ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4154.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4154/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné PROLUX Consulting Int. s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, identifikační číslo osoby 26731908, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Na Hradbách 3, proti povinné Mgr. I. D. , zastoupené Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Rolnická 1636/21a, pro částku 53.550,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 18 Nc 461/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 15. 4. 2009, č. j. 9 Co 239/2009-54, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. 9. 2008, č. j. 18 Nc 461/2008-7, jímž okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci podle rozhodčího nálezu JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D. z 19. 5. 2008, sp. zn. 4436/07. S námitkou povinné zpochybňující formální vykonatelnost exekučního titulu se vypořádal závěrem, že v exekučním řízení nelze zkoumat správnost postupu rozhodce v průběhu rozhodčího řízení při aplikaci ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Byl-li v rozhodčím řízení povinné ustanoven opatrovník, jemuž byl exekuční titul náležitě doručen, jak tomu bylo v souzené věci, je exekuční titul formálně vykonatelný. Pouhý poukaz povinné na to, že jí zřejmě exekuční titul doručen nebyl, je z hlediska nařízení exekuce nedostatečný, není-li současně provázen námitkou, že nedostatek formální vykonatelnosti titulu mohl být zjištěn exekučním soudem před vydáním napadeného rozhodnutí z nalézacího spisu; nic takového však povinná ani netvrdí, správnost doložky právní moci a vykonatelnosti, jíž byl titul opatřen proto tímto způsobem podle odvolacího soudu zpochybnit nelze. Kromě toho je zřejmé, že si povinná neuvědomila, že při nařízení exekuce se zásadně dokazování neprovádí a že tak nebylo povinností soudu prvního stupně zabývat se zkoumáním účinnosti doručení exekučního titulu, jak ve skutečnosti v odvolání povinná požaduje. Přezkoumávat (ne)správnost ustanovení opatrovníka v rozhodčím řízení exekučnímu soudu zásadně nepřísluší.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje „z přesvědčení, že napadeného rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, povinná namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje „ve způsobu posouzení odvolací námitky, kterou se snažila zpochybnit formální vykonatelnost exekučního titulu – vadného doručení rozhodčího nálezu – s tím, že bylo doručeno opatrovníku, a že se soud nezabýval ani námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka a výkonem jeho funkce v rozhodčím řízení. Důvodem k ustanovení opatrovníka byla skutečnost, že rozhodce neznal pobyt povinné, k tomuto závěru však došel velmi rychle po nedbalém, kusém šetření. Přesto, že ve spise byla založena zprostředkovatelská smlouva (odůvodňující podle rozhodčího nálezu prokázání nároků žalobce) s telefonickým kontaktem na povinnou, nikdo jej nepoužil. Nesmyslně byla pro doručování použita adresa, na níž byl byt, o kterém všichni zúčastnění včetně rozhodce věděli, že jej dovolatelka prodala. Oprávněná naopak prokazatelně disponovala i adresou, na kterou bylo možno povinné úspěšně doručovat, ze zjištných důvodů ji však rozhodci nesdělil. Povinná je tedy přesvědčena, že rozhodce nesplnil svou vyhledávací povinnost. Vystupování opatrovníka (jímž nebyla ustanovena nestranná osoba, nýbrž rozhodcův advokátní koncipient) bylo ryze formální, jelikož ten se ve stanovené lhůtě k žalobě vůbec nevyjádřil, čímž nárok uplatněný žalobou uznal v plném rozsahu. Povinné tak byla odepřena možnost vyjádřit se k žalobě, navrhovat důkazy, uvádět rozhodné skutečnosti a vyjadřovat se ke skutkové a právní stránce věci. V závěru dovolání pak povinná odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními čl. 38 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní a jinou právní ochranu, použitelnou podle jejího názoru i pro rozhodčí řízení.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, dále Nejvyšší soud vyslovil závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu zabývat nemůže, a že při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku.
Jak dále Nejvyšší soud dovodil v usnesení z 18. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 972/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2010 pod poř. č. 159, je třeba stejný závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení, které je ve vztahu k exekuci řízením nalézacím. Proto exekuční soud nemůže přezkoumávat zákonnost ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. v rozhodčím řízení, případně zjišťovat, zda v rámci rozhodčího řízení došlo k jiným vadám (srov. také usnesení Ústavního soudu z 18. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 214/08). I účastník rozhodčího řízení, dovozuje v uvedeném usnesení Nejvyšší soud, má možnost se v rámci tohoto řízení bránit argumentem, že mu nebyl rozhodčí nález doručen a že důvody pro ustanovení opatrovníka dány nebyly, a to návrhem na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu