ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.3621.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3621/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. J. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 46, proti povinné České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, pro 913 260,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 754/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2010, č. j. 15 Co 213/2010-120, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 7. 2010, č. j. 15 Co 213/2010-120, a usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla ze dne 12. 4. 2010, č. j. 2 EX 1502/03-103, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl usnesením ze dne 12. 4. 2010, č. j. 2 EX 1502/03-103, rozhodl, že podle §107 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb. bude v exekuci dále pokračováno s dědicem povinného K. V., zemřelého, posledně bytem v P., Radobyčice 224, a to Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zemřelý povinný nezanechal žádné dědice ze zákona ani ze závěti a že dědictví připadlo podle §462 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), jako odúmrť státu. Proto je Česká republika právním nástupcem zemřelého povinného a rozhodnutí podle §107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), je tudíž namístě. Odvolací soud také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3233/2008.
Povinná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť nebyl vyžádán dědický spis, ze kterého by soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Co 493/2009-523, které nabylo právní moci 3. 12. 2009, zrušil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 29 D 1991/2006, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Od té doby nebylo vydáno žádné rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že by Česká republika nabyla dědictví po K. V. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že povinná neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů a že zcela pomíjí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3233/2008. Dovolání proto považuje za zjevně bezdůvodné.
Dovolání - přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. – je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení předpokladů pro rozhodnutí o procesním nástupnictví povinné fyzické osoby (§107 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že po vydání usnesení o nařízení exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí povinný K. V. zemřel.
Podle ustanovení §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1/). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2/).
Ustanovení §107 o. s. ř., které upravuje procesní nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení, je použitelné i v exekučním řízení (ve výkonu rozhodnutí - srov. §254 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007 uveřejněném pod číslem 15/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal názor, že ztratí-li po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, která nezanechala žádné dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo jejíž dědictví nenabude (nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic, soud rozhodne (§107 o. s. ř.) o tom, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se státem jen tehdy, bylo-li pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle ustanovení §462 obč. zák. Je tomu tak proto, že dědické řízení může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, nebo že soud může nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení §462 obč. zák., jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Za tím účelem právě může soud v řízení o dědictví rozhodnout podle §107 o. s. ř. o tom, že v řízení bude pokračováno se státem, aby ten mohl uzavřít dohodu o přenechání předluženého dědictví věřitelům či navrhnout likvidaci dědictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3233/2008, uveřejněném pod číslem 96/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V souzené věci, jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, však dosud v řízení o dědictví takové rozhodnutí vydáno nebylo, soudní komisařka pouze v podání ze dne 18. 3. 2010 uvedla, že zůstavitel K. V. nezanechal žádné dědice ze zákona ani ze závěti a že dědictví připadlo jako odúmrť státu.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož lze o procesním nástupnictví rozhodnout, aniž by bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, že dědictví připadlo státu, není správný (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1053/2006, usnesení ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3126/2006, usnesení ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1741/2007).
Protože odvolací soud (a ani soud prvního stupně) z výše uvedeného názoru nevycházel (za významné nepovažoval ani vydání rozhodnutí podle §175q odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), není jeho rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu – stejně jako rozhodnutí soudního exekutora – zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu