ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4360.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4360/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Jiřího Zrůsta v exekuční věci oprávněné T.-M. C. R., a. s., proti povinnému M. B., zastoupenému advokátkou, pro 12.416,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 4668/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2007, č. j. 10 Co 400/2007-13, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud odmítl odvolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 4. 5. 2007, č. j. 73 Nc 4668/2007-5, jímž soud nařídil podle rozhodnutí Č. t. ú., ze dne 1. 8. 2001, č. j. 14415/2001-603, pro vydobytí pohledávky ve výši 12.416,70 Kč s 16 % úroky z prodlení z částky 585,30 Kč od 9. 10. 1998 do zaplacení, s 16 % úroky z prodlení z částky 610,10 Kč od 8. 11. 1998 do zaplacení, s 15 % úroky z prodlení z částky 1.599,30 Kč od 9. 12. 1998 do zaplacení, s 14 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 8. 1. 1999 do zaplacení, s 13 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 11. 3. 1999 do zaplacení, s 12 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 8. 4. 1999 do zaplacení, s 11% úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 9. 5. 1999 do zaplacení, s 11 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 8. 6. 1999 do zaplacení, s 11% úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 10. 7. 1999 do zaplacení, s 12 % úroky z prodlení z částky 509,30 Kč od 10. 8. 1999 do zaplacení, s 11 % úroky z prodlení z částky 115,60 Kč od 9. 9. 1999 do zaplacení, s 11 % úroky z prodlení z částky 52,50 Kč od 10. 10. 1999 do zaplacení, s 12 % úroky z prodlení z částky 5.379,50 Kč od 20. 8. 1999 do zaplacení, nákladů exekuce a nákladů oprávněné určených v příkazu exekutora, exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny předpoklady pro nařízení exekuce a povinný nenamítal žádnou ze skutečností rozhodných pro její nařízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, maje za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zejména namítá, že oprávněná uvedla „křivý údaj“, pokud tvrdila, že povinný nehradil dlužnou částku z toho důvodu, že dluh uhradit nechtěl, a nikoli proto, že byl v tíživé sociální situaci, což bylo zřejmé „i z předešlých soudních jednání“. To je dle dovolatele v rozporu s §37 odst. 2 a §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Dovolatel má za to, že exekuce je nepřípustná, jelikož si oprávněná účtovala služby, které nebyla oprávněna účtovat, a zároveň nepřípustnost spatřuje v tom, že není v jeho možnostech „jakkoli exekuovaný nárok uspokojit“. Prováděná exekuce mu navíc znemožňuje podnikat v oboru, čímž je mu znemožněno, aby svoji povinnost splnil. Spatřuje zde proto důvody pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel dále odvolacímu soudu vyčítá, že „zcela opominul“ §268 a §269 o. s. ř. Ze spisu je zřejmé, že průběh exekuce ukazuje, že výtěžek nebude postačovat ani ke krytí jeho nákladů, a nadto postihuje věci, které jsou z ní vyloučeny (§321 a násl. o. s. ř.). Povinný v postupu soudu spatřuje porušení Ústavy ČR a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, jelikož se domnívá, že dovolání není přípustné s ohledem na §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb., odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), kterýžto dovolatel uplatňuje.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Takovou zásadní právní otázkou nemohou být výhrady, jimiž povinný zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení (tedy zkoumat, jaké služby si oprávněná vyúčtovala). Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
K námitce, že soud zcela opominul §268 a §269 o. s. ř., tedy ustanovení o zastavení exekuce, a že ze spisu je zřejmé, že průběh exekuce ukazuje, že výtěžek nebude postačovat ani ke krytí jeho nákladů, tedy důvod pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. upravuje situaci, kdy po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže jeho realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty. Exekutor v takovém případě podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného majetku. Soud však při posuzování návrhu na nařízení exekuce pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno.
Budou-li proto v souzené věci dány důvody pro zastavení exekuce (dovolatelem dále zmiňovaný důvod podle §268 odst. 1 písm. d) a h) o. s. ř.), soud se jimi bude zabývat k návrhu účastníků nebo i bez návrhu až v řízení o zastavení exekuce.
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu