ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4154.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4154/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné E. S. , zastoupené JUDr. Evou Stránskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Dvorecká 2a, proti povinnému Z. S. , zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, pro 18 688,33 EUR, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 7520/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 6. 2008, č. j. 40 Co 559/2008-37, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 1. 2008, č. j. 47 Nc 7520/2007-14, prohlásil rozsudek pro zmeškání, který vydal Amtsgericht Konstanz dne 18. 6. 2007, č. j. 2 O 10/07 D, za vykonatelný v České republice a nařídil podle tohoto rozsudku k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 18 688,33 EUR s úrokem z prodlení ve výši 5 % nad základní úrokovou sazbu ročně z částky 18 672,57 EUR za dobu od 13. 11. 2007 do zaplacení a vydání kamery Nikon FE 3976385 spolu s příslušenstvím stávajícím se z objektivů Sigma 28-80, Sigma 80-200, 3,5 až 4, tašky, SC 18 Osram, Porst 34, Optima pocket lux, lišty na blesk, další fototašky a šroubovací tyče, kovové barvy, nelakované, s tepaným nápisem „P. Valicek“ a pro náklady exekuce, které budou stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že předmětem exekučního titulu v souzené věci je nepopíratelná pohledávka (čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, dále též jen „nařízení č. 805/2004“), a že podle článku 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 805/2004 bylo rozhodnutí doručeno „protistraně“ dne 3. 7. 2007 a o řízení byl podle článku 16 a 17 téhož nařízení povinný informován. Postup Zemského soudu v Konstanzi o vykonatelnosti odpovídá obsahu listin, vydaných podle nařízení č. 805/2004, které ve svém článku 27 ponechává nedotčenu možnost domáhat se uznání a výkonu podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“). Z obsahu potvrzení je zřejmé, jakým způsobem byly povinnému listiny v průběhu nalézacího řízení doručovány. Německý soud přitom postupoval v souladu s článkem 16 a 17 nařízení č. 805/2004. Neobstojí proto námitka, že povinný nebyl poučen o následcích nedostavení se k jednání bez řádné omluvy s následnou možností vydat rozsudek pro zmeškání. Podle názoru odvolacího soudu ani případná vada nalézacího řízení ve Spolkové republice Německo není přenositelná do exekučního řízení.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Uvedl, že od roku 2006 se zdržuje na adrese v České republice, a že mu nebyly doručeny písemnosti týkající se souzené věci způsobem předepsaným nařízením Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000. Žaloba mu byla doručena jen v německém jazyce; vůbec mu však nebyl doručen rozsudek, a proto nemůže být na území České republiky vykonatelný. Má za to, že soudy musí dbát bez ohledu na členství České republiky v Evropské unii na dodržování principu spravedlivého procesu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud na zjištěné skutečnosti s ohledem na čl. 27 nařízení č. 805/2004 správně aplikoval nařízení Brusel I, podle něhož nelze rozhodnutí uznat jen z důvodů uvedených v článku 34 a 35 tohoto nařízení, a takové důvody v souzené věci dány nejsou; především nejsou dány důvody podle článku 34 bod 1 a 2. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodná ustanovení, bod 12, části první, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jenž podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu - o který zde nejde - kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Dovolatel sice přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní význam, jenž spojuje s otázkou, zda lze na území České republiky vykonat rozsudek pro zmeškání, který nebyl povinnému doručen, a jestli jeho výkonem není porušen jeden z principů spravedlivého procesu; hodnocením těchto argumentů a dalších argumentů v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Exekučním titulem je v souzené věci rozsudek pro zmeškání Zemského soudu v Konstanzi ze dne 18. 6. 2007, č. j. 2 O 10/07 D, který zároveň potvrdil, že se jedná o evropský exekuční titul. Oprávněná přesto podala návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku a jeho výkon podle nařízení Brusel I. s odkazem na článek 27 nařízení č. 805/2004.
Podle článku 38 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.
Podle článku 41 nařízení Brusel I se rozhodnutí prohlásí za vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35.
Oprávněná předložila ve smyslu článku 53 stejnopis podkladového rozsudku, namísto osvědčení o vykonatelnosti ve smyslu článku 54 (formulář uvedený v příloze V nařízení Brusel I), dále předložila formulář uvedený v příloze I nařízení č. 805/2004 – potvrzení evropského exekučního titulu, z něhož rovněž vyplývá, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné v zemi původu (Spolková republika Německo).
Jestliže je rozsudek pro zmeškání, vydaný Zemským soudem v Konstanzi, vykonatelný v zemi původu a byly-li splněny formální náležitosti uvedené v článku 41 nařízení Brusel I, je třeba prohlásit rozsudek za vykonatelný na území České republiky a soud již není oprávněn přezkoumávat, zda „skutečně“ byl rozsudek povinné straně doručen, tedy zda je vykonatelný. Jak vyplývá z preambule nařízení Brusel I, tento postup vychází ze zásady vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Společenství (soud v zemi výkonu rozhodnutí důvěřuje ve správnost údajů týkajících se vykonatelnosti rozhodnutí, které soud v zemi původu v osvědčení uvedl).
Je-li výklad příslušných článků nařízení Brusel I zřejmý, nemůže argumentace povinného zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zpochybnit vykonatelnost rozhodnutí povinný může jen u soudu, který podkladový rozsudek vydal, a to využitím opravných prostředků, které mu národní právo v zemi původu umožňuje. Podá-li řádný opravný prostředek, může ve smyslu článku 46 nařízení Brusel I podat návrh na přerušení řízení u soudu, u něhož byl podán opravný prostředek podle článku 43 nebo 44 (tedy u odvolacího či dovolacího soudu). V rámci exekučního řízení povinný pak může žádat, aby rozhodnutí nebylo uznáno, a to z důvodů uvedených v článku 34 a 35 nařízení Brusel I.
Není-li dovolání přípustné (povinný zvláštní námitky ve vztahu k výroku, jímž byla nařízena exekuce, nevznesl), Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu