ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2513.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2513/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Ing. P. Č. , zastoupené JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Žižkova 2, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Opavě , se sídlem v Opavě, Masarykova třída 2, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 166/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2008, č. j. 42 Co 395/2007-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud výrokem I. napadeného rozhodnutí potvrdil rozsudek ze dne 26. 3. 2007, č. j. 26 C 166/2003-99, (jímž okresní soud zamítl žalobu, aby z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, vedeného Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 21 E 793/2002 ve věci oprávněného Finančního úřadu v Opavě proti povinnému Ing. G. Č., byly vyloučeny blíže specifikované nemovitosti, a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení) a výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl stejně jako okresní soud ke skutkovému závěru, že vymáhaná pohledávka v celkové výši 4 171 347,- Kč vznikla manželu žalobkyně za trvání manželství mezi Ing. P. Č. a Ing. G. Č. (rozvedeného rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 7. 2004, č. j. 10 C 15/2004-11, v právní moci 20. 8. 2004), a to ještě před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu jejich společného jmění (dále jen „SJM“) ze dne 29. 4. 1999 s právními účinky vkladu k 3. 5. 1999 (v níž se manželé dohodli, že předmětné nemovitosti nacházející se dosud v SJM budou nadále výlučným vlastnictvím žalobkyně). Soud uzavřel, že smlouva o zúžení SJM nezakládá žalobkyni právo k předmětným nemovitostem, jež by výkon rozhodnutí nepřipouštělo (§262a, §267 odst. 2 o. s. ř.), a proto její žaloba na vyloučení věcí nemůže být úspěšná. Povinnost manžela žalobkyně zaplatit daň z příjmu fyzických osob vznikla za rok 1995 ke dni 31. 3. 1996 a za rok 1996 ke dni 31. 3. 1997. Stejně tak i povinnost k zaplacení doměrku daně, jež je předmětem výkonu rozhodnutí, vznikla k uvedeným datům (§40 odst. 1 a 3 a §57 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.), protože lhůta pro zaplacení doměrku daně, uvedená v dodatečných platových výměrech, je pouze náhradní. Totéž platí i o platebním výměru na daňové penále, neboť povinnost platit penále vzniká okamžikem prodlení s plněním daňových povinností, tedy v projednávané věci nejpozději k 1. 4. 1996 a 1. 4. 1997. Platební výměr správce daně je pouze informativní. Přezkum postupu finančního úřadu při vyměření daňového nedoplatku nespadá do pravomoci soudů (§7 odst. 1 o. s. ř.), proto se soud namítanými vadami v postupu finančního orgánu, předcházejícím vydání exekučních titulů, nezabýval. Stejně tak nezkoumal ani vytýkanou nesprávnost exekučních titulů a opakovanou námitku podjatosti soudce okresního soudu, neboť o ní již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 23. 10. 2006.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, vytýká nesprávnost právního názoru soudu, podle něhož platebním výměrem správce daně pouze sděluje předpis penále daňovému dlužníku, který je podle zákona povinen zaplatit penále, i když mu nebylo správcem daně dosud předepsáno. Soud nezohlednil, že v daném případě došlo k dodatečnému stanovení doměrku daně pomocí pomůcek podle uvážení finančního úřadu, což ovlivnilo i výši penále. Není ani zřejmé, proč byl daňový nedoplatek stanoven právě v takové výši. Dovolatelce je jeví nekorektní, aby takový výměr - exekuční titul - měl pouze informativní povahu, když do doby, než byl vydán, daňový dlužník o dluhu na dani nevěděl. Daňový doměrek navíc byl stanoven až 17. 9. 1999, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty (§47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.). Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem podle smlouvy o zúžení SJM do katastru nemovitostí nastaly ke dni 3. 5. 1999, tedy 4 měsíce před vydáním obou dodatečných platebních výměrů, stanovících daň podle pomůcek. Žalovaný tedy měl informaci o změně zápisu do katastru nemovitostí k dispozici dřív, než rozhodl použít pomůcky a stanovit podle nich manželu žalobkyně údajný nedoplatek daně. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy se nevypořádaly se skutečností, že exekuční tituly byly vydány jednak po uplynutí prekluzívní lhůty a navíc podle tzv. pomůcek – nepřezkoumatelným postupem, kdy finanční úřad stanovil dodatečnou výši daně neadekvátně skutečným příjmům daňového dlužníka. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a s ohledem na existující ustálenou judikaturu citovanou v odůvodnění rozsudku má za to, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.
Nejvyšší soud již např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura, sešit 3/2004 pod č. 60, nebo rozhodnutí ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 10/2005 pod č. 85, uvedl, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů.
Zásadní právní otázkou nemohou být ani výhrady, jimiž dovolatelka zpochybňuje věcnou správnost podkladových rozhodnutí – dodatečných platebních výměrů finančního úřadu. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaných rozhodnutí (včetně postupu orgánu v řízení, jež jejich vydání předcházelo). Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Nejvyšší soud již také ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do vykonávacího řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/200 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) a soud výkonu rozhodnutí se jimi nezabývá. Protože podobně je třeba postupovat i v řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, nelze soudům v projednávané věci vytýkat, že se s výhradami dovolatelky, zpochybňujícími správnost exekučních titulů a postup finančního úřadu při jejich vydání, nevypořádaly.
Otázku povahy (dodatečného) platebního výměru resp. otázku vzniku daňové povinnosti v projednávané věci soudy vyřešily rovněž v souladu s dosavadní judikatorní praxí i platnou právní úpravou, která nečiní zásadní výkladové potíže (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 1 Afs 18/2005).
Penále představuje majetkovou sankci postihující daňového dlužníka za neplnění uložených daňových povinností řádně a včas. Je vždy příslušenstvím daně a sleduje tak její osud. Podle §63 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti. Povinnost platit penále tak vzniká daňovému dlužníkovi okamžikem, kdy se octl v prodlení, tedy v den následující po termínu splatnosti daně, přičemž náhradní lhůta splatnosti dodatečně vyměřené daně stanovená v ustanovení §46 odst. 4 a odst. 7 výše cit. zákona nemá vliv na uplatnění penále.
Daňová povinnost vzniká splatností daně, podle §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. je daň splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení (nestanoví-li daňový zákon splatnost daně odchylně). Není-li nejpozději dnem splatnosti daně daň zaplacena ve výši odpovídající zákonné daňové povinnosti, daňový subjekt se dostává do prodlení, stává se daňovým dlužníkem a vzniká mu povinnost platit za dobu, po kterou je s placením daně v prodlení, penále v zákonem stanovené výši. Konkrétní výše penále pak závisí na tom, zda daň byla doměřena na základě dodatečného daňového přiznání nebo hlášení daňového dlužníka (§41 ve spojení s §63 odst. 3) anebo na základě dodatečného platebního výměru, jímž je na základě zjištění, že původní vyměřená daň byla nižší oproti zákonné daňové povinnosti, doměřena daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou (§46 odst. 7). Povinnost platit penále tak vzniká přímo ze zákona, nezakládá ji správce daně vydáním platebního výměru. Platební výměr má jen charakter deklaratorního rozhodnutí, jímž správce daně sděluje daňovému dlužníkovi předpis penále, jež tu v důsledku jeho prodlení s uhrazením daňové povinnosti v určité výši k určitému datu ex lege existuje.
Jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat po právní stránce zásadní právní význam.
Protože dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě dovolatelky, účelně vynaložené náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu