ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2501.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2501/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně P. – T. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Okresní správě sociálního zabezpečení České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, A. Barcala 1461, o zaplacení 143.489,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 378/2003, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2004 , č.j. 19 Co 1029/2004-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2004, č.j. 19 Co 1029/2004-65 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2004, č.j. 18 C 378/2003-33 se zrušují a věc se v r a c í Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I.stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 143.489,60 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 6. 2002 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku maje provostupňové rozhodnutí za správné. Zjištění, že žalobkyně na účet třetí osoby, vůči níž neměla žádný finanční závazek, omylem poukázala částku 143.489,60 Kč a taková částka byla odepsána v rámci správní exekuce vedené na účet třetí osoby a převedena žalované, odpovídá právní posouzení vycházející z toho, že žalobkyně neplnila žalované a že ta od žalobkyně plnění nepřijala, žalobkyně při tom neměla důvod plnění ani třetí osobě ani žalované, tak nemohlo bezdůvodné obohacení vzniknout třetí osobě a byly-li při exekuci použity jiné prostředky než povinné třetí osoby, dostalo se žalované majetkového prospěchu z plnění bez právního důvodu, který je žalovaná ve smyslu §456 obč. zák. povinna vydat. V té souvislosti je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 25 Cdo 1208/2000. Za nedůvodnou má odvolací soud též námitku promlčení.
Žalovaná ve včasném dovolání namítla, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť podle jejího přesvědčení k plnění v její prospěch nedošlo bez právního důvodu, nýbrž na základě správního výkonu rozhodnutí, jímž byla předmětná částka odepsána z účtu povinného u peněžního ústavu Mylné poukázání částky žalobkyně povinnému zakládá vztah mezi nimi a žalovaná nemůže být do takového vztahu zatahována a nemohla se na úkor žalobkyně obohatit. Chybně odvolací soud řešil i otázku promlčení a úroků z prodlení. Konečně žalovaná poukazuje na to, že mezi týmiž účastníky ohledně jiné částky Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze rozhodly přesně opačně nežli dovoláním napadené rozhodnutí s tím, že žalobkyně nebyla k podání žaloby oprávněna, v tom se spatřuje zásadní význam dovoláním napadeného rozsudku, neboť jde o otázku řešenou odvolacími soudy rozdílně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto. Zdůraznila, že žalovaná věděla, že je prováděn výkon rozhodnutí z částek omylem připsaných povinnému dlužníkovi, takže ani nemohlo jít o postižení jeho prostředků. Žalobkyně opětovně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 25 Cdo 1208/2000, její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze v jiné věci bylo shledáno nepřípustným.
Dovolání v této věci však přípustné je.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadené rozhodnutí není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
A právě o případ, kdy odvolací soud posoudil věc podle právní normy tj. podle právní úpravy odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, přičemž jeho právní posouzení je rozdílné od rozhodnutí dovolacího soudu. Nad to je skutečností, že se dovoláním napadené rozhodnutí vypořádává ve vztahu týchž účastníků ohledně obdobných skutečností se zásadní otázkou důvodnosti žaloby – věcné legitimace – rozdílně od rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002 č.j. 54 Co 245/2002-25, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 6. 2002 č.j. 25 C 145/2002-12 a kterým bylo uzavřeno, že žalobkyně neplnila za třetí osobu to, co ta měla plnit sama.
V rozsudku ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněném pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rozebral postavení majitele účtu u peněžního ústavu při nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z tohoto účtu a uzavřel, že „…účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (srov. §708 až 715 obchodního zákoníku). Obchodní zákoník používá v ustanoveních §708 a násl. termín „majitel účtu“ i když účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního ústavu. Za majitele účtu je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající – obecně vzato – v tom, aby jemu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle §303 až 311 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu, vyplývá z výše uvedeného mj. to, že je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy. Předmětem výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není – jak uvedeno výše – věc (a ani jiný majetek), ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu (pohledávka z účtu).
V rozsudku ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněném pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud, vycházeje z rozhodnutí zmíněného v předchozím odstavci, doplnil, že „peněžní ústav je povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná. Nařízením výkonu rozhodnutí soud vstupuje do závazkového vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem, přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu. Z výše uvedeného vyplývá mimo jiné to, že je nerozhodné, komu náležely peněžní prostředky uložené na účet (vyjma účelově určených prostředků podle §310 o. s. ř.), podstatná z tohoto hlediska je jedině skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle ustanovení §303 až 311 o. s. ř.“
S odkazem na závěry formulované v obou posledně zmíněných rozsudcích se ztotožnil i velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 10.listopadu 2004, sp.zn. 35 Odo 801/2002, jímž se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 23.srpna 2001, sp.zn. 25 Cdo 1208/2000, na nichž staví své rozhodnutí odvolací – a i prvostupňový – soud v této věci. Zdůraznil, že „peněžní prostředky na účtu“ vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu z tohoto pohledu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Z toho i pro zde souzený případ obdobně vyplývá, že částka poukázaná z účtu žalobkyně žalované, nebyla v majetku této společnosti, nýbrž v majetku banky, vůči níž měla třetí osoba pohledávku z účtu. Takto nemohly být při správní exekuci prováděné přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného u peněžního ústavu převedeny, byť omylem, finanční prostředky z majetku žalobkyně. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, totiž představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu. Jinak řečeno, nejde o „věc“, nýbrž o „nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z tohoto účtu“ (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných podmínek.
Pokud tedy žalovaná při provádění správní exekuce vůči dlužníku postihla peněžní prostředky na účtu třetí osoby, jež byly předtím na tento účet připsány omylem z účtu žalobkyně, postupovala v souladu s občanským soudním řádem a v důsledku jejího postupu se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila. Nemůže být proto pasivně legitimovanou pro uložení povinnosti vydat žalobkyni jí omylem bance poukázané prostředky na účet třetí osoby.
Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve světle rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyšší soudu je správné, dospět nelze, dovolací soud je v souladu s ustanovením §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu