ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3544.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3544/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - České inspekce životního prostředí, zastoupené advokátem, proti povinnému P. M., s.p., zastoupenému advokátkou, pro splnění povinnosti ukládáním pokut, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 83/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 15 Co 46/2007-95, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007, č. j. 15 Co 46/2007-95, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 27 E 83/2003-46, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2003, č. j. 27 E 83/2003-8, byl nařízen výkon rozhodnutí ukládáním pokut povinnému k vynucení povinnosti podle rozhodnutí ČR - Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 8. 2002, č. j. 560/1045/02, jímž bylo změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 28. 2. 2002, č. j. 90/OP/1799/02/Pra, a jímž povinnému, jako správci vodního díla N. M., bylo nařízeno „omezit manipulaci s výškou hladiny na území přírodní rezervace V. n., tj. na střední nádrži vodního díla N. M., tak, aby zde mimo období povodňových situací nedocházelo ke zvyšování maximální zásobní hladiny nádrže nad kótu 169,50 metrů nad mořem (dále jen „m n.m.“) a v důsledku toho k ohrožování a poškozování obnovených a nově vznikajících lužních biotopů a lužních společenstev na přirozených i uměle zbudovaných ostrovech, poloostrovech a podél břehů nádrže, a to do doby právní moci příslušných vodoprávních rozhodnutí, stanovících nově účel jednotlivých nádrží vodního díla N. M. (dále jen „vodní dílo“), povolení nakládání s vodami a schvalujících revizi manipulačního řádu vodního díla tak, aby byla odstraněna zmíněná ohrožení a poškozování přírody a krajiny“.
Proti tomuto rozhodnutí podal povinný odvolání, které soud prvního stupně posoudil podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 o. s. ř., neboť v něm povinný uvedl, že nařízený výkon rozhodnutí nelze provést, protože se při manipulaci s hladinou na vodním díle řídí manipulačním řádem, vydaným rozhodnutím Okresního úřadu v B., RŽP, ze dne 11. 4. 2001, č. j. vod 1166/01-231.2/Ka, kterým výška hladiny vodního díla byla stanovena na 170 m. n.m. Podáním ze dne 14. 4. 2005 (viz čl. 33 spisu) dále povinný doložil, že toto rozhodnutí bylo potvrzeno a doplněno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 4. 3. 2005, č. j. 46405/2004-16310. Povinný se tak ocitá v situaci, kdy jedno ze dvou vzájemně protichůdných pravomocných rozhodnutí musí porušovat, neboť povinnost uložená mu těmito rozhodnutími je neslučitelná s povinností udržovat hladinu na kótě 169,50 metrů nad mořem stanovenou vykonávaným rozhodnutím.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2006, č. j. 27 E 83/2003-46, návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí ukládáním pokut povinnému zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 7 A 136/2002, které nabylo právní moci dne 10. 11. 2004, byla odmítnuta žaloba povinného, jíž se domáhal přezkoumání vykonávaného rozhodnutí, a že Ústavní soud ČR usnesením ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 13/05, odmítl ústavní stížnost povinného i jeho návrh na zrušení §80 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dospěl k závěru, že důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř. nejsou dány, neboť vykonávané rozhodnutí je vykonatelné po stránce formální i materiální a nebylo zrušeno, a skutečnosti uváděné povinným v návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí byly již předmětem posouzení ve správním řízení, v řízení před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem a nemohou tak být znovu zkoumány v řízení o výkon rozhodnutí.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 4. 2007, č. j. 15 Co 46/2007-95, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil listinnými důkazy, předloženými povinným v odvolacím řízení, z nichž zjistil, že Krajský úřad J. k. vydal dne 27. 2. 2007 rozhodnutí, kterým zamítl návrh povinného na revizi manipulačního řádu vodních děl N. M. horní, střední a dolní zdrž, že téhož dne vydal rovněž veřejnou vyhlášku o zahájení ex offo vodoprávního řízení o změně povolení k nakládání s vodami na vodních dílech N. M. podle §12 odst. 1 písm. a) a §115 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, a dále rozhodnutí o předběžném opatření, jímž povinnému uložil na vodních dílech N. M. snížit a udržovat maximální zásobní hladinu na kótách 170,00 m n.m. a zdržet se trvalého, resp. dlouhodobého snížení hladiny na kótu 169,50 m n.m. a nižší, přičemž toto opatření bylo vydáno na dobu provedení odborného vyhodnocení dopadů trvalého snížení hladiny ve vodních dílech N. M. na kótu 169,50 m n.m., nařízeného Českou inspekcí životního prostředí rozhodnutím ze dne 28. 2. 2002. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že podkladové rozhodnutí, vydané Ministerstvem životního prostředí dne 12. 8. 2002, i rozhodnutí Krajského úřadu J. k. ze dne 27. 2. 2007, o předběžném opatření, reagují v rámci pravomocí těchto orgánů na hrozící nebezpečí, spočívající jednak v ohrožování a poškozování lužních biotopů a lužních společenstev a dále v ohrožení bezpečnosti vodního díla, obě jsou však časově omezena a žádné z nich není „nadáno vůči druhému rozhodnutí vyšší právní silou“. I když mezi těmito dvěma rozhodnutími, vydanými orgány, které ovlivňují hospodaření s vodami, je zásadní rozpor, není sama tato okolnost důvodem nepřípustnosti nařízeného výkonu rozhodnutí a jeho zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť není v pravomoci Krajského úřadu J. k. „jako vodoprávního orgánu, aby rozhodnutí jemu nepodřízeného orgánu mohl zrušit“. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nejsou dány podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť podkladové rozhodnutí bylo vydáno orgánem k tomu oprávněným podle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a je vykonatelné po formální i materiální stránce, ani podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož toto rozhodnutí nebylo zrušeno a ani se nestalo neúčinným.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, daný tím, že řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, a to, že „různými správními orgány byla vydána rozhodnutí, jež mu ukládají protichůdné povinnosti, jimž nemůže dostát, protože splnění jedné povinnosti vylučuje splnění druhé“, a je tedy „nezbytné posoudit, které ze správních rozhodnutí, ukládajících povinnému povinnost udržovat hladinu ve střední nádrži vodního díla N. M. na určité kótě, je v současné době vykonatelné“. Dovolatel vyslovuje názor, že rozhodnutí o schválení manipulačního řádu i rozhodnutí o předběžném opatření byly vydány kompetentními orgány v rámci jejich pravomoci (§107 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, §61 správního řádu) a že Ministerstvo životního prostředí nebylo naproti tomu oprávněno vydat exekuční titul, kterým mu s odkazem na §80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny bylo uloženo podstatně snížit hladinu vodní nádrže, a nastolit tak stav, pro nějž vodní dílo nebylo zřízeno a zkolaudováno; z toho dovozuje, že exekuční titul je rozhodnutím nulitním (nicotným), nezakládajícím žádná práva a povinnosti, a to i s ohledem na vnitřně rozpornou a nesplnitelnou rozvazovací podmínku, na niž je vázána doba jeho trvání. I kdyby však dovolací soud posoudil toto rozhodnutí, mající předběžnou povahu, jako platné, pozbylo účinnosti dnem 4. 4. 2005, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o potvrzení manipulačního řádu, vydaného příslušným správním orgánem, do jehož pravomoci věc patří, a nejpozději dnem vydání předběžného opatření Krajského úřadu J. k., jímž povinnému bylo uloženo, aby se zdržel snížení hladiny v nádrži na kótu 169,50 m n.m. Pro tento závěr svědčí nejen hledisko časové, ale i to, že podkladové rozhodnutí vydal orgán ochrany přírody a krajiny, který není příslušný rozhodovat o výši hladiny na vodních dílech, z čehož vyplývá, že jakékoliv rozhodnutí tohoto orgánu musí být vždy suspendováno pozdějším rozhodnutím věcně příslušného vodoprávního úřadu. Nezbytné je zohlednit i skutečnost, že obě rozhodnutí mají předběžný charakter a sledují naléhavou ochranu určitého právně významného zájmu; podkladové rozhodnutí chrání zájmy spojené s právem na příznivé životní prostředí, zatímco předběžné opatření bylo vydáno za účelem ochrany majetku, života a zdraví osob, které by mohly být v případě nestability vodního díla přímo poškozeny. Dále dovolatel uvedl, že Krajský úřad J. k. zahájil dne 27. 2. 2007 vodoprávní řízení, jehož účelem má být komplexní objektivní zhodnocení situace a vydání konečného rozhodnutí v dané věci, které by mělo ukončit spory mezi orgány přírody a krajiny a vodoprávními úřady; mělo-li by však nadále platit podkladové rozhodnutí, bylo by probíhající vodoprávní řízení, v jehož rámci bylo vydáno předběžné opatření, zcela bezpředmětné. V této souvislosti poukázal na názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu č. Pl. ÚS 51/06, že v případě kolize základních práv a svobod je nutné využít všech možností pro minimalizaci zásahu do druhého z nich (tzv. příkaz k optimalizaci podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Je proto přesvědčen, že z důvodu ochrany ekologických společenství na umělých i přírodních ostrovech ve vodní nádrži, není možné ohrozit majetek, život a zdraví lidí tím, že bude porušena stabilita vodní nádrže, neboť práva na život a zdraví, upravená v čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, jsou absolutními základními právy a hodnotami, a že právě ve vztahu k nim je třeba poměřovat práva na příznivé životní prostředí. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání povinného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že v rozporu s procesním a hmotným právem vyřešil otázku charakteru (povahy) a účinků vydaných správních rozhodnutí (manipulačního řádu vodního díla a podkladového rozhodnutí), kterou dovolací soud dosud neřešil, a je tudíž přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona. Podle §80 odst. 1 citovaného zákona Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) dozírá, jak jsou orgány státní správy, právnickými a fyzickými osobami dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkající se ochrany přírody a krajiny. Inspekce zjišťuje případy ohrožení a poškození přírody a krajiny, jejich příčiny a osoby odpovědné za jejich vznik nebo trvání. Inspekce je oprávněna, stejně jako okresní úřady a správy, vyžadovat prokázání původu podle §54, ukládat opatření podle §66 a odebírat nedovoleně držené jedince podle §89. Inspekce je oprávněna v případech hrozící škody nařídit omezení, případně zastavení škodlivé činnosti až do doby odstranění jejich nedostatků a příčin (odstavec 2).
Z této úpravy vycházel již Nejvyšší správní soud při svém rozhodnutí ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 7 A 136/2002, o žalobě povinného na přezkoumání vykonávaného rozhodnutí podané proti oprávněnému (za účasti dalších subjektů), v němž uvedl, že „rozhodnutí podle §80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vydá Česká inspekce životního prostředí i tehdy, je-li taková činnost povolena, přičemž omezujícím rozhodnutím není zrušeno ani měněno rozhodnutí příslušného orgánu. Není přitom rozhodující, zda předmětná činnost, v níž je spatřována hrozící škoda, má svůj základ v pravomocném rozhodnutí jiného správního orgánu. Česká inspekce životního prostředí jako orgán ochrany přírody podle §75 cit. zákona zjišťuje mimo jiné případy ohrožení a poškození přírody a krajiny, jejich příčiny a osoby odpovědné za jejich vznik nebo trvání, přičemž z pravomocí, které zákon České inspekci životního prostředí v rámci stanovené působnosti dává, nelze vyloučit takové činnosti a ty případy, kdy ohrožení chráněného zájmu je způsobováno legitimním rozhodnutím, jehož realizací právě k takovému ohrožení dochází. Vydáním napadeného rozhodnutí tak nebyla překročena pravomoc, ani vybočeno z kompetence příslušného správního orgánu“.
Námitkou povinného, že podkladové správní rozhodnutí je aktem nicotným (nulitním), proto není třeba se blíže zabývat, a to i s ohledem na to, že otázku, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, soud zkoumá při věcném posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. K dalším námitkám povinného, směřujícím proti správnosti podkladového rozhodnutí, jmenovitě proti výroku o době jeho trvání, je pak třeba uvést, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, protože obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4).
Podle §59 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „vodní zákon“), vlastník vodního díla je povinen a) dodržovat podmínky a povinnosti, za kterých bylo vodní dílo povoleno, zejména schválený manipulační, popřípadě provozní řád, a předkládat vodoprávnímu úřadu ke schválení návrh na jeho úpravu tak, aby byla v souladu s komplexním manipulačním řádem soustavy vodních nádrží; náležitosti manipulačních a provozních řádů stanoví Ministerstvo zemědělství vyhláškou, b) udržovat vodní dílo v řádném stavu tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku a jiných chráněných zájmů. Vodoprávní úřad může svým rozhodnutím uložit povinnost zpracovat a předložit mu ke schválení manipulační, případně provozní řád vodního díla (odstavec 2). Podle §104 odst. 1 věty první citovaného zákona státní správu podle tohoto zákona vykonávají vodoprávní úřady a Česká inspekce životního prostředí. Vodoprávními úřady jsou a) obecní úřady, b) újezdní úřady na území vojenských újezdů, c) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, d) krajské úřady, e) ministerstva jako ústřední vodoprávní úřad (§108). Tímto nejsou dotčena ustanovení o povodňových orgánech. Podle §108 odst. 1 cit. zákona není-li tímto zákonem stanoveno jinak, vykonává působnost ústředního vodoprávního úřadu Ministerstvo zemědělství. Podle §115 odst. 7 cit. zákona manipulační řády, popřípadě provozní řády vodních děl schvaluje vodoprávní úřad rozhodnutím. Podle §126 odst. 1 cit. zákona, pokud se v tomto zákoně užívá pojem „vlastník“ nebo „nabyvatel“, rozumí se jím i ten, komu svědčí právo hospodaření.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutím Okresního úřadu v B., RŽP, ze dne 11. 4. 2001, č. j. vod 1166/01-231.2/Ka, byl schválen manipulační řád, jímž výška hladiny vodního díla byla stanovena na 170 m. n.m. Podkladovým rozhodnutím ČR - Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 8. 2002, č. j. 560/1045/02, bylo povinnému, jako správci vodního díla, nařízeno „omezit manipulaci s výškou hladiny na území přírodní rezervace V. n., tj. na střední nádrži vodního díla N. M., tak, aby zde mimo období povodňových situací nedocházelo ke zvyšování maximální zásobní hladiny nádrže nad kótu 169,50 metrů nad mořem…, a to do doby právní moci příslušných vodoprávních rozhodnutí, stanovících nově účel jednotlivých nádrží vodního díla N. M., povolení nakládání s vodami a schvalujících revizi manipulačního řádu vodního díla tak, aby byla odstraněna zmíněná ohrožení a poškozování přírody a krajiny“. Dále bylo zjištěno, že správní žaloba povinného, jíž se domáhal přezkoumání tohoto podkladového rozhodnutí byla citovaným pravomocným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 7 A 136/2002, odmítnuta, a že Ústavní soud ČR usnesením ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 13/05, odmítl ústavní stížnost povinného podanou proti tomuto rozhodnutí a stejně tak i jeho návrh na zrušení §80 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze dne 4. 3. 2005, č. j. 46405/2004-16310, bylo potvrzeno a doplněno rozhodnutí Okresního úřadu v B., RŽP, ze dne 11. 4. 2001, č. j. vod 1166/01-231.2/Ka, o schválení manipulačního řádu, jímž výška hladiny vodního díla byla stanovena na 170 m. n.m. Poté Krajský úřad J. k. vydal dne 27. 2. 2007 rozhodnutí, kterým zamítl návrh povinného na revizi manipulačního řádu vodních děl N. M. horní, střední a dolní zdrž; téhož dne vydal rovněž veřejnou vyhlášku o zahájení ex offo vodoprávního řízení o změně povolení k nakládání s vodami na vodních dílech N. M. podle §12 odst. 1 písm. a) a §115 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, a dále rozhodnutí o předběžném opatření, jímž povinnému uložil na vodních dílech N. M. snížit a udržovat maximální zásobní hladinu na kótách 170,00 m n.m. a zdržet se trvalého, resp. dlouhodobého snížení hladiny na kótu 169,50 m n.m. a nižší, přičemž toto opatření bylo vydáno na dobu provedení odborného vyhodnocení dopadů trvalého snížení hladiny ve vodních dílech N. M. na kótu 169,50 m n.m., nařízeného Českou inspekcí životního prostředí rozhodnutím ze dne 28. 2. 2002.
V citovaném rozhodnutí ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 7 A 136/2002, Nejvyšší správní soud, jímž odmítl žalobu povinného o přezkoumání podkladového rozhodnutí, dále dovodil, že „věc spadá pod kompetenční výluku uvedenou v §70 písm. b) s. ř. s., neboť rozhodnutí, jež se stalo předmětem žaloby, je z hlediska obsahu úkonem předběžné povahy, jež si neklade za cíl s konečnou platností rozhodnout. Z povahy rozhodnutí samého nelze v napadeném rozhodnutí shledat jiný úkon nežli povahy předběžné“. Dále pak v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že „po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o nakládání s vodami, resp. o změně manipulačního řádu předmětného vodního díla. Vydáním rozhodnutí dle §80 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. nebylo nahrazeno rozhodování příslušného vodoprávního úřadu; ze zákonem stanovených důvodů byla pouze do doby vydání rozhodnutí ve věci samé pozastavena realizace dosud platného rozhodnutí. Právo žalobce na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného. Není proto důvodu k tomu, aby soudnímu přezkumu bylo podrobeno již rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy, je-li zákonem zajištěn soudní přezkum konečného meritorního rozhodnutí, jímž se zakládají, mění nebo ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti“. Nejvyšší správní soud uzavřel, že „předmětné rozhodnutí, jehož účinnost byla časově omezena, bylo vydáno pouze do doby rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí, kterým bude orgánem k tomu příslušným upravena revize manipulačního řádu“.
Podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným.
Jestliže tedy manipulační řády, popřípadě provozní řády vodních děl schvaluje vodoprávní úřad rozhodnutím (§115 odst. 7 vodního zákona), které má charakter rozhodnutí ve věci samé, a bylo-li v dané věci takové rozhodnutí vydáno Ministerstvem zemědělství ČR, jako ústředním vodoprávním úřadem, dne 4. 3. 2005 pod č. j. 46405/2004-16310, kterým bylo potvrzeno a doplněno rozhodnutí Okresního úřadu v B., RŽP, ze dne 11. 4. 2001, č. j. vod 1166/01-231.2/Ka, o schválení manipulačního řádu, jímž výška hladiny vodního díla byla stanovena na 170 m. n.m., je jednoznačné, že podkladové rozhodnutí mající předběžnou povahu, jehož účinnost byla časově omezena, se vydáním citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství stalo neúčinným, jak dovolatel správně namítá. Kromě toho Krajský úřad J. k. vydal dne 27. 2. 2007 rozhodnutí, kterým zamítl návrh povinného na revizi manipulačního řádu vodních děl N. M. horní, střední a dolní zdrž, přičemž téhož dne vydal veřejnou vyhlášku o zahájení ex offo vodoprávního řízení o změně povolení k nakládání s vodami na vodních dílech N. M., a dále rozhodnutí o předběžném opatření, jímž povinnému uložil na vodních dílech Nové Mlýny snížit a udržovat maximální zásobní hladinu na kótách 170,00 m n.m. a zdržet se trvalého, resp. dlouhodobého snížení hladiny na kótu 169,50 m n.m. a nižší.
Není tudíž správný závěr odvolacího soudu, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyly splněny.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor uvedený v tomto rozhodnutí je závazný (§226 a §243d odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu