ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2871.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2871/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně A. G., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. G., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 254/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.3.1999, č.j. 51 Co 408/99-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu označenému ve výroku, určil, že byt bude jako výlučná nájemkyně a členka družstva užívat žalobkyně, a žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Jelikož děti účastníků jsou již zletilé, pronajímatel určení budoucího nájemce ponechal na soudu, oba účastníci jsou rovnocenně hodnoceni v místě bydliště i v zaměstnání, příčiny rozvratu manželství byly na obou stranách, a žádný z účastníků nemá větší majetek ani jinou možnost bydlení, vzal soud při rozhodování o tom, kdo bude byt dále užívat, v úvahu především zdravotní stav účastníků (stav žalobkyně hodnotil jako podstatně horší než žalovaného) a lepší využitelnost bytu žalobkyní, jestliže v bytě bydlí se dvěma zletilými dětmi a snoubencem dcery. Okolnost, že žalovaný měl větší zásluhy na získání předmětného bytu, byla podle názoru soudu prvního stupně vyvážena péčí žalobkyně o děti, tehdy nezletilé. Povinnost žalovaného byt vyklidit soud vázal na zajištění náhradního bytu, neboť (ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 obč. zák.) neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by žalovanému příslušela bytová náhrada jiná.
Odvolací soud změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že právo společného nájmu sice zrušil rovněž, určil však, že byt bude jako nájemce a člen družstva užívat naopak žalovaný, a k vyklizení bytu - po zajištění bytu náhradního - zavázal žalobkyni. Co do určení budoucího nájemce pokládal odvolací soud za nesprávné, jestliže byl podceněn význam hlediska zásluh žalovaného o získání bytu, jde-li o byt družstevní. To, „že žalovaný v zájmu vyřešení bytové situace rodiny uzavřel se svým zaměstnavatelem smlouvu o poskytnutí stabilizační půjčky, kterou se zavázal setrvat v pracovním poměru po dobu deseti let\", nemůže být podle jeho názoru plně vyváženo ani péčí žalobkyně o nezletilé děti ani argumentem využití bytu, jelikož se nepředpokládá, že děti v něm „setrvají navždy\" (nehledě na to, že žalovaný proti jejich bydlení nemá námitek). Nelze rovněž přehlédnout, uvedl odvolací soud, že žalobkyně byt neužívá soustavně, dochází do něj pouze za dětmi, „takže je to žalovaný, kdo ve sporném bytě uspokojuje svou bytovou potřebu\". Zhoršený zdravotní stav žalobkyně je pak dostatečně zohledněn v kvalitě bytové náhrady.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, v němž namítla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytkla, že „zohlednil pouze jediné z více možných hledisek\", která jsou k dispozici, jde-li o určení výlučného člena družstva a nájemce bytu. Co se týká jejího neužívání bytu, je tomu tak především proto, že společné bydlení se žalovaným zhoršuje její zdravotní stav, který je nepříznivější než žalovaného, vyžaduje stálou lékařskou kontrolu a způsobuje jí různá omezení v běžném životě. Na zálohy na plyn, elektřinu a televizi přispívá poměrnou částí, a příspěvek na nájemné žalovaný odmítá; byt bude podle jejího názoru lépe využit jí, neboť by s ní bydlely obě děti, zatímco v opačném případě žádné z dětí vzhledem ke konfliktům, které žalovaný vyvolává, zůstat v bytě nemůže. Ohledně zásluh žalovaného o získání bytu se ztotožnila se soudem prvního stupně, že jsou vyváženy její péčí o děti, byt byl získán též „s ohledem na rodinu\" a ona sama byla rovněž zaměstnankyní stabilizující organizace. Odvolací soud přehlédl i to, že žalovaný výslovně uvedl, že není schopen zajistit bytovou náhradu, zatímco ona tuto možnost - „prostřednictvím zaměstnavatele žalovaného\" - má.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, maje za to, že odvolací soud věc posoudil v souladu se zákonem a dovolatelka „v podstatě\" brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů. Podle jeho názoru nelze hodnocení důkazů ani jeho výsledek napadnout dovoláním, pokud odpovídá skutkovým zjištěním, a je souladné s ustanovením §132 a násl. o.s.ř. Ohledně budoucího využití bytu připomněl, že je reálný předpoklad, že obě dospělé děti si založí své rodiny, a pak nelze „spekulovat\" o tom, že by byt byl užíván třemi rodinami. Jeho zásluhy o byt byly zhodnoceny správně, a pokud by mu jako stabilizační nebyl přidělen, neexistoval by ani důvod daného sporu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\").
Dovolání, které brojí proti určení osoby dalšího nájemce a člena družstva, je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku (výroku) odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž, stejně jako k jiným vadám řízení (je-li dovolání přípustné), je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacími důvodem včetně toho, jak byl v dovolání obsahově vymezen.
Předmětem dovolacího přezkumu je tudíž otázka správnosti právních závěrů, na jejichž základě odvolací soud určil nájemcem bytu a členem družstva žalovaného.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže zjištěný skutkový stav soud poměřil nesprávně určenou právní normou nebo správně určenou normu nesprávně vyložil, resp. ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu právní normě vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků řízení).
Podle §705 odst. 2 a 3 obč. zák. nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Pronajímatel ponechal rozhodnutí o dalším nájmu na úvaze soudu, a není využitelné ani druhé výslovně stanovené kritérium zájmu nezletilých dětí, neboť takových zde není.
Vedle „zákonných\" hledisek soudy - ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k sociálním a majetkovým poměrům účastníků (se zřetelem k možnosti nového uspořádání nájemních poměrů), k jejich zdravotnímu stavu, ke společenskému významu a náročnosti jejich práce, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání předmětu nájmu, k jeho účelnému využití, jakož i k tomu, kdo v bytě fakticky bydlí, a zda u osob, které v nájemním poměru setrvají, jsou předpoklady ke klidnému a spořádanému užívání.
Svojí konstrukcí patří citované ustanovení §705 odst. 2, 3 obč. zák. k právním normám s tzv. relativně neurčitou hypotézou, to jest k těm, jejichž hypotéza není - přímo resp. úplně - právním předpisem stanovena. Vyložit takovou normu zpravidla znamená vymezit z předem neurčené množiny skutečností demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy stanovit, a takto podaný výklad (potažmo i právní posouzení věci) lze pak mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný.
Nic z toho odvolacímu soudu efektivně vytýkat nelze. Tím, že vycházel z hledisek, k nimž přihlížel soud prvního stupně, není případná ani námitka z neúplnosti vymezení hypotézy normy obsažené v ustanovení §705 odst. 2, 3 obč. zák. (všechna typicky rozhodná hlediska, jež byla výše shrnuta, vzal v potaz) ani námitka z jeho nesprávnosti, neboť hlediska, k nimž odvolací soud přihlížel, jsou hledisky relevantními. Význam těch, jež pokládal za určující, sice může být hodnocen odlišně (a toliko to dovolatelka namítá), k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, však argumentace dovolatelky zjevně nevede.
Právní posouzení věci odvolacím soudem se tedy zpochybnit dovolatelce nezdařilo, a na něm spočívající rozsudek (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je tím ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správný. Dovolání proto Nejvyšší soud zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §150 o.s.ř.; důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je namístě nepřiznat náhradu úspěšnému žalovanému, spočívají v povaze sporu, jehož výsledek byl významnou měrou založen na uvážení soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu