ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4663.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 4663/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné České republiky - Ministerstva financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská č.525/15, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému P. T. , zastoupenému JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43, pro 8 024 742,85 Kč a 25 000 EUR, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 55 EXE 3058/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2015, č. j. 10 Co 505/2014-163, takto:
Dovolání povinného se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 55 EXE 3058/2012-43, prohlásil Nález o nákladech řízení vydaný Rozhodčím soudem ve Frankfurtu nad Mohanem (dále jen „rozhodčí soud“), Spolková republika Německo, dne 8. února 2012, sp. zn. NN 452/FM, ve znění Dodatku k nálezu ze dne 22. února 2012 (dále jen „exekuční titul“), za vykonatelný na území České republiky, a nařídil podle něj exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné v celkové částce 8 024 742,85 Kč a 25 000 EUR, nákladů oprávněné a nákladů této exekuce. Uvedl, že z ustanovení §§38 až 40 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „ZRŘ“), vyplývá, že při posuzování uznání uvedeného rozhodčího nálezu se přednostně aplikuje mezinárodní smlouva, v tomto případě Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřená dne 10. června 1958 v New Yorku (dále jen „Newyorská Úmluva“). Dospěl k závěru, že oprávněná splnila náležitosti vyžadované Newyorskou úmluvou pro uznání a neshledal žádné závady bránící vyslovení uznání, včetně rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Dále povinnému zakázal, aby nakládal se svým majetkem, včetně nemovitých věcí a věcí patřící do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování běžných životních potřeb, udržování a správy majetku, s tím, že právní úkon, kterým by povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Erberta, Exekutorský úřad Praha – východ.
Usnesení soudu prvního stupně napadl povinný odvoláním a zároveň s ním podal návrh na zastavení exekuce, jež doplnil podáními ze dne 26. srpna 2013 a ze dne 22. dubna 2014. Uvedl, že má vůči oprávněné pohledávku ve výši 710 000 000 Kč s úroky 6,5 % p. a. z této částky, která vznikla jako závazek oprávněné z listiny označené jako Garance číslo: č. j. 8145-1 D/95, ze dne 6. května 1996 (dále jen „Garance“). Podle Garance poskytl Státní fond životního prostředí (dále jen „SFŽP“) ECO GAIA, a. s., identifikační číslo osoby 61672718, „závaznou a neodvolatelnou garanci“ na zajištění financování výstavby spalovny průmyslového a nemocničního odpadu v Mladé Boleslavi v celkové výši 710 000 000 Kč s úroky 6,5 % p. a. z této částky. Na základě Garance poskytl povinný finanční prostředky ECO GAIA, a. s., ve výši 710 000 000 Kč s úroky 6,5 % p. a. z této částky. Poté, co společnost ECO GAIA, a. s., zanikla bez právního nástupnictví, přešla podle názoru povinného výše zmíněná povinnost na oprávněnou. Vzhledem k tomu, že oprávněná pohledávku neuhradila, povinný provedl jednostranný zápočet ve výši vymáhané částky, tj. 8 024 742,85 Kč a 25 000 EUR, a oprávněnou o provedeném zápočtu řádně vyrozuměl. Podle povinného se tak oprávněná domáhá zaplacení pohledávky výkonem exekučního titulu přesto, že právo přiznané exekučním titulem zaniklo. Nadto oprávněná nedoložila žádnou rozhodčí smlouvu či doložku, která by zakládala pravomoc rozhodčího soudu, jejímž účastníkem by byl povinný či jeho právní předchůdce, přičemž je nepřípustné, aby na území České republiky byl vykonatelný rozhodčí nález cizího rozhodčího soudu, který ukládá povinnost osobě, jež nebyla účastníkem rozhodčí smlouvy či doložky nebo jíž nevyplývají žádná práva či povinnosti z mezinárodní úmluvy, na základě které byl rozhodčí nález vydán.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. července 2014, č. j. 55 EXE 3058/2012-141, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 20. února 2013 a ze dne 26. srpna 2013, ve znění doplnění návrhu na zastavení exekuce ze dne 22. dubna 2014, k exekuci nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 55 EXE 3058/2012-43, a rozhodl, že o nákladech řízení rozhodne soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce. Dospěl k závěru, že nebyly shledány žádné důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť pohledávku, která má vyplývat z listiny označené jako Garance č. j. 8145-1/D/95 ze dne 16. května 1996 nelze započíst, protože byla vydána SFŽP a nikoli Ministerstvem financí. Garance není ani ručitelským prohlášením ve smyslu ustanovení §303 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a nemůže tedy vyvolat vznik ručení, nadto její platnost byla omezena na 15 let a zanikla dne 16. května 2011. Pohledávka povinného nebyla potvrzena žádným rozhodnutím a neexistující pohledávka není způsobilá k započtení, tedy takovéto jednostranné započtení není platným úkonem. Pokud jde o nicotnost rozhodnutí, které je exekučním titulem, pak soud odkázal na své rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, před jehož vydáním se podrobně zabýval veškerými skutečnostmi nutnými pro uznání vykonatelnosti na území ČR, tedy i tím, zda byl exekuční titul vydán k tomu oprávněným rozhodčím orgánem a zda není v rozporu s veřejným pořádkem, přičemž po přezkoumání všech náležitostí nebyly shledány závady pro prohlášení vykonatelnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. dubna 2015, č. j. 10 Co 505/2014-163, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že soudy České republiky nejsou oprávněny zkoumat procesní postup uvedeného rozhodčího soudu Spolkové republiky Německo, a že výběr rozhodců a další skutečnosti a judikaturu týkající se rozhodčího řízení o spotřebitelských úvěrech na území České republiky nelze na tuto věc aplikovat, přičemž na exekuční titul nelze pohlížet jako na nicotný, protože není rozhodující, jaké občanství má povinný, který osobně ručil za náklady rozhodčího řízení a náklady oprávněného. Dále dospěl k závěru, že povinný sice učinil právní úkon započtení podle ustanovení §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (srov. §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále jen „obč. zák.“, neměl však žádnou pohledávku vůči oprávněnému způsobilou k započtení, neboť listiny označené jako „Garance“ nejsou ručitelským prohlášením podle ustanovení §303 a násl. obch. zák., a nejsou tak způsobilé vyvolat vznik ručení žalobce za závazky žalovaného. Jelikož mezi těmito účastníky nevznikl smluvní vztah, nemohlo platně vzniknout ani ručení za závazek z něho plynoucí.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítá, že podle odvolacího soudu je pravomoc rozhodčího soudu dána na základě Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic (dále jen „Dohoda“), a nikoli na základě rozhodčí smlouvy, čímž se bez odůvodnění odchýlil od usnesení soudu prvního stupně. Z Dohody navíc povinnému nemohou vyplývat práva či povinnosti, neboť je občanem České republiky, uvedená investice se týkala České republiky a na jejím území byla také zmařena. Dále namítá, že odvolací soud došel k nesprávnému právnímu závěru, když rozhodl, že otázky vykonatelnosti rozhodčího nálezu a pravomoci orgánu, který rozhodčí nález vydal, je nutno pokládat za již rozhodnuté, neboť se tímto odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2008, sp. zn. 20 Nd 125/2007, podle kterého uznání rozhodčího nálezu má povahu vyřešené předběžné otázky pro vlastní rozhodnutí ve věci, jímž je v souzeném případě nařízení výkonu rozhodnutí, z čehož povinný vyvozuje, že otázka vykonatelnosti rozhodčího nálezu a pravomoci orgánu, který rozhodčí nález vydal, může být posuzována v průběhu celého exekučního řízení a nikoli pouze při rozhodování o nařízení exekuce. Podle názoru povinného je zde dán i důvod pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu podle ustanovení §39 písm. c) ZRŘ, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, aby České republice vznikla pohledávka vůči jejímu občanovi na základě cizího rozhodčího nálezu, vydaného v řízení, jehož není uvedený občan účastníkem a které on sám nebyl ani oprávněn vyvolat. Nadto povinný namítá nicotnost exekučního titulu, neboť zde nebyly dány podmínky pro rozhodčí řízení podle Dohody, a rozhodčí soud ve Frankfurtu nad Mohanem tak nemohl mít pravomoc rozhodnout o povinnosti povinného nahradit náklady rozhodčího řízení a náklady oprávněného, přičemž je nepřípustné, aby na území České republiky byl vykonatelný rozhodčí nález cizího rozhodčího soudu, který ukládá povinnost osobě, která nebyla účastníkem rozhodčí smlouvy či doložky nebo jíž nevyplývají žádná práva či povinnosti z mezinárodní úmluvy, na základě které byl rozhodčí nález vydán. Navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem u ze dne 15. dubna 2015, č. j. 10 Co 505/2014-163, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání povinného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (jde-li vykonat rozhodčí nález cizího rozhodčího soudu, který ukládá povinnost osobě, jež nebyla účastníkem rozhodčího řízení), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Exekučním titulem v projednávané věci je Nález o nákladech řízení vydaný Rozhodčím soudem ve Frankfurtu nad Mohanem, Spolková republika Německo, dne 8. února 2012, sp. zn. NN 452/FM, ve znění Dodatku k nálezu ze dne 22. února 2012. Rozhodčí soud v daném nálezu (mimo jiné) rozhodl, že JUDr. G. S. a P. T. (zde povinný) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalované (zde oprávněná) 8 024 742,85 Kč na nákladech právního zastoupení a výdajích žalované, a dále 25 000 EUR jako náhradu za podíl žalované na zaplacené záloze na náklady rozhodčího řízení. Dospěl k závěru, že žalobce (Konsortiuem Oeconomicus) nepostupoval při vymáhání svého údajného nároku řádně, neboť neplnil pokyny rozhodčího soudu, zejména nedodržel lhůty pro podání žaloby, pro předložení plných mocí, i pro jmenování rozhodce, a dále neuhradil zálohu na náklady rozhodčího řízení. Rozhodčí soud proto řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované výše uvedené náklady, které vynaložila v souvislosti s rozhodčím řízením. Vzhledem k tomu, že žalobce rozhodčímu soudu navzdory opakovaným výzvám nesdělil údaje o jménech a totožnosti členů konsorcia žalobce či jeho právních zástupců, ani obchodní firmu, pod níž provozuje svoji podnikatelskou činnost, postupoval rozhodčí soud podle německých právních předpisů jakožto rozhodného práva určeného podle sídla rozhodčího řízení, a dospěl k závěru, že JUDr. G. S. a P. T. osobně ručí za náklady, jejichž úhradu rozhodčí soud nařídil žalobci, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu Německé spolkové republiky, není-li subjekt dostatečně identifikován nebo neexistuje-li dostatečný důkaz o jeho existenci, ručí osobně za náklady osoby, které zahájily řízení jako zástupci předmětného subjektu, což jsou v tomto případě výše jmenovaní.
Podle ustanovení §47 ZRŘ ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů.
Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, která pro Československou republiku nabyla účinnosti dnem 10. října 1959 a uveřejněna byla vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. listopadu 1959. Newyorská úmluva se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. čl. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky). Protože Newyorská úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon (čl. I odst. 1 věta první Newyorské úmluvy), s ohledem na ustanovení §47 ZRŘ se uznání a výkon rozhodčího nálezu v této věci posuzuje podle Newyorské úmluvy.
Dovolací soud předně uvádí, že nesdílí pochybnosti dovolatele, že „zde nebyly dány podmínky pro rozhodčí řízení“. Podle ustanovení čl. II odst. 1 Newyorské úmluvy každý smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu či mimosmluvního, týkajícího se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením. Podle ustanovení odst. 2 téhož článku pojem "písemná dohoda" zahrnuje rozhodčí doložku ve smlouvě nebo rozhodčí smlouvu, podepsanou stranami nebo obsaženou ve výměně dopisů nebo telegramů. Podle ustanovení čl. V odst. 1 písm. c) Newyorské úmluvy uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany, proti níž je nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon, že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v mezích rozhodčí doložky, nebo že nález obsahuje rozhodnutí přesahující dosah úmluvy o rozhodci nebo rozhodčí doložky; mohou-li však být části rozhodčího nálezu ve věcech podrobených rozhodčímu řízení odděleny od části nálezu jednajících o věcech, které mu nejsou podrobeny, ta část nálezu, která obsahuje rozhodnutí o věcech podrobených rozhodčímu řízení, může být uznána a vykonána. Jak plyne z výše uvedeného výkladu, dokázat toto tvrzení musí ten účastník, který jej vznáší a domáhá se odepření uznání, resp. výkonu nálezu. Jelikož však povinný své tvrzení o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu ničím nepodložil, zatímco oprávněná doložila, že pravomoc rozhodčího soudu byla dána na základě Dohody mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Švýcarskou konfederací o podpoře a vzájemné ochraně investic ze dne 5. října 1990, a že příslušnost k projednání sporu byla založena podle ustanovení čl. 9 odst. 2 Dohody, nelze než uzavřít, že povinnému se nedostatek podmínek pro rozhodnutí rozhodčího soudu nepodařilo prokázat.
Dovolací soud je dále toho názoru, že v daném případě není rozhodující, jaké občanství má povinný, nebo zda pro něj z Dohody, na jejímž základě bylo rozhodčí řízení vedeno, vyplývaly nějaké povinnosti. Podstatnou skutečností je, že rozhodčí řízení bylo u rozhodčího soudu zahájeno z podnětu žalobce, švýcarského konsorcia Konsortiem Oeconomicus, a že za žalobce v průběhu celého řízení jednali k tomu zmocnění JUDr. G. S. a povinný, přičemž právě tito jakožto zástupci žalobce podali podnět k zahájení rozhodčího řízení, a těmto byly prostřednictvím jejich právního zástupce JUDr. Pavla Šváchy doručovány písemnosti od rozhodčího soudu, včetně opakovaných výzev ke sdělení údajů k identifikaci členů konsorcia, což neučinili, čímž se dle judikatury rozhodného práva sami vystavili riziku, že budou osobně ručit za náklady rozhodčího řízení a náklady žalované. Opačný závěr by vedl k polemice s věcnou správností exekučního titulu a dovolací soud již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. vázán a z něhož je povinen vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (publikované pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
K námitce výhrady veřejného pořádku dovolací soud uvádí, že tato nemůže být dána podle ustanovení §39 písm. c) ZRŘ, jak namítá dovolatel, nýbrž podle ustanovení čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy, podle něhož uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou být také odepřeny, jestliže příslušný orgán země, kde se žádá o uznání a výkon, zjistí, že uznání nebo výkon nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem této země. Zatímco existenci překážek uznání a výkonu uvedených v čl. V odst. 1 písm. a) až e) Newyorské Úmluvy musí povinný prokazovat a těžištěm pro jejich uplatnění je až řízení o zastavení exekuce, okolnosti vyjmenované v čl. V odst. 2 písm. a) a b) Newyorské úmluvy soud zkoumá z úřední povinnosti již při posuzování možnosti cizí rozhodčí nález vykonat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 20 Cdo 456/2003 ). Okresní soud v Ústí nad Labem se před vydáním usnesení ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 55 EXE 3058/2012-43, kterým prohlásil exekuční titul vykonatelným na území České republiky, mimo jiné podrobně zabýval veškerými skutečnostmi nutnými pro uznání vykonatelnosti na území ČR, tedy i tím, zda není v rozporu s veřejným pořádkem, přičemž po přezkoumání všech náležitostí neshledal závady pro prohlášení vykonatelnosti. S ohledem na výše uvedené ani dovolací soud neshledává důvod pro opětovné přezkoumávání otázky vykonatelnosti exekučního titulu a tvrzeného rozporu s veřejným pořádkem.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. n. 20 Cdo 2985/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, neboť uvedená rozhodnutí se na rozdíl od projednávaného exekučního titulu týkala nevykonatelných rozhodčích nálezů.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu