ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2487.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2487/2020-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného B. T., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 1597/174, proti povinné Compass Group Czech Republic, s.r.o. , sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1603/47a, identifikační číslo osoby 00642215, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 854/2, pro 50 000 Kč s příslušenstvím, pro 600 000 Kč s příslušenstvím, pro 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 846/2018 (EXE 853/2018, 148 EXE 1074/2018), o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2020, č. j. 15 Co 338/2019-258, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 17. června 2019, č. j. 148 EXE 846/2018-173 (EXE 853/2018-170, 148 EXE 1074/2018-160), podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), zastavil exekuce (ve společném řízení ve smyslu §37 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „e. ř.“) vedené soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 00515/18, sp. zn. 091 EX 00725/18 a sp. zn. 091 EX 01017/18. Městský soud v Praze k odvolání oprávněného usnesením ze dne 31. ledna 2020, č. j. 15 Co 338/2019-258, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (a obdobně i soudu prvního stupně) vyplývá, že k zastavení exekucí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. došlo z důvodu, že exekuční tituly nemohly být řádně doručeny ve smyslu §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“, neboť datové zprávy obsahující tyto exekuční tituly (platební rozkazy) byly sice dodány do datové schránky povinné, kde byly otevřeny z přístupu a přes heslo oprávněné osoby, nicméně osobou, která se do datové schránky přihlásila, nebyla tato osoba, ani osoby oprávněné za povinnou takové zprávy vyzvednout, ale osoba třetí, kterou se nepodařilo policejnímu orgánu v trestním řízení identifikovat. Jelikož se tak doručované platební rozkazy nedostaly do dispozice skutečnému adresátu (osobě oprávněné za povinnou přebírat došlou poštu z datové schránky), je třeba v souladu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 394/05 a IV. ÚS 535/05) zajistit povinné spravedlivou ochranu jejích práv a oprávněných zájmů, a to zejména i s přihlédnutím k povaze exekučních titulů, které jsou jakožto platební rozkazy rozhodnutími, jimž nepředcházela ústní jednání, a povinná se tak o běžících řízeních před vydáním těchto exekučních titulů nemohla dozvědět a reálně se vůči nim bránit. Nadto z provedeného dokazování soudem prvního stupně vyplynulo, že existuje jistá pravděpodobnost podílu oprávněného na tomto nedoručení, poněvadž právě oprávněný znal kromě úzkého okruhu osob přístupové údaje, jež byly zneužity, datové zprávy obsahující exekuční tituly byly vyzvednuty v bezprostřední časové blízkosti jejich dodání do datové schránky, tedy okamžik jejich doručení musel být vyzvedávající osobě znám (oprávněnému bylo doručováno taktéž do datové schránky, lze tak očekávat, že se čas doručení oběma účastníkům bude shodovat) a ke zneužití přístupových údajů oprávněné osoby do datové schránky povinné došlo pouze v těchto třech případech, výlučně ve prospěch oprávněného, který byl v dané době zbaven své pozice u povinné a měl důvod se jí mstít a ještě získat majetkový prospěch.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících otázek hmotného a procesního práva:
1) Zda skutečnost, že povinná protiprávně předala prokazatelně 3. osobám, zaměstnancům, své přístupové údaje, může být přisuzováno k tíži oprávněné osoby, pro jejíž nárok je vedena exekuce, a zda lze skutkový stav (byť nesprávně zjištěný) subsumovat pod obecnými soudy aplikované ustanovení procesněprávní normy ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.? Dovolatel se domnívá, že na soudem zjištěný skutkový stav toto ustanovení subsumovat nelze, neboť v daném případě byla datová zpráva skutečně do datové schránky povinné doručena a tato v souladu s principem „vigilantibus iura“ měla možnost se s datovou zprávou seznámit a případně zaujmout příslušnou a včasnou procesní obranu.
2) Zda neměly v předmětné věci soudy (prvoinstanční i odvolací) v rámci exekučního řízení rozhodnout pouze o odkladu exekuce do rozhodnutí o jiných opravných prostředcích podaných ze strany povinné, neboť pouze povinná má možnost zvrátit pravomocné a tím i vykonatelné rozhodnutí ve věci opravným prostředkem řádným či mimořádným? Dovolatel namítá, že exekuční soudy rozhodly o nedostatku vykonatelnosti předmětných exekučních titulů, aniž by zohlednily skutečnost, že soud v nalézacím řízení (v jehož rámci byl vydán exekuční titul) nezrušil (a nemohl) právní moc exekučních titulů. Oprávněný se tak svého přiznaného práva nemůže domoci v exekučním řízení, ačkoliv po procesní stránce v tento okamžik disponuje pravomocnými a závaznými rozhodnutími, a zároveň nastalou situaci nemůže nijak zvrátit žádným opravným prostředkem v nalézacím řízení. V této procesní situaci oprávněný spatřuje možné „denegatio justititae“. Tuto otázku dovolatel považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou.
3) Kdo (který ze soudů v daném případě) je oprávněn rozhodnout o neúčinnosti doručení rozhodnutí ve smyslu ustanovení §50d o. s. ř., zda odesílající soud, či soud rozhodující v následném exekučním řízení o vymožení exekučního titulu? Dle dovolatele se jedná o otázku dosud Nejvyšším soudem nevyřešenou, neboť Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, touto otázkou zabýval pouze striktně z úzkého procesně právního pohledu bez vazby na probíhající nalézací řízení, ve kterém byl exekuční titul vydán.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud k podanému dovolání uvádí, že dovolatel se mýlí, pokud tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení jím formulovaných otázek. Odvolací soud na řešení dovolatelem předestřené problematiky své rozhodnutí nezaložil a tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolatel přehlíží, že důvodem pro zastavení exekucí podle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a rovněž i podle rozhodnutí soudu prvního stupně), nebyla sama o sobě žádná z jím v dovolání napadaných skutečností, nýbrž závěr, že nedošlo k reálnému (skutečnému) doručení exekučních titulů povinné pro podvodné jednání třetí osoby. V tomto ohledu ovšem dovolatel přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. nevymezil. K povinnosti dovolatele formulovat v dovolání otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (tj. která je pro dané řízení relevantní) - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze dne 31. ledna 2020, č. j. 15 Co 338/2019-258, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu