s důvodem zastavení, a to i ve vztahu k nákladovému výroku, povinná mohla projevit nesouhlas podáním odvolání. Usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce ze dne 6. 12. 2017, č. j. 151 EX 251/15-378, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2017, tedy vytváří překážku věci rozhodnuté (srov. s ustanovením §159a odst. 4 o. s. ř.), takže exekuci nelze po jeho právní moci zastavit znovu z jiného důvodu. Exekuční soud tedy správně nepřistoupil k jejímu novému zastavení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2422/2020). Má-li povinná za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016).
Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud nezabýval dalšími námitkami povinné uplatněnými v dovolání.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu