ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3608.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3608/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné EXIMO Trading, spol. s r. o ., se sídlem v Plzni, Čedičová 511/9, identifikační číslo osoby 40523535, zastoupené JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti povinné BUZULUK, a. s ., se sídlem v Komárově, Buzulucká 108, identifikační číslo osoby 25056301, zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, pro 10 984,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu povinné, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. E 1010/2001, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 29 Co 244/2009-100, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž krajský soud odmítl odvolání oprávněné, se odmítá ; v ostatním se dovolání zamítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné náklady řízení ve výši 2760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Svátka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 29. 10. 2008, č. j. E 1010/2001-84, zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (výrok II) ani předchozího odvolacího řízení (výrok III). Uzavřel, že kompenzační projev povinné (oznámení z 13. 6. 2001) není dostatečně určitý, neboť chybí nezaměnitelná identifikace započítávaných pohledávek.
Krajský soud k odvolání oprávněné i povinné napadeným rozhodnutím odmítl odvolání oprávněné (výrok I), usnesení okresního soudu ve výroku I změnil tak, že se řízení o výkonu rozhodnutí zastavuje (výrok II), a ve výrocích II a III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru (§220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), že právní úkon povinné ze dne 13. 6. 2001, kterým provedla zápočet pohledávek a závazků, splňuje všechny náležitosti určitého právního úkonu vyžadované v §34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), takže jím předvídané právní následky nastaly. Faktury byly řádně identifikovány a obě účastnice je měly v držení. Oprávněné muselo být zřejmé, o jaké pohledávky se jedná, jelikož u jednotlivých faktur byly přesně specifikovány částky, kterých se zápočet týkal. Usnesení soudu prvního stupně proto změnil a řízení o výkon rozhodnutí zastavil, přitom poukázal na skutečnost, že vymáhaná částka byla 25. 2. 2005 odepsána z účtu povinné.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 3 a §238a odst. 1 o. s. ř., namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř.). Uvedla, že vymáhanou pohledávku jí postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2001 správkyně konkursní podstaty a že zánik pohledávky je v takovém případě možný jen zápočtem pohledávky, kterou má dlužník vůči postupiteli, přičemž projev směřující k započtení musí být perfektní, což v daném případě nebylo, protože dlužník (povinný) určil svou pohledávku (a to ještě vůči úpadci a ne vůči postupiteli, kterým byla správkyně konkursní podstaty) až v průběhu vykonávacího řízení. Dále uvedla, že pohledávka jako majetek konkursní podstaty se postupuje se všemi právy, tj. i s právem nebýt plněna započtením. Žádný předpis nestanoví, že by postupovaná pohledávka toto právo ztratila. Podle oprávněné není ze „započítávacího“ projevu patrno, jakou určitou pohledávku chce povinná započíst, kdo je nositelem závazku, zda jde o splatné pohledávky, z jakého závazkového vztahu pohledávky vznikly, zda jsou způsobilé k započtení a kdy se pohledávky setkaly. Názor odvolacího soudu, že obě účastnice měly v držení citované faktury, není podpořen žádným projevem účastníků či předloženými důkazy, ani nebyl povinnou tvrzen. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti výroku, jímž bylo pro vady bránící pokračovat v řízení odmítnuto odvolání oprávněné, není přípustné. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, jelikož rozhodnutí, jímž bylo odvolání odmítnuto, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není přípustné rovněž, jelikož napadené usnesení není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím. Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání oprávněné, podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti výroku krajského soudu, jímž bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že řízení o výkonu rozhodnutí se zastavuje, je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Takové vady však ze spisu nevyplývají.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka s odkazem na ust. §529 odst. 2 obč. zák. namítá, že vymáhanou pohledávku jí postoupila smlouvou z 5. 6. 2001 správkyně konkursní podstaty a že zánik pohledávky by byl možný jen zápočtem pohledávky, kterou má povinná vůči správkyni konkursní podstaty, nikoli vůči úpadci.
Dovolací soud tento názor nesdílí. Prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty (§14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.). Při výkonu své funkce správce postupuje s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo soud, přičemž mu vzniká i nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§8 odst. 2, 3 zákona č. 328/1991 Sb.). Činnost správce je zaměřena na uspořádání majetkových poměrů dlužníka , který je v úpadku (§1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.), a činí úkony týkající se majetku úpadce. Uzavřela-li správkyně JUDr. Alena Kasalová smlouvu o postoupení pohledávky úpadce (ŠKODA UNITECH s. r. o. v likvidaci), pouze tím vykonala právo jinak příslušející společnosti ŠKODA UNITECH s. r. o. v likvidaci. Tvrzení dovolatelky, že proti postoupené pohledávce bylo možno započíst pouze pohledávku za správkyní, a nikoli za úpadcem, tedy není na místě (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž smysl ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. je ten, aby dlužník při splnění vymezených podmínek mohl jednostranným úkonem nebo dohodou započíst proti pohledávce svého nového věřitele - postupníka - svou pohledávku, kterou má nikoli proti postupníkovi, nýbrž proti postupiteli - původnímu věřiteli).
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že pohledávka jako majetek konkursní podstaty byla postoupena se všemi právy, tj. i s právem nebýt plněna započtením (dovolatelka blíže svou úvahu nerozvedla). Nejvyšší soud k tomu uvádí, že kompenzabilní nejsou pohledávky, jejichž započtení je vyloučeno zákonem nebo dohodou účastníků (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1695 – 1699). S přihlédnutím k ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb. (podle něhož započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné) lze uvést, že postoupením byla vymáhaná pohledávka z majetku podstaty úpadce vyvedena, a nemůže již tedy nadále požívat ochrany přiznané právě tomuto majetku.
Dovolatelka dále prosazuje, že projev směřující k započtení nebyl perfektní, protože z něj nebylo patrno: jakou určitou pohledávku chtěla povinná započíst, kdo je nositelem jí odpovídajícího závazku, zda je pohledávka splatná, z jakého závazkového vztahu vznikla, zda je způsobilá k započtení a kdy se vzájemné pohledávky setkaly. Dovolatelka má za to, že povinná specifikovala svou pohledávku nepřípustně až v průběhu vykonávacího řízení.
Dovolací soud zastává opačný názor. Ze soudního spisu se podává, že Okresní soud v Berouně k návrhu oprávněné EXIMO Trading spol. s r. o. z 25. 6. 2001 usnesením z 28. 2. 2002, č. j. E 1010/2001-5, nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 61 Ro 573/96 (pravomocného a vykonatelného 10. 5. 1996), výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinné u peněžního ústavu (KB a. s.) pro 10.984,- Kč s příslušenstvím. Jedná se o pohledávku ŠKODA UNITECH s. r. o. v likvidaci, kterou podle smlouvy č. 21005 ze dne 5. 6. 2001 oprávněné postoupila JUDr. Alena Kasalová správkyně konkursní podstaty ŠKODA UNITECH s. r. o. v likvidaci. Po oznámení postoupení povinná provedla dne 13. 6. 2001 vůči oprávněné započtení písemným oznámením, doručeným 14. 6. 2001, jímž započetla postoupený (zde vymáhaný) závazek proti pohledávce, kterou měla za původním věřitelem (postupitelem).
Oznámením o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků z 13. 6. 2001, povinná sdělila oprávněné, že „…ve smyslu ustanovení §529 odst. 2 Občanského zákoníku v platném znění a s ohledem na oznámení o postoupení pohledávky JUDr. Aleny Kasalové správce konk. podstaty ŠKODA UNITECH s. r. o. – v likvidaci v částce 10984,- Kč + 1380,- Kč nákladů řízení doručené nám dne 11. 6. 2001 započítáváme vzájemné pohledávky a závazky v celkové částce 12364,- Kč…“ . Ke specifikaci své pohledávky povinná v oznámení uvedla, že se jedná o částku 1775,- Kč z faktury č. 9160541, dále 494,- Kč z faktury č. 9161052 a dále 10095,- Kč jakožto část z částky 31901,- Kč z faktury č. 9160910. V průběhu řízení povinná uvedla, že její pohledávka za postupitelem vznikla z titulu neuhrazených cen díla - chromování dle objednávek postupitele - a předložila příslušné faktury (všechny se splatností v roce 1999) včetně objednávek (viz čl. 30-39 spisu), jež dle jejího tvrzení měly obě strany v držení (viz podání na čl. 89) a s nimiž se oprávněná osobně prokazatelně seznámila nejpozději v průběhu řízení (viz protokol o jednání z 23. 9. 2009 na čl. 95).
Kompenzační projev má účinky zpětně k okamžiku setkání pohledávek (ex tunc). Projev k započtení lze učinit i v průběhu soudního řízení jako obranu proti žalobě. Podobně platí, že i při výkonu rozhodnutí může povinný uplatnit námitku směřující k započtení vzájemné pohledávky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu uveřejněné ve stejné sbírce pod č. 58/2005). Názor dovolatelky, že nebylo možné specifikovat vzájemnou pohledávku až ve vykonávacím řízení, tudíž není správný.
Proti pohledávce vymáhané výkonem rozhodnutí může být započtena vzájemná pohledávka povinného bez ohledu na to, že vznikla až později, a také bez ohledu na to, zda se obě pohledávky střetly před vydáním soudního rozhodnutí, které je vykonáváno, nebo až po jeho vydání. Podstatné však je, kdy byl učiněn projev vůle směřující k započtení. Jak dovodila soudní praxe, důvodem k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí je zánik vymáhané pohledávky započtením v případě, že námitka započtení byla učiněna po vydání rozhodnutí, jež je vykonáváno (k tomu srov. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe i právní teorie se shoduje v tom, že forma pro právní úkon směřující k započtení není předepsána a že tedy stačí ústní projev. Z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké míře se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1533 a násl.). Nejvyšší soud má za to, že specifikace započtených pohledávek v projednávané věci byla určitá a zcela dostatečná.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že o dobrovolné plnění, jehož důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže k němu ze strany povinné došlo mimo rámec výkonu rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v §258 odst. 1 o. s. ř.; nejde tedy o situaci, kdy k úhradě peněžitého závazku došlo odepsáním z účtu povinné na základě nařízeného výkonu rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006).
Protože se prostřednictvím dovolacích námitek dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšné povinné náklady v celkové výši 2760,- Kč v souvislosti s podáním vyjádření jejího právního zástupce ze dne 31. 3. 2010, tvořené odměnou ve výši 2000,- Kč (podle §12 odst. 1 písm. b/ a po snížení podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.), paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 460,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu