ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3354.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3354/2022-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, proti povinné D. S. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, pro 2 707 029 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1659/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022, č. j. 21 Co 58/2022-117, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1) Ve shora označené exekuční věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) k odvolání povinné společnosti usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 21 Co 58/2022-117, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce.
2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena pověřeným soudním exekutorem Mgr. Michalem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 2 707 029 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, č. j. 49 Cm 110/2017-55, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 49 Cm 110/2017-87, a usneseními téhož soudu ze dne 2. 12. 2019, č. j. 49 Cm 110/2017-47, a ze dne 16. 1. 2020, č. j. 49 Cm 110/2017-182 (dále „exekuční titul“). Oprávněná je právní nástupkyní společnosti Equa Bank a. s. (identifikační číslo osoby 47116102), která s povinnou uzavřela smlouvu o úvěru reg. č. 032/2014, zajištěného jednak zástavním právem k pohledávkám povinné z obchodního styku se společností S. G. D. na základě smlouvy ze dne 12. 9. 2014, jednak blankosměnkou reg. č. XY, kterou vystavila povinná dne 28. 2. 2014 a avaloval její jednatel M. K. (dále „jednatel“). Protože jednatel je z exekučního titulu solidárně zavázaným dlužníkem (spolu s povinnou) a měl podle tvrzení povinné započítat svou pohledávku proti pohledávce exekvované, zabýval se odvolací soud otázkou, zda v důsledku uvedeného započtení vymáhaná pohledávka zanikla.
3) Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), v posuzované věc není naplněn. Vycházeje z komentářové literatury k citovanému §1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), dovodil, že jednatel nemohl započítat „svou pohledávku na náhradu škody v eurech proti vymáhané pohledávce v korunách“ (komentář in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§1721 – 2054/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014). Dalším důvodem bránícím zkoumanému započtení byla skutečnost, že taková možnost byla vyloučena již v produktových obchodních podmínkách, jež byly součástí smlouvy o úvěru; jednatel sice nebyl stranou úvěrové smlouvy, ale jako osoba zajišťující plnění podepsal dohodu o způsobu vyplnění blankosměnky a avaloval blankosměnku, čímž stvrdil, že se seznámil s všeobecnými obchodními podmínkami i produktovými obchodními podmínkami smlouvy o úvěru. Uvedený postup nelze vyloučit jen proto, že jednatel je subjektem odlišným od povinné a že závazek ze směnky je samostatný a oddělitelný od závazku ze smlouvy o úvěru (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 416/2019). Na jednatele nemůže být nahlíženo ani jako na spotřebitele, kterému je třeba poskytnout odpovídající ochranu (s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 14. března 2013 ve věci C 419/11, Česká spořitelna, a. s., vs. Gerald Feichter). Započítávaná pohledávka jednatele především nebyla jistá a určitá, takže započtení odporuje §1987 o. z. ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč (dále „R 37/2021“). Oprávněná totiž jednatelem provedený zápočet neuznala, neboť vztah mezi ní a povinnou byl založen zástavní smlouvou k pohledávkám z obchodního styku a uvedený vztah se řídí českým právním řádem včetně posuzování odpovědnosti oprávněné za škodu vzniklou z tohoto smluvního vztahu. Jestliže se však oprávněná nedomáhala na dlužníkovi zaplacení zastavených pohledávek, neporušila žádnou povinnost vedoucí ke vzniku škody. Naopak, povinná měla povinnost zastavené pohledávky vymáhat, neboť se v článku 5 smlouvy zavázala zdržet se všeho, co by mohlo snížit hodnotu těchto pohledávek na újmu oprávněné, resp. ztížit nebo zmařit realizaci zástavního práva. Započítávaná pohledávka (na náhradu škody) je co do základu sporná, o čemž mj. svědčí spor ohledně zbylé částky 366 814,631 EUR aktuálně vedený pod sp. zn. 22 C 322/2021 u Obvodního soudu pro Prahu 8.
4) Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
5) Dovolatelka v následujících částech dovolání rekapitulovala průběh řízení před soudy obou stupňů, zabývala se rozhodným právem, jímž se má podle jejího názoru řídit zastavená pohledávka, a stran započtené pohledávky jednatele zdůraznila, že v rozsahu náhrady škody přesahující zápočet nebyly v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 (sp. zn. 22 C 322/2021) provedeny listinné důkazy, o něž se žalobní návrh opíral. Podle jejího názoru nemá „dovozovaná překážka v podobě různosti měn započítaných pohledávek (…) oporu v platné právní úpravě“, vyloučení možnosti zápočtu smluvním ujednáním nedopadá na jednatele, který zápočet provedl, a „překážka v podobě nejisté a neurčité pohledávky použité k započtení“ nebyla odvolacím soudem správně vyložena v souladu se závěry R 37/2021, o něž se odvolací soud opíral. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně změnil, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6) Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
7) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (§36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
9) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi rovněž vysvětlil, že k tomu, aby bylo možné uzavřít, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3279/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 20 Cdo 4589/2016). Jestliže je přípustnost dovolání založena na předpokladu, že dovolacím soudem je vznesená otázka rozhodována rozdílně, je nezbytné uvést, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to při specifikaci těch rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je kolize řešené otázky spatřována (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5978/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3325/2017).
10) Dovolatelka citací zákona (části ustanovení §237 o. s. ř.) předkládá k posouzení tři zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, což v této obecné formulaci představuje argumentaci racionálně neudržitelnou, jestliže z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). V dovolání povinné zároveň není jednoznačně formulována rozhodná otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla následně argumentačně rozvedena podle zvoleného kritéria přípustnosti; uvedený nedostatek nelze zhojit polemikou povinné s jednotlivými (na sobě nezávislými) důvody, pro které odvolací soud tvrzený zápočet pohledávky jednatele neuznal.
11) Dovolatelka (v souvislosti s předchozím zjištěním) rezignovala na označení konkrétního (konkrétních) rozhodnutí Nejvyššího soudu (alespoň na úrovni vylíčení judikaturních právních závěrů) ve vztahu ke zvolenému hledisku přípustnosti dovolání založenému na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jediný odkaz dovolatelky na R 37/2021 směřoval ke kritice odvolacího soudu, který se o označené rozhodnutí argumentačně opíral, nikoli k vymezení některého ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání. Námitka, že odvolací soud „zaměňuje neurčitost pohledávky s její sporností“, neodpovídá závěru odvolacího soudu, který na podkladě vylíčených skutkových okolností posuzované věci (jimž se dovolací soud nemůže zabývat a které samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014) dovodil, že započítávaná pohledávka na náhradu škody „není jistá a určitá“ ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., a to právě z důvodu, že je co do základu a výše sporná, o čemž svědčí mj. označené nalézací řízení (což je ve shodě se závěry R 37/2021).
12) Ačkoli dovolatelka v (nevyslovené) otázce konvertibility české měny při započtení pohledávky upřesňuje, že „věc dosud nebyla řešena judikatorně“, a stejné kritérium přípustnosti dovolání využívá ohledně „vyloučení možnosti zápočtu smluvním ujednáním“ ve vztahu k jednateli, pro neujasněné hledisko přípustnosti co do „nejisté a neurčité pohledávky použité k započtení“ jakožto samostatnému důvodu, kvůli jehož existenci odvolací soud zápočet neuznal, je nadbytečné, aby se dovolací soud předchozími důvody zabýval. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (nadto přesně nevyjádřených) totiž za tohoto stavu výsledek řízení ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 3087/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sen. zn. 29 NSCR 140/2019).
13) Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
14) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu