ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.473.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 473/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně Ž. o. v P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ 1. S. a.s., a 2/ I. R. a.s., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 283/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.7.2002, č.j. 53 Co 112/2002-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3075,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem v ní označených nemovitostí. Dospěl k závěru, že byla pouhou jejich správkyní, a původní nositelky vlastnického práva (nadace) podle zákona č. 83/1990 Sb. zanikly; žalobkyně pak neprokázala, že majetková práva nadací na ni přešla, resp. že je jejich nástupcem, a neprokázala ani, že vlastnické právo k dotčeným nemovitostem nabyla jakkoliv jinak.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, ve kterém namítla, že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny, pročež odvolací soud učinil i nesprávný závěr, že není právní nástupkyní původních vlastníků předmětných nemovitostí (nepřihlédl k tomu, že byla s vlastníky „organizačně, personálně i ekonomicky spojena“, a pominul i „historickou skutečnost“, že v době okupace „převzala jejich činnost a zejména jejich majetek“). Závěr, že z ustanovení §10 zákona č. 218/1949 Sb. nelze dovodit přechod majetkových práv nadací a její právní nástupnictví, je podle žalobkyně postižen „podstatnou logickou chybou“, neboť odtud především nevyplývá, že tím byl založen přechod vlastnického práva na stát. A konečně, uvádí dovolatelka v dovolání, nejméně od roku 1939 (kdy nadace vlastníků fakticky svoji činnost ukončily) do roku 1955 „existovala nepřerušená oprávněná držba nemovitostí žalobkyní při existenci dobré víry“, a tím „došlo, v každém případě, k vydržení vlastnického práva“, a to „za platnosti občanského zákoníku z roku 1950“.
Žalované navrhly, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle §236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadený rozsudek není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl v obsahové shodě s rozhodnutím předchozím).
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako tvrzením vad řízení odpovídajících dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jež jinak - ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné.
Dovolatelka argument ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nepředložil; samotným hodnocením obsahu dovolání k němu dospět nelze.
Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelčiných výhrad, jsou totiž - jak vyplývá z předchozího - v daných souvislostech nevýznamné. O skutkové námitky jde i tam, kde z listin, jimiž soud provedl důkaz, jsou dovozována zjištění, co jest obsahem vůle (jednajícího subjektu) v nich vtělené (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i o rozhodnutí bývalého Státního úřadu pro věci církevní v Praze ze dne 15.8.1950, z něhož dovolatelka vyvozuje poznatek odlišný od toho, jež si osvojil odvolací soud, a na který v dovolání poukazuje.
Shodný (a nijaký) význam (skutkového rozměru) má argument, že nadace vlastníků byly propojeny s dovolatelkou „organizačně, personálně i ekonomicky“, stejně jako tvrzení, co jest „historickou skutečností“ ohledně vztahu žalobkyně a rozhodných - z pohledu vlastnického práva - nadací.
V dovolacím řízení obecně platí, že správnost (stejně jako úplnost) skutkových zjištění nelze poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ ani podle §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být na takové námitce úspěšně založen (srov. též §241a odst. 4 o.s.ř.). Skutková námitka obdobná odvolacímu důvodu podle §205 odst. 2 písm. f/ o.s.ř. (že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny) v dovolacím řízení nemá místa (srov. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., Praha, str. 810-811).
Pročež v dovolání nově uplatněné skutečnosti, z nichž dovolatelka dovozuje vydržení vlastnictví k předmětným nemovitostem, jsou pro dovolací řízení bezcenné vůbec, a tím spíše pro úvahu, zda dovolání je (či není) přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Jedinou (dovoláním otevřenou) právní otázkou je v dané věci posouzení ustanovení §10 zákona č. 218/1949 Sb., z jehož obsahu žalobkyně své právní nástupnictví rovněž dovozovala; odvolacím soudem podaný výklad je však zjevně správný (ostatně dovolatelka jej ve skutečnosti nenapadá, neboť tvrdí něco jiného), a proto ani zde nejde o příležitost k produktivnímu, pro soudní praxi užitečnému, zobecnění.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Náklady dovolacího řízení, jež vznikly žalovaným, spočívají v částce 3000,- Kč, představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2, §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky) - zvýšenou o 20 % podle §17 odst. 2 a posléze sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, plus 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu