ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3094.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3094/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované H. P., zastoupené advokátkou, o popření pravosti směnky, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 297/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2006, č. j. 13 Co 8/2006 - 137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal podle §267a o. s. ř. „popření pravosti směnky ve výši 480.000,- Kč s příslušenstvím, přiznané rozsudkem Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 1108/2000 a Nc 2709/2002“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u Okresního soudu v Klatovech probíhá pod sp. zn. E 1108/2000 řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí k vydobytí pohledávky žalované v uvedené výši a dále exekuční řízení vedené pod sp. zn. Nc 2709/2002, v němž soud nařídil k uspokojení téže pohledávky exekuci na jeho majetek. Předmětem výkonu rozhodnutí i nařízené exekuce je směnečná pohledávka žalované, „vyjádřená ve formě směnky“, zajišťující zaplacení části kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 14. 8. 1995, která však „pochází z neoprávněného majetkového prospěchu žalované“.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 16. 2. 2004, č. j. 7 C 297/2003 - 56, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že má-li žalobce v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu pod sp. zn. Nc 2709/2002 procesní postavení povinného, není k podání odporové žaloby podle §267a o. s. ř. aktivně legitimován.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 11. 2004, č. j. 13 Co 367/2004 - 73, rozsudek soudu prvního stupně z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti a pro nesprávné právní posouzení otázky aktivní legitimace žalobce zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Klatovech poté rozsudkem ze dne 24. 10. 2005, č. j. 7 C 297/2003 - 114, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedené u téhož soudu pod sp. zn. E 1108/2000 bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2005 pravomocně zastaveno podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nedošlo ani k vydání usnesení o ceně nemovitostí, a že exekuční řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. Nc 2709/2002 nedošlo do fáze případného rozvrhového řízení nebo jiných fází předpokládaných §267a odst. 1 o. s. ř. Odporová žaloba podaná žalobcem ve vztahu k pravomocně skončenému exekučnímu řízení vedenému pod sp. zn. E 1108/2000 je proto nadbytečná a ve vztahu k probíhajícímu exekučnímu řízení vedenému pod sp. zn. Nc 2709/2002 je předčasná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 13 Co 8/2006 - 137, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že vykonatelným exekučním titulem, na jehož základě byly obě exekuce nařízeny, je směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, č. j. Sm 287/97 - 8, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 11. 1997, č. j. 50 Cm 260/97 - 16, a s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1999, č. j. 5 Cmo 294/98 - 89, jímž bylo žalovanému (v exekučních řízeních povinnému a v daném řízení žalobci) uloženo zaplatit žalobkyni (v exekučních řízeních oprávněné a v tomto řízení žalované) částku 480.000,- Kč s 6 % úrokem ode dne 1. 7. 1996 do zaplacení a na nákladech řízení částku 33.138,- Kč. Dovodil, že zpochybňuje-li žalobce v dané věci odporovou žalobou podle §267a o. s. ř. existenci pohledávky přiznané žalované exekučním titulem, odporuje pohledávce základní, pro kterou je exekuční řízení vedeno. Taková žaloba o popření pravosti směnečné pohledávky, přiznané oprávněné vykonatelným exekučním titulem, je však pojmově vyloučena. Nelze jí totiž zpochybňovat správnost exekučního titulu, na jehož základě je vedeno exekuční řízení, přičemž jedinou obranou povinného o neexistenci či zániku pohledávky přiznané oprávněné exekučním titulem je návrh na zastavení exekuce podle §268 o. s. ř., a to jen pro okolnosti odůvodňující zánik pohledávky oprávněné, které nastaly po právní moci exekučního titulu. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcné správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (včetně výroků o nákladech řízení) podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pravomocný směnečný platební rozkaz, jakožto přihlášená pohledávka, je „nepostižitelné dogma“ a že jeho zpochybnění podle §267a o. s. ř. je pojmově vyloučeno. Namítá, že právě §267a o. s. ř. „slouží“ pro řešení situací souvisejících s výkonem rozhodnutí a že odvolací soud jej nesprávně vyložil, neboť účelem žaloby podle §267a o. s. ř. je vyloučit uspokojení pohledávky, která ve skutečnosti neexistuje, a za nesprávný považuje i jeho odkaz na §268 o. s. ř. Má za to, že právní závěr odvolacího soudu „jde proti samé podstatě nejen o. s. ř. a předmětného paragrafu“, ale i „našeho právního řádu“. Poukazuje na připojený restituční spis, z nějž vyplývá, že „správní akt, kterým došlo k neoprávněnému vydání restituční věci, z které pochází předmětná směnka, je aktem nicotným“, a odvolacímu soudu vytýká, že se touto okolností nezabýval. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje dovolatel v tom, že „podobný případ v rozhodnutích Nejvyššího soudu nenašel“, přičemž je nepochybné, že „přehlížení okolností aktu nicotného je v příkrém rozporu s hmotným právem“. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně „k novému projednání“.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání odkázala na „§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“ a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) vzhledem k článku II, bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009; po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §337e odst. 1 o. s. ř. soud v rozvrhovém usnesení rozhodne též o pohledávkách, které byly při rozvrhovém jednání popřeny co do pravosti, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí, jestliže lze o nich rozhodnout bez provádění důkazů; to neplatí u pohledávek, na které ani zčásti podle skupin nebo podle pořadí nepřipadá úhrada z rozdělované podstaty. Podle §337e odst. 2 o. s. ř. soud vyzve ty, o jejichž námitkách nemohlo být rozhodnuto podle odstavce 1, aby do třiceti dnů od právní moci rozvrhového usnesení podali návrh podle §267a odst. 1, jestliže na sporné pohledávky připadá alespoň zčásti úhrada z rozdělované podstaty; o částce připadající na sporné pohledávky soud rozhodne, že bude projednána při dalším rozvrhovém jednání. Podle §267a odst. 1 o. s. ř. je třeba návrhem podle třetí části uplatnit vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu (§7 odst. 1), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán. Rozhodnutí o návrhu podle odstavce 1 je účinné proti všem oprávněným, proti jiným věřitelům povinného, kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí, a proti povinnému (odstavec 2).
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Podle §175 odst. 1 věty první o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopise směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku (odstavec 3 věta první).
V souvislosti s popíráním pohledávek věřitelů povinného je důležité rozlišit, zda jde o pohledávku přiznanou rozhodnutím nebo zda pohledávka vyplývá z titulu, který nemá povahu rozhodnutí, anebo zda má být uspokojena pohledávka, která není kryta rozhodnutím nebo jiným titulem a která může být uhrazena při výkonu rozhodnutí jen proto, že je zajištěna zástavním právem. Pravomocné rozhodnutí, kterým byla přiznána věřiteli pohledávka za povinným, je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno; pro jiné osoby je závazné, jen stanoví-li to zákon a jen v rozsahu v zákoně uvedeném (viz §159a o. s. ř.). Na ostatní osoby nedopadají subjektivní účinky právní moci a ve vztahům k těmto osobám není rozhodnutí závazné ani pro orgány veřejné moci, včetně soudu. Kdyby povinný popíral jako účastník rozvrhu pohledávku svého věřitele, přiznanou pravomocným rozhodnutím, nemůže s ohledem na subjektivní účinky právní moci zpochybňovat pravost pohledávky ani její výši v té podobě, v jaké byla rozhodnutím přiznána; pravost či výši takové pohledávky může popřít jen z důvodů, že po vydání rozhodnutí zcela nebo zčásti zanikla (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář: II. díl. 7. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, s. 1459-1460; a shodně též Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde Praha, a. s. 2004, s. 837).
Rovněž v rozhodnutí ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005).
V posuzované věci bylo zjištěno, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 1108/2000 a exekuce prodejem nemovitostí povinného ve věci vedené u téhož soudu podle sp. zn. Nc 2709/2002 byly nařízeny na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, č. j. Sm 287/97 - 8, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 11. 1997, č. j. 50 Cm 260/97 - 16, a s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1999, č. j. 5 Cmo 294/98 - 89, jímž bylo žalovanému (v exekučních řízeních povinnému a v daném řízení žalobci) uloženo zaplatit žalobkyni (v exekučních řízeních oprávněné a v tomto řízení žalované) částku 480.000,- Kč s 6 % úrokem ode dne 1. 7. 1996 do zaplacení a na nákladech řízení částku 33.138,- Kč.
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že žalobce nemůže pravost pohledávky žalované (oprávněné), která jí byla přiznána pravomocným směnečným platebním rozkazem, zpochybňovat s ohledem na subjektivní účinky právní moci tohoto rozhodnutí. Nutno je ovšem dodat, že dalším důvodem pro zamítnutí odporové žaloby podle §267a o. s. ř. byla v daném případě i okolnost, že žalobce se dosud nestal účastníkem rozvrhového řízení, o jehož právech a povinnostech má být v rozvrhovém řízení jednáno (jak ve svém rozhodnutí uvedl soud prvního stupně). Vzhledem k tomu, že žalobce v daném řízení netvrdil, že předmětná pohledávka již zanikla, např. započtením, splněním, prekluzí nebo v důsledku promlčení, je nadbytečné zabývat se dalšími námitkami v dovolání, neboť na konečném závěru o nedůvodnosti žaloby podle §267a o. s. ř. nemohou ničeho změnit, a na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až §239 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, pokud směřuje proti nákladovým výrokům podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle výsledku dovolacího řízení žalobce nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo. Žalovaná sice vynaložila náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené účelně ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť v něm pouze uvedla, že dovolání není přípustné. Takový úkon ovšem nelze považovat za účelné bránění práva a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu