ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2498.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2498/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Š., proti žalované H. k. o. B., se , o určení neplatnosti jednání a právních úkonů dozorčí rady žalované, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 275/95, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 1999, č.j. 28 Co 465/96 - 27, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 1999, č.j. 28 Co 465/96 - 27, o nákladech řízení před soudy obou stupňů, odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 1999, č.j. 28 Co 465/96 - 27, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 22. července 1996, č.j. 4 C 275/95 - 14, pro zmeškání žalované určil, že jednání dozorčí rady H. k. o. B. dne 13. června 1994 včetně kooptace pana H., volby předsedy a místopředsedy je neplatné (bod I. výroku), a že všechny právní úkony prováděné dozorčí radou H. k. o. B. do 23. února 1995 jsou neplatné (bod II. výroku). Dále uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (bod III. výroku) a žalobce zavázal zaplatit státu soudní poplatek ze žaloby (bod IV. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. června 1999, č.j. 28 Co 465/96 - 27, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. zrušil a řízení zastavil a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 2.475,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že mu v projednání a rozhodnutí věci brání nedostatek pravomoci (§7, §104 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen "o. s. ř.").
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (zastoupený advokátem) v plném rozsahu včas podaným dovoláním, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele měl odvolací soud odvolání žalované proti rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout jako nepřípustné, neboť v případě rozsudku pro zmeškání jsou tvrzení žalobce považována za nesporná a zpochybnění jednoho z důkazů, které byly předloženy soudu prvního stupně, je pouze účelovým pokusem žalované zajistit si projednání věci. Otázku pravomoci k projednání věci nevyřešil odvolací soud správně, jelikož žalovaná svým postupem porušila žalobcova práva. Vztah mezi členem komory a komorou je vztahem občanskoprávním a do pravomoci soudu v souladu s §7 odst. 1 o. s. ř. patří projednání sporů vzniklých při trvání členství, při volbě atd. Jelikož je dána pravomoc soudu k rozhodnutí sporu, nesouhlasí dovolatel ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud napadené usnesení rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud nejprve přípustností dovolání v rozsahu směřujícím proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Ve výroku o nákladech odvolacího řízení nemůže být dovolání přípustné podle §238a odst. 1 písm. a/ ani podle §239 o. s. ř. již proto, že potud nemá napadané usnesení povahu usnesení měnícího či potvrzujícího. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně není dovolání přípustné dle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto že uvedené ustanovení (v části věty za středníkem) to výslovně vylučuje, a dle §239 o. s. ř. opět proto, že ani zde nemá povahu usnesení potvrzujícího a nejde o věc samu. V dotčeném rozsahu není uvedený výrok podřaditelný ani některému z případů výslovně vypočtených v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/ o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je i důvodné.
Vedle zmatečnostních vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existenci vyloučil výše, posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti (je-li dovolání přípustné) i jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se tedy především zabýval správností závěru odvolacího soudu o tom, že není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou, že - se zřetelem k obsahu odvolání zpochybňujícího pouze jeden z důkazů předložených soudu prvního stupně (č.l. 17) - mělo být odvolání proti rozsudku pro zmeškání odmítnuto, jelikož při vydání rozsudku pro zmeškání jsou tvrzení žalobce považována za nesporná.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Podle §202 odst. 1 o. s. ř., odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že - v intencích §153a a §153b o. s. ř. - nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 44). Dovolateli lze přisvědčit, že vzhledem k ustanovení §202 odst. 1 o. s. ř. argumenty uplatněnými v odvolání, směřujícími proti skutkovým tvrzením žaloby, rozsudek pro zmeškání účinně zpochybnit nelze (shodně uzavřel Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1846/99); odvolací soud ovšem podle ustanovení §212 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. není uplatněným odvolacím důvodem vázán (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tedy oprávněn (a povinen) zabývat se naplněním předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (podle obsahu spisu) z úřední povinnosti (může např. též zkoumat, zda žaloba je vůbec projednatelná - srov. argumentaci níže). Jelikož podle ustanovení §153b odst. 3 o. s. ř. nelze vydat rozsudek pro zmeškání ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a jelikož uzavření a schválení soudního smíru brání i nedostatek pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci (§7, §104 odst. 1 o. s. ř.), nelze mít postup odvolacího soudu, který se touto otázkou zabýval přesto, že nebyla odvoláním zpochybněna, za nesprávný.
Zbývá určit, zda závěr o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci (který dovolatel též napadl) je vskutku správný.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 2).
Dle obsahu spisu se dovolatel žalobou domáhal (srov. č.l. 1 - 3), aby soud určil, jednak že "jednání dozorčí rady H. k. o. B. dne 13. června 1994, včetně kooptace pana H., volby předsedy a místopředsedy je neplatné"; jednak že "všechny právní úkony prováděné tímto orgánem do 23. února 1995 jsou neplatné".
Vznik, postavení a působnost Hospodářské komory ČR upravuje zákon č. 301/1992 Sb., o H. k. České republiky a A. k. České republiky, ve znění zákonů č. 121/1993 Sb. a č. 223/1994 Sb. (dále též jen "zákon"). Podle jeho ustanovení §2 (jak platilo ke dni podání žaloby a vydání rozhodnutí soudů obou stupňů) komory jsou sdruženími podnikatelů (právnických i fyzických osob) přijatých za jejich členy (odstavec 3), s tím, že mají sloužit k podpoře podnikatelských aktivit, k prosazování zájmů a zajišťování potřeb svých členů (odstavec 1 a 2).
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona komory tvoří okresní komory, jež jsou (stejně jako H. k. České republiky) právnickými osobami, které se zapisují do obchodního rejstříku (srov. §3 odst. 2 a §2 odst. 4 zákona).
Ustanovení §5 odst. 3 zákona pak určuje, že členství podnikatelů v komoře je dobrovolné, přičemž vztahy mezi členy Komory a Komorou jsou podrobněji upraveny v dalších ustanoveních.
Dle §7 odst. 1 písm. d/ zákona je dozorčí rada orgánem okresní komory a působnost dozorčí rady jako kontrolního orgánu okresní komory odpovědného shromáždění delegátů vymezuje ustanovení §11 zákona.
Úprava postavení a jednání hospodářských subjektů patří bezpochyby do rámce práva společenstevního a právním vztahům vyjmenovaným v §7 odst. 1 o. s. ř. je podřaditelný i vztah mezi právnickou osobou a členem právnické osoby. Tento závěr ostatně podporuje i samo napadené rozhodnutí. Rozhodne-li totiž soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je. Není-li takového orgánu, pak logicky nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud. Odvolací soud sám pak v dané věci (jak se podává z absence příslušného výroku v napadeném usnesení) jiný orgán povolaný k rozhodnutí neurčil.
Bez zřetele k výše uvedenému je ovšem nutno poznamenat, že konečnému závěru v otázce pravomoci soudu k posouzení platnosti právních úkonů dozorčí rady okresní komory brání jiná vada řízení, kterou je postiženo již řízení před soudem prvního stupně, již odvolací soud nevzal při svém rozhodnutí v úvahu a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žaloba totiž v uvedeném rozsahu nebyla - pro svou neurčitost - způsobilá k projednání a rozhodnutí. Nepodává se z ní totiž (a stejně tak ani z následného rozsudku soudu prvního stupně) které konkrétní právní úkony mají být (a rozsudkem soudu prvního stupně byly) prohlášeny za neplatné. Neměly-li soudy jasno v této otázce, na niž žaloba ani žalobní návrh ("petit") převzatý - chybně - soudem prvního stupně do rozsudku pro zmeškání, spolehlivou odpověď nedávají, pak logicky nemohl odvolací soud učinit spolehlivě uzavřít, který orgán je nadán pravomocí platnost takových úkonů zhodnotit.
Také ve vztahu k požadovanému určení neplatnosti "jednání dozorčí rady H. k. o. B. dne 13. června 1994 včetně kooptace pana H., volby předsedy a místopředsedy" si soudy obou stupňů nepoložily otázku, zda není namístě především odstranit nedostatky žaloby. V této souvislosti bylo třeba prověřit, zda dovolatel sledoval svým podáním určení "neplatnosti jednání dozorčí rady" ve smyslu faktického konání (jednání, zasedání) nebo určení, že neplatným jsou pouze výstupy z daného jednání (usnesení nebo jiná forma na tomto jednání přijatých rozhodnutí, výsledky voleb atd.) a v tomto smyslu jej vést (i s přihlédnutím k dalšímu obsahu žaloby) k úpravě žalobního petitu. Lze uzavřít, že i v tomto rozsahu řízení před soudy obou stupňů trpí jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně nejasností žalobního návrhu, jež bránila o něm věcně rozhodnout).
Přitom platí, že ani stávající podoba žaloby v této části nedovoluje uzavřít, že by k projednání a rozhodnutí věci měl být povolán jiný orgán než soud. Závěry vyslovené k otázce soudní pravomoci při určení neplatnosti právních úkonů tu platí obdobně.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem a řízení je postiženo i jinou vadou řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil. Jelikož důvody pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (co do existence jiné vady řízení) i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová