ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.261.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 261/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně C. Č. h. v R., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 576/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27.11.2002, č.j. 30 Co 393/2002-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému 2.575,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Dospěl k závěru, že k převodu žalovaných nemovitostí na žalobkyni nedošlo, neboť trhové smlouvy ze dne 8.2.1951 a 8.9.1954 byly sjednány ve smyslu §53 odst. 1 a 2 zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, s odkládací podmínkou jejich schválení Státním úřadem p. v. c. v P., k čemuž – podle výsledků dokazování – nedošlo. Působnost ve věcech církevních byla sice vládním nařízením č. 228/1949 Sb. převedena na příslušné krajské a okresní národní výbory, nicméně s ohledem na smluvní volnost občanskoprávních subjektů nic nebránilo sjednání takové odkládací podmínky, již představoval souhlas Státního úřadu p. v. c.
Dovolatelka (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu v otázce sjednání a udělení souhlasu Státního úřadu p. v. c. spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Státní úřad p. v. c. totiž nebyl (podle zákonů č. 217/1949 Sb., č. 218/1949 Sb. a vládního nařízení č. 228/1949 Sb.) příslušný k udělování souhlasu s převody majetku do vlastnictví církví, jelikož hospodářské a finanční věci církví včetně majetkově právního jednání podléhaly působnosti okresních národních výborů. Trhové smlouvy byly sjednány s odkládací podmínkou jejich schválení „příslušnými orgány správními“ (čl. VIII.), které však nelze zaměňovat s orgány, jejichž souhlasem bylo v těchto smlouvách podmíněno zaplacení kupní ceny (čl. II.), jakož i odevzdání žalovaných nemovitostí žalobkyni (čl. III.). Státní úřad p. v. c. byl ve smlouvě uveden nepochybně „z omylu“, neboť po „správním orgánu nelze zřejmě vyžadovat udělení souhlasu, k němuž není povinen podle právních předpisů“; takto sjednané udělení souhlasu „by bylo možno považovat na nemožnou podmínku“ a smlouva by v této části byla dle §§55 a 44 zák. č. 141/1950 Sb. považována za neplatnou.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Jelikož oba soudy rozhodovaly po 1.1.2001, projednal i dovolání Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.“), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadený rozsudek je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod §241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné).
V daných souvislostech jsou tedy nevýznamné skutkové výhrady, jež (navzdory výslovně ohlášenému dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) ve skutečnosti tvoří těžiště dovolatelčiny argumentace. Činí-li totiž soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; až teprve, vyvozuje-li jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Nelze-li otřást rozhodnými skutkovými zjištěními (že trhové smlouvy ze dne 8.2.1951 a 8.9.1954 byly sjednány s odkládací podmínkou jejich schválení mimo jiné Státním úřadem pro věci církevní), k nimž dospěl odvolací soud, nemůže logicky obstát ani právní závěr, který měl vyplynout z dovolatelkou tvrzeného opaku.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), nemůže být řeč. Otázka výkladu konkrétního (jedinečného) právního úkonu, k němuž směřuje dovolání, potenciál významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe totiž zjevně nemá; není představitelné, že by z něj mohl vyplynout zobecnitelný závěr, vybočující z mezí konkrétní věci. Úprava přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. - co do své podstaty - nesleduje, aby negativní závěr o přípustnosti dovolání představoval bez dalšího závěr pozitivní ohledně právě toho konkrétního výsledku, k němuž odvolací soud v dané věci dospěl.
Dovolatelka se ostatně mýlí, jestliže „nemožnou podmínku“ pokládá za důvod neplatnosti jen „této části“ smlouvy; jde-li o podmínku odkládací, pak platí, že nemožná nebo nedovolená podmínka způsobuje, že neplatným je právní úkon celý.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalovanému náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné dnem 1. ledna 2001 (§21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 2.575,- Kč představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b/, §14 odst. 1, §15 vyhlášky) - sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu