ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.352.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 352/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. v exekuční věci oprávněné Invest CK s.r.o. se sídlem v Příbrami VII, Březohorská 253, identifikační číslo osoby 26332621, zastoupené JUDr. Iljou Lamprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova 10, proti povinné M. G. , zastoupené JUDr. Hanou Ružalovskou, advokátkou se sídlem v Rudné u Prahy, V Aleji 1142, pro částku 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 Nc 3322/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 29.4.2009 č.j. 20 Co 454/2008-404, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze z 29.4.2009 č.j. 20 Co 454/2008-404 se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 6. 6. 2008, č. j. 7 Nc 3322/2008-256, okresní soud exekuci prováděnou prodejem tam specifikovaných nemovitostí s poukazem na ustanovení §47 exekučního řádu, dále též jen „ex. řádu“ (podle jehož třetí věty je exekutor povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo) podle §268 odst. 4 o. s. ř. částečně zastavil s odůvodněním, že exekuce byla nařízena v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného (výrok I.), v dalším návrh povinné na částečné zastavení exekuce prováděné prodejem movitých věcí a přikázáním pohledávek z účtů u peněžních ústavů zamítl (výrok II.) a exekuci odložil do pravomocného ukončení řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 113/2007 (o žalobě povinné na určení, že /nyní vymáhaná/ pohledávka oprávněné zanikla započtením protipohledávky povinné) a u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 30 C 297/2006 (o žalobě povinné na náhradu škody ve výši 4.000.000,- Kč pro případ, že by jí nebyl přiznán nárok z titulu smluvní pokuty, viz výrok III.).
Napadeným usnesením krajský soud k odvolání oprávněné v napadených výrocích I. a III. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhy povinné na částečné zastavení exekuce zamítl a nařízenou exekuci odložil – pouze – do doby pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu povinné na zastavení exekuce „z důvodu zániku vymáhaného práva započtením“. Odvolací soud uzavřel, že v případech exekucí podle exekučního řádu (dále též jen „ex. ř.“) určuje způsob provedení exekuce soudní exekutor v příkazu k provedení exekuce podle §47 a následujících exekučního řádu, a ten také rozhoduje o tom, že exekuce bude případně provedena více způsoby, a to jak současně tak postupně (§57 odst. 2 exekučního řádu). Vzhledem k ustanovení §47 odst. 3 ex. ř., podle něhož proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, lze dosáhnout přezkumu postupu exekutora z pohledu přiměřenosti způsobu provedení exekuce jen prostřednictvím institutů odkladu či zastavení exekuce. Při částečném zastavení exekuce však třeba mít na zřeteli, že v tomto rozsahu exekuční řízení končí a může dojít k situaci, kdy oprávněný nebude zcela uspokojen. Pokud tudíž není v daném řízení zcela zřejmé, zda je exekuce prováděna skutečně v nepřiměřeném rozsahu, tedy zda je možnost uspokojení oprávněného ze zbylých exekučních příkazů reálná, je namístě aplikovat nejprve ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. o odložení provedení exekuce, lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena. V souzené věci byl podle názoru odvolacího soudu návrh na částečné zastavení exekuce podán předčasně, totiž již v době nařízení exekuce a vydání exekučních příkazů, navíc s odkazem na znalecký posudek ohledně ceny některých nemovitostí, vypracovaný ještě před nařízením exekuce; z dokladů předložených povinnou navíc „ani neplyne, zda, resp. nakolik případná prodejnost dotčených pozemků souvisí s dalšími pozemky zapsanými na stejném listu vlastnictví, když podle příslušného výpisu z katastru nemovitostí jde vesměs o ornou půdu.“
V dané věci přitom návrh na zastavení a odklad exekuce obsahoval i taková tvrzení, z nichž plyne, že se povinná současně domáhá (úplného) zastavení exekuce i s odůvodněním, že po vydání rozhodnutí (exekučního titulu) zaniklo právo jím přiznané. Povinná, jak tvrdí ve svém návrhu, uplatnila k započtení svou vzájemnou protipohledávku vůči oprávněné, dovolávala se tedy v řízení o zastavení exekuce okolností, s nimiž lze objektivně spojovat zastavení exekuce; takovou okolností je i námitka započtení, byla-li vznesena důvodně (zánik pohledávky přiznané podkladovým rozhodnutím v důsledku započtení ve smyslu §580 a následujících občanského zákoníku je důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).
Kromě změny výroku o částečném zastavení exekuce odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil i ve výroku o jejím odkladu, jelikož samotnou existenci souvisejících řízení o žalobě povinné na určení, že pohledávka oprávněné zanikla započtením protipohledávky povinné, a o její žalobě na náhradu škody nelze podle jeho názoru považovat za okolnost způsobilou pravděpodobně vést k zastavení exekuce, jak to předpokládá ustanovení §266 odst. 2 o. s. ř. Opodstatněné však je podle odvolacího soudu vyhovět návrhu povinné na odklad exekuce alespoň do doby pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu na (úplné) zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhaného práva započtením. Bude tak podle jeho názoru na soudu prvního stupně, aby nařídil jednání (§269 odst. 2 o. s. ř.), při němž provede k tvrzenému důvodu zastavení exekuce dokazování, na jehož základě pak o návrhu na úplné zastavení exekuce rozhodne; nejdříve však povinnou vyzve k doplnění potřebných tvrzení a k navržení důkazů.
V dovolání povinná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dokud není zřejmé, zda dojde k úplnému uspokojení pohledávek oprávněné, je nutno postupovat nejprve cestou odkladu exekuce, v tomto směru považuje argumentaci odvolacího soudu za „nelogickou a rozporuplnou“ a ohledně nastíněné nemožnosti uspokojení za „neúplnou resp. chybějící.“ Při užití této teze by totiž podle jejího názoru ustanovení o možnosti zastavení exekuce pro její nepřiměřenost bylo zcela zbytečné a k jeho naplnění by nemohlo nikdy dojít, neboť nikdy nelze se stoprocentní jistotou určit, zda z prodeje určité věci dojde k úplnému uspokojení, dokud není prodej realizován. Potom však je namístě exekuci zastavit z toho důvodu, že došlo k uspokojení oprávněného realizací jiného exekučního příkazu, nikoli z důvodu její nepřiměřenosti. Exekutorovi nic nebrání, aby v případě, kdy nedojde k plnému uspokojení oprávněného, vydal nový exekuční příkaz, postihující majetek povinného, ohledně něhož již předtím byla exekuce zastavena. Dovolatelka však považuje za krajně nepravděpodobné, že by se z prodeje dvou konkrétních pozemků, a to parc. č. a v kat. úz. Hořelice, oprávněná neuspokojila, neboť poptávka po nemovitostech v předmětné lokalitě výrazně převyšuje nabídku. Dovolatelce konečně není znám ani důvod, pro který má soud pochybnosti o závislosti prodejnosti pozemků „pouze spolu s ostatními pozemky, když např. z předloženého územního rozhodnutí plyne, že osud dotčených pozemků je nezávislý na ostatních pozemcích, byť zapsaných na stejném listu vlastnictví, což je v souladu s předpisy upravujícími vedení katastru nemovitostí.“
Dovolatelka má za to, že z jí předložených důkazů je zřejmé, že exekuce je nařízena v rozsahu daleko širším, než je potřebné, a proto bylo namístě jejímu návrhu na částečné zastavení exekuce vyhovět. Její rozsah, v němž byl soudním exekutorem pojat exekučními příkazy, je v rozporu se zásadou přiměřenosti a pro dovolatelku likvidační, neboť po dobu více než dvou let nemůže disponovat žádným svým majetkem, důsledkem čehož je její pokročilá zadluženost; exekuce nařízená na její veškerý majetek tak zabraňuje dobrovolnému (byť v posledním momentu) uhrazení pohledávky a fakticky ji nutí, aby strpěla dražbu svého majetku a s tím související nemalé náklady realizace nařízené exekuce. Za odůvodněnou nepovažuje ani výtku odvolacího soudu, že návrh na částečné zastavení exekuce podala téměř současně s jejím nařízením, jelikož takový postup není v rozporu s ustanovením §268 odst. 4 o. s. ř. Byl-li znalecký posudek E. M. vypracován již 12. 10. 2007, tedy před nařízením exekuce (29. 2. 2008), nelze přehlédnout, že v pořadí první (později zrušené) usnesení o nařízení exekuce vydal (tehdy místně nepříslušný soud) již 13. 6. 2007.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že důvod k částečnému zastavení exekuce podle §268 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §47 odst. 1 věty třetí ex. řádu dán není.
Podle ustanovení §58 odst. 1 ex. řádu lze exekuci provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně.
Podle ustanovení §58 odst. 2 téhož předpisu nepostačuje-li jeden z těchto způsobů k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně.
V ustanovení §58 odst. 2 exekučního řádu je vyjádřena základní odlišnost exekučního řízení podle exekučního řádu oproti soudnímu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekutorská exekuce je totiž, je-li jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem majetku povinného. Soud v usnesení o nařízení exekuce tuto exekuci nařídí, aniž stanoví, jakým způsobem má být exekuce provedena (§44 odst. 2 věta druhá ex. řádu). Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném (srov. usnesení Městského soudu v Praze publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 77/2003). Toto rozhodnutí samozřejmě nemůže exekutor učinit svévolně. Základním kritériem pro volbu a časování způsobů exekuce je v konkrétním případě to, aby bylo dosaženo uspokojení pohledávky oprávněného zcela či v co největší dosažitelné míře. Rozhodující je tedy účel exekuce, jímž je dosažení uspokojení oprávněného, a samozřejmě i faktické okolnosti konkrétní exekuce, zejména to, kdy exekutor vypátrá, který majetek povinného a jak složitý po věcné i právní stránce je průběh postižení těch či oněch majetkových hodnot povinného.
V tomto smyslu tedy exekuční řád modifikuje zásadu přiměřenosti zakotvenou v ustanovení §263 o. s. ř. ve prospěch efektivity exekučního řízení. Exekutor může postihnout majetek povinného v takové míře a takovými způsoby, aby bezpečně a s jistotou dosáhl uspokojení oprávněného a úhrady nákladů exekuce. Explicitně tak stanoví po novele exekučního řádu provedené zákonem č. 133/2006 Sb. nová věta třetí v §47 odst. 1 ex. řádu (viz výše). Znamená to, že není v rozporu se zákonem, postihuje-li exekutor majetek povinného v míře o něco větší než zcela nezbytné. Exekutor totiž v průběhu exekuce zpravidla nemůže přesně odhadnout, jaký výtěžek ten který ze zvolených způsobů exekuce přinese a jaké náklady budou s ním spojeny, takže jediným způsobem, jak spolehlivě zajistit vymožení pohledávky je postihnout více majetku, než by nezbytně k dosažení účelu exekuce postačovalo (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 218).
Ani tento názor zaujatý v komentáři však nemůže vést k závěru, k němuž v souzené věci dospěl odvolací soud, který návrh na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zamítl s odůvodněním, že tento návrh obsahoval i tvrzení, jež – prokázala-li by se – byla by způsobilá být důvodem k úplnému zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro zánik práva započtením, v důsledku čehož pak dále uzavřel, že je na místě pouze odklad provedení exekuce s tím, že „bude na soudu prvního stupně, aby nařídil jednání, při němž provede k tvrzenému důvodu zastavení exekuce dokazování na základě nichž pak rozhodne.“
Nehledě totiž na to, zda návrh na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 4 o. s. ř. obsahuje – také – tvrzení rozhodná pro úplné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., stále zde je tvrzení (viz návrh z 27. 3. 2008 na č.l. 192), že vydal-li soudní exekutor k vymožení pohledávky přisouzené exekučním titulem ve výši 4,000.000,- Kč s příslušenstvím exekuční příkazy k prodeji nemovitostí v katastrálním území Všetaty v hodnotě 15,000.000,- Kč, v katastrálním území Tuchyně v hodnotě 3,000.000,- Kč a v katastrálním území Hořelice v hodnotě 17,000.000,- Kč, byla exekuce nařízena v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněné, a že exekutor tak porušil svou povinnost předepsanou mu ustanovením §47 odst. 1 věty třetí ex. řádu.
Jestliže odvolací soud ponechal tato tvrzení z návrhu na částečné zastavení exekuce nepovšimnuta (v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi nevypořádal), pak nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci a řízení tak zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). K této vadě dovolací soud přihlédne, i když v dovolání nebyla uplatněna (§242 odst. 3 in fine).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že návrh na úplné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro tvrzený zánik práva započtením byl usnesením okresního soudu z 8. 9. 2009, č. j. 7 Nc 3322/2008-506, ve znění usnesení krajského soudu z 24. 2. 2010, č. j. 20 Co 542/2009-536 (pravomocně dnem 2. 4. 2010), zamítnut. Naopak, rozhodl-li okresní soud (usnesením z 12. 4. 2010, č. j. 7 Nc 3322/2008-546, pravomocně v prvním stupni dnem 15. 4. 2010) – s odůvodněním, že „již není důvod, aby provedení exekuce bylo odloženo“ – že „se v provádění exekuce pokračuje,“ je tím spíše povinností soudu (po provedení potřebného dokazování) rozhodnout o návrhu na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 4 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu