ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3159.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3159/2019-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné N. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 51 087 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 77 EXE 1431/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 64 Co 307/2018-90, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 64 Co 307/2018-90, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 3. 9. 2018, č. j. 77 EXE 1431/2014-60, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Exekutorského úřadu Klatovy JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., pod sp. zn. 120 EX 8150/14 a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce, včetně nákladů již vymožených. Soud uzavřel, že rozhodčí doložka, na základě níž byl vydán podkladový rozhodčí nález, je neplatná, a že návrh povinné na zastavení exekuce (podaný po vymožení pohledávky i s příslušenstvím a nákladů exekuce) je důvodný.
Krajský soud k odvolání oprávněné usnesení okresního soudu zrušil, řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že pro věcné rozhodnutí o návrhu povinné, podaném dne 15. 2. 2018, nejsou splněny procesní podmínky. Dne 26. 10. 2016 (tj. dříve než povinná navrhla zastavení exekuce pro nevykonatelnost exekučního titulu) soudní exekutor oznámil skončení exekuce podle §46 odst. 8 e. ř., neboť vymáhaná povinnost byla vymožena. Odvolací soud v dané věci považoval za nezbytné odchýlit se od stávajících názorů Nejvyššího soudu, prezentovaných např. v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3331/2017. Konstatoval, že zastavení již skončené exekuce není možné, neboť řízení, které skončilo (a jehož „běh“ nebyl procesně předvídaným postupem obnoven), zastavit nelze. Byť nelze zaměňovat zastavení exekuce se zastavením exekučního řízení, provádění exekuce se realizuje v řízení. Jestliže řízení skončilo, nelze podle odvolacího soudu vydávat rozhodnutí mající za následek jeho věcnou změnu. Současně připomněl starší rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydané pod sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, jež dovozovalo nepřípustnost vedení řízení o zastavení skončené exekuce. Vedení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu neodůvodňuje možnost jejího zastavení po skončení exekučního řízení. Skončená exekuce je titulem pouze k plnění nároků vzniklých až v exekučním řízení (náklady exekuce a náklady oprávněného), existence či neexistence samotné vymáhané pohledávky není dotčena. Pokud oprávněný vymáhanou pohledávku podle hmotného práva nikdy neměl, je vymožené plnění bezdůvodným obohacením oprávněného (viz 31 Cdo 3309/2011) a výkon rozhodnutí ani exekuce nezakládají právní důvod pro to, aby si oprávněný mohl výtěžek ponechat. Proto netřeba odklízet exekuci jejím zastavením ex post. Ani vykonávaný rozhodčí nález nebrání možnosti úspěšně se domoci vydání bezdůvodného obohacení. Judikaturou zvolené řešení není správné, neboť umožňuje povinným časově neomezeně a bez využití obvyklých procesních prostředků dosáhnout změny práv a povinností účastníků řízení, které se již léta nevede. To popírá princip právní jistoty i zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Jestliže povinná zůstala dlouho nečinná a zastavení exekuce sama nenavrhla, neodporuje spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky nemožnost vrácení nákladů exekuce, které povinná nesla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přitom odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, 21 Cdo 3266/2013, 26 Cdo 1663/2015, 31 Cdo 958/2012, 20 Cdo 3331/2017), případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: zda lze rozhodnout o zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a znovu o nákladech exekuce a nákladech řízení o zastavení exekuce i poté, co exekuce již skončila plným vymožením. Jelikož exekuce byla vedena podle nezpůsobilého titulu, přiznávajícího protiprávní nároky, vznikla (vedle bezdůvodného obohacení oprávněné) otázka nového rozhodnutí o nákladech exekuce. Právě proto se povinná domáhala rozhodnutí o zastavení exekuce. Splněním vymáhané povinnosti se nemohla dostat do horšího postavení než jaké má povinný, který závazek nehradí, a exekuční řízení proti němu nadále běží. Nicotný rozhodčí nález nevytváří překážku věci rozsouzené a povinné hrozí žaloba pro stejnou pohledávku. Odvolací soud se opírá o starší a nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž dle vědomosti dovolatelky jiný senát stejného odvolacího soudu v obdobné věci rozhodl zcela opačně. Dovolatelka trvá na tom, že byl-li exekuční titul nicotný, musí být exekuce zastavena i poté, co uložená povinnost byla zcela vymožena, a to i tehdy, byl-li návrh na zastavení exekuce podán až po skončení exekuce. Závěrem poukázala na vady nalézacího řízení, jež měly vyjít najevo z výslechů konaných v jiných exekučních věcech, vedených u označených soudů, a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, zda skutečnost, že exekuce byla již provedena, brání rozhodnutí o následném návrhu na zastavení exekuce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové se však z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3451/17), vysvětlil, že je-li exekuční titul od počátku nevykonatelný, neboť byl vydán rozhodcem na základě neurčité a tudíž neplatné rozhodčí doložky, je třeba zastavit exekuci i poté, co vymáhané plnění bylo vymoženo (přitom též poukázal na své usnesení ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že rozhodčí nález vydal rozhodce, který neměl pravomoc spor rozhodnout z důvodu neplatnosti sjednané rozhodčí doložky, tedy může být důvodem pro zastavení exekuce i po provedení exekuce, a to i na základě návrhu podaného poté, co exekuce byla skončena.
Dovolací soud neshledává v projednávané věci důvod ke změně shora uvedeného závěru a zdůrazňuje, že ještě před vymožením plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce, proto k zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019). Soud nesmí rezignovat na potřebu ochrany povinného, vyjde-li dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Tuto ochranu lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce. Uvedený závěr Nejvyššího soudu vychází z principu, že exekuci lze vést výhradně na základě způsobilého exekučního titulu. Není-li ho, musí být exekuce zastavena i poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Usnesení odvolacího soudu (založené na závěru, že se po vymožení plnění z rozhodčího nálezu a po vymožení nákladů exekuce již nelze věcně zabývat návrhem na zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky) tedy není správné. Přitom nelze pominout, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, současně konstatoval, že při rozhodování o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu, soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17 ).
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu