ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3198.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3198/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované I., spol s r.o., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 49/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9.1. 2007, č.j. 35 Co 400/2006-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám Mgr. J. T.
Odůvodnění:
Žalobce podal návrh na vyloučení v žalobě označených nemovitostí z exekuce vedené pod sp. zn. 5 Nc 455/2002 proti společnosti M.– s., s.r.o., jako první povinné a žalobcově manželce jako druhé povinné na podkladě notářského zápisu sepsaného 13.9.2001 JUDr. S. P., notářem, pod sp. zn. NZ 420/2001, N 427/200, jehož součástí je shodné prohlášení žalované (jako věřitele) a žalobcovy manželky, že ta uzavřela 13.9.2001 písemnou dohodu o přistoupení k závazku původního dlužníka, společnosti M. – s., s.r.o., na základě níž se stala dlužnicí vedle této společnosti s tím, že oba dlužníci byli zavázáni společně a nerozdílně.
Návrh žalobce odůvodnil s poukazem na ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. názorem, že „exekuce je vedena k vymožení jednak závazku právnické osoby, s níž nemá nic společného, a jednak závazku jeho manželky, který vznikl pouze jí, sice za trvání manželství, avšak při nakládání s majetkem právnické osoby (tedy při výkonu podnikatelské činnosti, resp. práv spojených s jejím obchodním podílem ve společnosti s ručením omezeným, tj. z účasti na právnické osobě). Závazek manželky tak vznikl při nakládání s jejím výlučným majetkem (obchodním podílem), který nabyla za své výlučné prostředky.“ Podle žalobcova názoru mu tedy „svědčí vlastnické právo vylučující zpeněžení předmětných nemovitostí, když navíc je exekuce vedena k vymožení pohledávky za jeho manželkou, jíž odpovídající dluh nikdy nebyl součástí SJM se žalobcem a byl vždy pouze jejím výlučným závazkem.“
Rozsudkem z 22.2.2006, č.j. 20 C 49/2005-38, obvodní soud žalobu (s poukazem na ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu, „jehož dikce plně odpovídá znění §262a o.s.ř.“) zamítl s odůvodněním, že pohledávka žalované (v exekučním řízení oprávněné), vymáhaná exekucí vedenou proti společnosti M.– s. s.r.o. (v níž má žalobcova manželka obchodní podíl) a proti jeho manželce vznikla za trvání manželství, a že tudíž „k uspokojení peněžité pohledávky za povinnou (manželkou žalobce) cestou exekuce může být použit nejen majetek v jejím individuálním vlastnictví nebo spoluvlastnictví, ale i majetek patřící do společného jmění manželů.“
K odvolání žalobce městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil jen ve výši těchto nákladů a jinak jej potvrdil (výrok II.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Výrok ve věci samé přitom odvolací soud (s poukazem na to, že právě speciální ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. představuje ve vztahu k ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu výjimku) potvrdil, avšak s výhradou, že žalobcovo odvolání sice důvodné vskutku není, ale z důvodů jiných než obvodním soudem uvedených.
Odvolací soud uzavřel (viz poslední odstavec čtvrté a první odstavec páté strany rozsudku /čl. 59 a 60/), že „bez ohledu na to, zda obchodní podíl ve společnosti M.– s., s.r.o., žalobcova manželka nabyla za svůj výlučný majetek či nikoli, nebyl v daném případě naplněn požadavek, aby vymáhaný závazek vznikl při používání majetku nabytého za výlučný majetek povinné. Existence závazku žalobcovy manželky, jehož uspokojení se žalovaná exekucí domáhá, je dovozována z její dohody se žalovanou uzavřené 13.9.2001, na jejímž základě žalobcova manželka podle §533 občanského zákoníku přistoupila k již existujícímu závazku společnosti M.– s., s.r.o. Byť pohnutka žalobcovy manželky, jež ji k uzavření takovéto dohody se žalovanou mohla vést, velmi pravděpodobně souvisela se skutečností, že je sama nejen jednatelkou původního dlužníka, nýbrž i jeho společnicí, nelze přisvědčit žalobcovu názoru, že pouhá existence uvedeného vztahu jeho manželky a původního dlužníka odůvodňuje závěr, že se jeho manželka k poskytnutí plnění vůči žalované zavázala při používání svého obchodního podílu ve společnosti M.– s. s.r.o., jak to vyžaduje ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o.s.ř. K naplnění posledně zmíněné podmínky může dojít pouze v případech, kdy vznik závazku jednoho z manželů je natolik svázán s existencí jeho výlučného majetku, že bez jeho existence by ke vzniku uvedeného závazku vůbec dojít nemohlo (např. závazek vzniklý v souvislosti s realizací vlastnického práva k určité věci, závazek vzniklý v souvislosti s převodem obchodního podílu apod.). Pouze za takovéto situace lze uvažovat o naplnění pojmu „při používání“ majetku, který zmiňované zákonné ustanovení uvádí. Platný vznik závazku žalobcovy manželky přistoupením k závazku obchodní společnosti, jehož společnicí v kritické době byla, však není existencí jejího obchodního podílu v této společnosti podmíněn a realizace tohoto přistoupení tudíž není výsledkem jakéhokoli používání tohoto majetku. Údajná – tedy podle dovolatelova závěru – snaha žalobcovy manželky docílit svým přistoupením k závazku společnosti v konečném důsledku zachování hodnoty jejího obchodního podílu při používání tohoto majetku v popsaném smyslu nepředstavuje.“ Pokud jde o žalobcovu námitku, že řízení o excindační žalobě mělo být podle §109 o.s.ř. přerušeno do skončení jiného soudního řízení, jehož předmětem je posouzení platnosti a vykonatelnosti podkladového notářského zápisu, tu odvolací soud považoval – s poukazem na ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení – za nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovozuje z „nesprávného právního posouzení právních otázek, jež mají ve věci zásadní význam a svou povahou převyšují subjektivní zájmy žalobce, když vyřešení obsahu pojmu používání majetku a vyřešení otázky přerušení řízení bude mít přínos pro obecnou rozhodovací praxi soudů obecné soustavy soudů.“
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. žalobce spatřuje v nesprávném výkladu a použití ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř., „když závěry odvolacího soudu lze shrnout do závěru, že používání majetku odvolací soud postavil de facto naroveň s termínem nakládání s majetkem. To však zákonodárce na mysli neměl, jinak by nepoužil speciální termín používání majetku. V rozporu s názory odvolacího soudu si lze představit i takové používání majetku, které není samo o sobě vázáno na dispozici s majetkem (např. škodu způsobenou řízením motorového vozidla). Pojem používání majetku je pojmem podstatně širším než dispozice s majetkem nebo nakládání s ním. Pod tento pojem lze zahrnout jakékoli faktické konání či chování (včetně nekonání), které odpovídá hospodářskému určení majetku nebo jeho údržbě či zkvalitňování. Jde tedy i o jednání, které sice samo o sobě s majetkem nedisponuje, avšak jeho důsledky se ve sféře takového vlastního majetku odrazí např. jeho zkvalitněním, udržením hodnoty či naopak jejím poklesem. V daném případě je nepochybné, že exekuční titul je jednáním společníka a statutára obchodní společnosti v souvislosti s její podnikatelskou činností (jedná se o zajištění úvěru na výstavbu rodinných domů, což byl předmět činnosti společnosti M.– s. s.r.o.). Je také nepochybná pohnutka žalobcovy manželky, tj. dokončit výstavbu a vytvořit zisk, tedy zhodnotit výši obchodního podílu. Z povahy věci a jednání účastníků je patrné, že zajištění třetí osobou nepřicházelo v úvahu, a že tak musela učinit žalobcova manželka“.
Žalovaná s odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 700/2004, 22 Cdo 73/2006, 22 Cdo 103/2005, Cdo 1577/2003) navrhla odmítnutí dovolání, a to (kromě jiného) již z toho důvodu, že podkladový notářský zápis (jehož dalšími účastníky byla žalovaná jako věřitelka a osoba oprávněná, a společnost M.– s., s.r.o., jako dlužnice a osoba povinná) byl s manželkou žalobce sepsán jako s osobou fyzickou, a že jako takováto osoba také uzavřela smlouvu o přistoupení k dluhu, takže její závazek se stal součástí společného jmění manželů (§143 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku), a to bez ohledu na její postavení jako společnice a jednatelky společnosti M.– s., s.r.o.; žalovaná souhlasí se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. ve znění do 30.6. 2009), daný tím, že k přezkumu nabídnutá otázka, totiž zda pod ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o.s.ř., obsahující pojem „…při používání majetku…“ lze podřadit i případ, kdy závazek povinného (manžela či manželky navrhovatele v řízení o excindační žalobě) vznikl tak, že povinný přistoupil k závazku třetího subjektu podle §533 občanského zákoníku, dosud dovolacím soudem řešena nebyla.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že právní úkon žalobcovy manželky učiněný podle §533 občanského zákoníku, tedy její přistoupení k dluhu společnosti M. – s., s.r.o., nelze kvalifikovat jako úkon zakládající závazek vzniklý při používání majetku, který náležel výhradně povinné (protože jej nabyla za majetek náležející do jejího výlučného majetku), a že tedy ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. aplikovat nelze.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání není důvodné.
Žalobce především užívá zmatečných – a tedy nerelevantních – pojmů (viz pasáže označené kurzívou v odstavci, v němž se popisuje, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., zejména, že „…exekuční titul je jednáním…“ atd.). Nesprávný je dovolatelův závěr o jednání jeho manželky jako „jednání společníka a statutára obchodní společnosti“, jelikož z podkladového notářského zápisu jasně plyne, že oním subjektem, který přistoupil k závazku původního dlužníka – M. – s., s.r.o., tedy právnické osoby, byla žalobcova manželka L. M. jako osoba fyzická; ostatně účastníky notářského zápisu jsou tři osoby, a to věřitel, původní dlužník a žalobcova manželka, jež se přistoupením k závazku dlužníka stala další společnou a nerozdílnou.
Pokud jde o samotný závěr odvolacího soudu, že právní úkon žalobcovy manželky učiněný podle §533 občanského zákoníku, tedy její přistoupení k dluhu společnosti M. – s., s.r.o., nelze kvalifikovat jako úkon zakládající závazek vzniklý při používání majetku, který náležel výhradně povinné (protože jej nabyla za majetek náležející do jejího výlučného majetku), a že tedy ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. aplikovat nelze, ten je správný a dovolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Totéž pak platí o závěru, že za tohoto stavu se jeví nadbytečné zkoumání (a tedy i navržené dokazování v tomto směru), zda žalobcova manželka nabyla svůj obchodní podíl ve společnosti M.- s., s.r.o. za svůj výlučný majetek či nikoli.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobci správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšné žalované podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 4 500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §8 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu