ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3126.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3126/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, Krajské pobočky pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1/267, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti povinnému J. K. , zastoupenému opatrovnicí JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 434/211, pro 520.731,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 Nc 10029/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2010, č. j. 10 Co 1261/2009 - 58, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2010, č. j. 10 Co 1261/2009 - 58, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 10. 2009, č. j. 48 Nc 10029/2007 - 46, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 21. 8. 2007, č. j. 48 Nc 10029/2007 - 6, a to pro pohledávku ve výši 39.734,- Kč podle platebního výměru č. 4240002879 ze dne 13. 9. 2000, platebního výměru č. 2140002880 ze dne 13. 9. 2000, platebního výměru č. 1349901480 ze dne 16. 12. 1999 a platebního výměru č. 1349300854 ze dne 17. 2. 1999. Dospěl k závěru, že důvod částečného zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán, neboť vznesená námitka povinného o promlčení pohledávek je nedůvodná. V případě pohledávek přiznaných platebními výměry ze dne 13. 9. 2000, které nabyly právní moci dne 10. 10. 2000, došlo ke stavení běhu pětileté promlčecí doby (§112 obč. zák.), stanovené v §16 zák. č. 592/1992 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, která neběžela od 22. 3. 2002 do 8. 4. 2004, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §326a o. s. ř. ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 48 E 352/2002. V případě pohledávky přiznané platebním výměrem č. 1349901480 ze dne 16. 12. 1999, jenž nabyl právní moci dne 7. 1. 2000, došlo ke stavení běhu promlčecí doby od 3. 3. 2000 do 9. 5. 2000, kdy probíhalo vykonávací řízení pod sp. zn. 48 E 266/2000, a od 2. 2. 2001 do 21. 2. 2004 po dobu trvání vykonávacího řízení vedeného pod sp. zn. 48 E 99/2001, a u pohledávky přiznané platebním výměrem č. 1349300854 ze dne 17. 2. 1999, který nabyl právní moci dne 16. 3. 1999, došlo ke stavení běhu promlčecí doby od 10. 11. 1999 do 21. 2. 2004, kdy probíhalo vykonávací řízení vedené pod sp. zn. 48 E 1523/99, přičemž oprávněná ve všech těchto řízeních řádně pokračovala. Jestliže tedy návrh na nařízení exekuce v dané věci byl podán dne 10. 8. 2007, k promlčení pohledávek podle citovaných exekučních titulů nedošlo.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, č. j. 48 Nc 10029/2007 - 6, pro pohledávku ve výši 39.734,- Kč podle platebních výměrů č. 4240002879 a č. 2140002880 ze dne 13. 9. 2000, č. 1349901480 ze dne 16. 12. 1999 a č. 1349300854 ze dne 17. 2. 1999 se zastavuje. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ohledně pohledávek přiznaných platebními výměry č. 4240002879 a č. 2140002880 došlo ke stavení běhu promlčecí doby od 22. 3. 2002 do 8. 4. 2004, neboť skutečnost, že oprávněná v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 352/2002 nereagovala na výzvu podle §326a o. s. ř., je možno považovat za situaci, kdy účastník řádně nepokračuje v řízení, jelikož z jeho strany nebyla poskytnuta nezbytná součinnost, která je zapotřebí k řádnému průběhu řízení. V situaci, kdy není řádně pokračováno v řízení a není tak dán předpoklad pro stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák., je nutno podle krajského soudu dále zkoumat, na „základě jaké skutečnosti byl učiněn závěr o tom, že účastník řádně nepokračoval v řízení“; jestliže účastník pouze nereaguje na výzvu soudu podle §326a o. s. ř. a jestliže nelze mít za to, že nehodlá pokračovat v řízení, je nutno dobu, po kterou své právo řádně uplatňoval, započítat jako dobu, kdy dochází ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. Nereagovala-li tedy oprávněná na výzvu soudu podle §326a o. s. ř. a nepodala-li např. odvolání proti usnesení o zastavení řízení, lze mít u oprávněné podle odvolacího soudu za to, že „dnem doručení výzvy“… „již v řízení řádně nepokračuje“, neboť z obsahu této výzvy bylo zřejmé, že pokud neoznačí místo, kde se nachází věci povinného, dojde k zastavení výkonu rozhodnutí. „Od tohoto dne (od doručení výzvy dle §326a o. s. ř.) se již promlčecí doba podle §112 obč. zák. nestaví, ale běží dál“. Jestliže výzva podle §326a o. s. ř. byla oprávněné doručena dne 5. 5. 2003, připadl konec lhůty na den 23. 11. 2006. Pokud pak jde o pohledávky přiznané platebními výměry č. 1349901480 a č. 1349300854, vyplývá z obsahu spisů Okresního soudu v Ostravě vedených pod sp. zn. 48 E 1523/99 a pod sp. zn. 48 E 99/2001, že výzvy soudu podle §326a o. s. ř. byly oprávněné doručeny dne 31. 7. 2002. V případě pohledávky přiznané platebním výměrem č. 1349901480 tak promlčecí doba skončila dne 5. 12. 2006 a u pohledávky přiznané platebním výměrem č. 1349300854 dne 8. 9. 2006. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 10. 8. 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby a návrh na částečné zastavení exekuce je důvodný.
Proti tomuto usnesení podala oprávněná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí „nahradil projev“ její „vůle směřující k uspokojení pohledávek vlastním tendenčním výkladem běhu promlčecí lhůty k okamžiku doručení výzvy soudu v předcházejících vykonávacích řízeních a nikoli k okamžiku jejich pravomocného zastavení“. Poukazuje na to, že jí „bránila objektivní okolnost k výkonu práva, neboť v době doručení výzev neměla informaci, kde se movité věci povinného postihnutelné výkonem rozhodnutí nalézají a na výzvy soudu tak neměla čím reagovat“; z toho však nelze usuzovat na její neochotu ve vymáhacím řízení řádně pokračovat. Stávající názor KS v Ostravě nebyl oprávněné znám a proto vycházela „ze zažitého názoru Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 4/74, kdy o důvodech práva platí ustanovení hmotněprávní“. S ohledem na to by podle oprávněné „měl být užit princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5444/2007) obdobně jako je tomu u právních norem“. Dovolatelka v úvaze krajského soudu dále spatřuje „možné ohrožení jedné ze stěžejních zásad soukromého práva v oblasti autonomie své vůle, tedy možnosti subjektu vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2716/2008), a to nejen s ohledem na zpětné posouzení daného případu, ale také na způsob uvedeného výkladu“. Navíc se domnívá, že lhůty stanovené právem hmotným nelze procesně tendenčně měnit. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnící řízení, za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, a že dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2007, právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, vyložil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1991 Sb. je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení §100 až 114 občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí lhůty. Proto je také třeba vycházet z §112, věty druhé, občanského zákoníku (dále srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010, či ze dne 29. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 5031/2009).
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle ustálené judikatury soudů, od níž dovolací soud nemá důvodu se ani v této věci odchýlit, v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010, v němž dovolací soud ve skutkově obdobné věci odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. ledna 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný pod číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který vezme žalobu zpět nebo není-li po výzvě, poučení a ve stanovené lhůtě podání řádně opraveno či doplněno (neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících již od jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno), takže v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný pod C 1416 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod číslem 182, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007). Jinak je třeba otázku řádného pokračování v řízení řešit vždy podle okolností konkrétního případu.
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu již před soudem prvního stupně zjištěno, že oprávněná vedla pro vymáhané pohledávky podle platebních výměrů ze dne 13. 9. 2000 č. 4240002879 a č. 2140002880 , které nabyly právní moci dne 10. 10. 2000, na základě návrhu podaného u Okresního soudu v Ostravě dne 22. 3. 2002 pod sp. zn. 48 E 352/2002 výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, nařízený usnesením tohoto soudu ze dne 17. 4. 2002, který byl po zjištění soudu dne 20. 3. 2003, že povinný se již před 10 měsíci z udané adresy odstěhoval, usnesením ze dne 5. 8. 2003 pravomocně dne 8. 4. 2004 zastaven, jelikož oprávněná nevyhověla výzvě soudu podle §326a o. s. ř. ze dne 5. 5. 2003. Pro pohledávku podle platebního výměru č. 1349901480 ze dne 16. 12. 1999, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2000, podala oprávněná návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného u Okresního soudu v Ostravě dne 2. 2. 2001, přičemž z obsahu spisu vedeného pod sp. zn. 48 E 99/2001 bylo zjištěno, že výkon byl nařízen usnesením ze dne 7. 2. 2001, dne 21. 3. 2001 byl sepsán protokol o soupisu 5 movitých věcí, dne 10. 5. 2002 bylo při svozu věcí od povinného zjištěno, že jedna z nich se nachází mimo Ostravu a že zbývající věci povinný přes uložené inhibitorium v mezičase prodal. Dne 16. 9. 2002 podalo Okresní státní zastupitelství v Ostravě na povinného z důvodu prodeje movitých věcí obžalobu pro trestný čin podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Dne 31. 7. 2002 byla oprávněné doručena výzva podle 326a o. s. ř. a protože požadované skutečnosti nesdělila, byl výkon rozhodnutí zastaven. Pro tutéž pohledávku podle platebního výměru č. 1349901480 vedla oprávněná u Okresního soudu v Ostravě dále řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu pod sp. zn. 48 E 266/2000, přičemž z obsahu tohoto spisu soud zjistil, že návrh oprávněná podala dne 3. 3. 2000, výkon byl nařízen usnesením ze dne 14. 3. 2000, dne 4. 4. 2000 sdělil peněžní ústav soudu, že účet, jenž měl být výkonem rozhodnutí postižen, byl zrušen již v roce 1999. Dne 9. 5. 2000 byla oprávněná soudem zpravena, že výkon rozhodnutí zanikl. Pohledávku podle platebního výměru č. 1349300854 ze dne 17. 2. 1999, který nabyl právní moci dne 16. 3. 1999, oprávněná vymáhala ve vykonávacím řízení vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 48 E 1523/99, návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí podala dne 10. 11. 1999, výkon byl nařízen usnesením ze dne 16. 11. 1999, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 4. 2001. Dne 21. 3. 2001 byl sepsán protokol o soupisu 5 movitých věcí, dne 10. 5. 2002 bylo při svozu věcí od povinného zjištěno, že jedna z nich se nachází mimo Ostravu a že zbývající věci povinný přes uložené inhibitorium v mezičase prodal. Náhradní soupis movitých věcí nebyl proveden, neboť nebyly nalezeny žádné další movité věci povinného. Dne 16. 9. 2002 podalo Okresní státní zastupitelství v Ostravě na povinného z důvodu uvedeného prodeje věcí obžalobu pro trestný čin podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Dne 31. 7. 2002 byla oprávněné doručena výzva podle 326a o. s. ř. a protože požadované skutečnosti nesdělila, byl výkon rozhodnutí usnesením ze dne 19. 11. 2002, které nabylo právní moci dne 21. 2. 2004, zastaven. Návrh na nařízení exekuce v dané věci pak oprávněná podala dne 10. 8. 2007.
Podle §326a o. s. ř. nepodaří-li se v bytě (sídle, místu podnikání) povinného ani na jiném soudu známém místě sepsat žádnou věc, oznámí to soud oprávněnému a vyzve jej, aby soudu označil místo, kde jsou věci povinného, které by mohly být prodány. Jestliže oprávněný soudu ve stanovené lhůtě takové místo nesdělí nebo jestliže ani na jím označeném místě nebyly žádné věci sepsány, soud výkon rozhodnutí zastaví.
Smyslem ustanovení §326a o. s. ř. je „odklidit“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jestliže se ukázalo, že tento typ výkonu rozhodnutí není způsobilým prostředkem k uspokojení oprávněného subjektu (srov. Důvodovou zprávu k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.).
Postup podle §326a o. s. ř. lze aplikovat, nepodaří-li se vykonavateli sepsat žádnou věc v bytě (sídle, místě podnikání) povinného, jehož adresu soud zjistí z údajů dostupných evidencí, ani na jiném místě, které je soudu známo z obsahu exekučního popř. nalézacího spisu či z vnitřních evidenčních pomůcek soudu. Jedná se tak o dvě zásadně odlišné situace , a to o bezvýsledný soupis , kdy sice vykonavatel na adrese nalezne místnosti povinného, ale nenajde v nich postižitelné věci, a dále o situaci, kdy se povinný na uvedené adrese nezdržuje (nesídlí). Předtím, než soud přistoupí k výzvě oprávněnému o sdělení jiné adresy místa, kde jsou uloženy věci povinného, měl by sám učinit dostupné úkony směřující ke zjištění takové adresy [připojit nalézací spis či jiné spisy výkonu rozhodnutí (exekuce) vedené proti témuž povinnému, opětovně ověřit aktuální údaje v evidencích aj.] a měl by také učinit dostupné úkony ke zjištění movitého majetku povinného na jiném místě mimo prostory povinného (zejména zjištění, zda povinný vlastní zaknihované či imobilizované cenné papíry). Lhůta poskytnutá oprávněnému ve výzvě k označení jiného místa, kde má povinný své věci, musí být dostatečně dlouhá, aby oprávněný mohl učinit úkony ke zjištění takového místa (srov. Kasíková, M., Jirmanová, M., Vokřinková, M., ASPI – OSŘ s komentářem, 2007).
Jestliže z obsahu označeného spisu vyplynulo, že dne 20. 3. 2003, kdy měl být soudem proveden soupis movitých věcí povinného, se povinný na adrese svého bydliště již 10 měsíců nezdržoval, přičemž ani soudu nebylo známo jiné bydliště povinného a místo, kde jsou uloženy jeho věci, nelze dovodit nečinnost či opomenutí ze strany oprávněné, když za této situace nemohla (z objektivních důvodů) požadované údaje soudu sdělit, jelikož jí nebyly známy, přičemž povinnost zjišťovat aktuální místo pobytu povinného jí zákon č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani zákon č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neukládal (a neukládá ani v současné době). Kromě toho oprávněné teprve doručením výzvy podle §326a o. s. ř. počala běžela lhůta, která jí byla soudem poskytnuta k tomu, aby případně mohla učinit úkony ke zjištění místa, na němž se movité věci povinného nacházejí.
Z uvedených důvodů se dovolací soud neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu, že ohledně pohledávek podle platebních výměrů č. 4240002879 a č. 2140002880 došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle §112, věty druhé, obč. zák. od 22. 3. 2002 pouze do 5. 5. 2003, kdy v označených řízeních byly oprávněné doručeny výzvy soudu podle §326a o. s. ř.
Stejně tak je nesprávný i názor odvolacího soudu, že nevyhověla-li oprávněná výzvám soudu podle §326a o. s. ř., které jí v řízeních o výkon rozhodnutí ve věcech vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 1523/99 a sp. zn. 48 E 99/2001 byly doručeny dne 31. 7. 2002, začala tímto dnem znovu běžet promlčecí doba podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., která tak v případě pohledávky podle platebního výměru č. 1349901480 skončila dne 5. 12. 2006 a u pohledávky podle platebního výměru č. 1349300854 dne 8. 9. 2006. V obou těchto řízeních, jak bylo zjištěno, šlo o bezvýsledný soupis , kdy vykonavatel na adrese povinného dne 21. 3. 2001 nalezl 5 postižitelných věcí povinného, které také sepsal, avšak dne 10. 5. 2002 bylo při jejich svozu zjištěno, že jedna z nich se nachází mimo Ostravu a že zbývající věci povinný přes uložené inhibitorium v mezičase prodal, přičemž za toto jednání podalo Okresní státní zastupitelství v Ostravě dne 16. 9. 2002 na povinného obžalobu pro trestný čin podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Na bezvýslednosti těchto vykonávacích řízení se tudíž oprávněná rovněž nikterak nepodílela a žádného opomenutí se nedopustila, a nelze proto dovodit, že v nich řádně nepokračovala.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (část první, hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu