ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.66.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 66/2023-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné L. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 98 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 1980/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 35 Co 249/2018-629, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 148 EXE 1980/2014-99, zastavil exekuci (výrok I.) vedenou pro pohledávku oprávněné společnosti ve výši 98 950 Kč s příslušenstvím podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera ze dne 7. 6. 2013, č. j. 103 Rozh 1695/2013-7 (dále „exekuční titul“ nebo „rozhodčí nález“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce (výroky II. a III.).
2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 30. 8. 2022, č. j. 35 Co 249/2018-629, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. „tak, že se zamítá návrh povinné na zastavení exekuce v rozsahu jistiny co do částky 24 212 Kč“; ve zbylé části výrok I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a ve výrocích II. a III. usnesení soudu prvního stupně zrušil.
3/ Odvolací soud vylíčil průběh dosavadního exekučního řízení (včetně závěrů kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 1464/2021), opětovně přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, dokazování doplnil o výpověď povinné a přihlédl k obsahu exekučního titulu, ke smluvnímu ujednání účastnic řízení a k výpovědi rozhodce Mgr. Jana Fišera. Konstatoval následně, že povinná měla lhůtu zhruba 14 dnů na to, aby se seznámila se všemi potřebnými doklady, s informací o výši splatného úvěru, se sankcemi pro případ neplnění povinností a s podmínkami rozhodčího řízení. Nic jí nebránilo ve vyhledání odborné pomoci (pokud by něčemu neporozuměla) a „nemusela ani půjčku od oprávněné převzít“. Na straně druhé oprávněná „zjistila solventnost povinné“, která v té době dosahovala příjmu 25 000 Kč měsíčně. Odvolací soud se proto neztotožnil „s námitkami povinné o nemožnosti spolupodílet se na obsahu rozhodčí smlouvy a pochybnostmi o ekonomické závislosti rozhodců ve vztahu k oprávněné“ (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017). Doplnil, že o podjatosti rozhodce nelze uvažovat ani na základě opakovaného a nikoli zanedbatelného využívání jednoho a téhož rozhodce, kdy by vztah mezi rozhodcem a oprávněným subjektem přerostl až v ekonomickou závislost (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. srpna 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19). Námitka, že Mgr. Fišer nebyl rozhodcem, není důvodná, jak o tom dříve pravomocně rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 Co 236/2020-414. Ani z provedených důkazů provedených v nyní posuzovaném řízení (jež jsou specifikovány v odstavci 38 odůvodnění usnesení) nezjistil odvolací soud žádné skutečnosti vypovídající o ekonomické závislosti Mgr. Jana Fišera.
4/ Rovněž otázka ochrany spotřebitele má své meze a nelze ji pojímat jako ochranu před lehkomyslností a neodpovědností ve znění závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25.října 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st 20/05. Povinná totiž neuplatnila obranu proti exekvovanému rozhodčímu nálezu v rámci možností zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a nemůže proto žádat ochranu až v exekučním řízení s odkazem na ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž se sama zaplacením poskytnutého úvěru v souladu s dobrými mravy chovala. Návrh na zastavení exekuce proto není důvodný, přihlédl-li odvolací soud k tomu, že povinná na jistinu v původní výši 40 000 Kč uhradila 15 788 Kč, takže k vymáhání zbývá částka 24 212 Kč.
5/ Za stavu, kdy byla povinná v postavení spotřebitele na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100617601 ze dne 14. 11. 2012 (dále rovněž „úvěrová smlouva“) zatížena jistinou 40 000 Kč a úrokem ve výši 150,84% p. a. v kombinaci se zajištěním pohledávky ve formě smluvní pokuty 0,15% denně z půjčené částky (54,75% ročně), a to vedle sankčních úroků z prodlení v zákonné výši, naplňuje úvěrová smlouva kritéria zjevné nespravedlnosti, avšak s ohledem na „specifika“ zkoumané věci (není vymáhána celá exekučním titulem přiznaná pohledávka s příslušenstvím, úvěrová smlouva byla sjednána na dobu 24 měsíců, povinná nezačala úvěr splácet, byť v určité době byla solventní a pro takové jednání neměla objektivní důvod, neuhradila ani oprávněnou poskytnuté plnění, je dlouhodobě v prodlení, v průběhu kontraktačního a rozhodčího řízení zůstala nečinná), „nelze dovodit neplatnost celého smluvního konstruktu“. Rozhodce proto měl pravomoc ve věci rozhodnout o jistině pohledávky.
6/ Proti usnesení odvolacího soudu, a to pouze do první části výroku I., kterou byl zamítnut návrh na zastavení exekuce v rozsahu jistiny 24 212 Kč, podala povinná dovolání. Předložila v něm následující otázky:
A/ zda je jako celek neplatná úvěrová smlouva s úrokem 150,84% p. a. sjednaná v listopadu 2012 v České republice při poskytnutí jistiny 40 000 Kč mezi podnikatelem jako úvěrujícím a spotřebitelem jako úvěrovaným;
B/ zda se p říčí se dobrým mravům úvěrová smlouva s úrokem v otázce A/, která obsahuje smluvní pokuty odvíjející se od nové zesplatněné jistiny a kumulativně dosahující jen za první rok 79,75 % dlužné částky;
C/ zda v případě kladné odpovědi na otázky ad A) a B) způsobuje taková neplatnost i neplatnost rozhodčí smlouvy a zda je v rozporu s dobrými mravy celý obchodní konstrukt;
D/ zda v případě kladné odpovědi na otázku C) je způsobilý rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí smlouvy;
E/ zda v případě kladné odpovědi na otázku D) lze na základě takového exekučního titulu vést exekuci, byť v částečném rozsahu;
F/ zda je nepřezkoumatelné usnesení soudu ve vztahu k závěru o solventnosti povinné, resp. zda byla oprávněnou úvěruschopnost povinné ověřena řádným způsobem, aniž by soud uvedl, na základě jakých skutečností k takovému závěru dospěl; a
G/ zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí exekučního soudu, jestliže soud při rozhodování o odvolání povinné nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům povinnou v řízení uplatněným.
7/ K otázkám A) a B) dovolatelka přiřadila jako hledisko přípustnosti tvrzení, že odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolacího soudu v podobě rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, neboť účastnicemi uzavřená úvěrová smlouva je jako celek neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť „celý smluvní konstrukt směřoval ke zcela nepřiměřenému obohacení oprávněné“. V dané souvislosti je napadené usnesení nepřezkoumatelné, nezastavil-li soud exekuci v celém rozsahu, zároveň neuvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o solventnosti povinné. Nevypořádal se rovněž s excesivním úrokem 150,84% p. a., který více než devětkrát překračuje obvyklý úrok u spotřebitelských úvěrů. Dovolatelka si půjčila 40 000 Kč a více než polovinu z této půjčky splatila.
8/ Řešení otázek C) až E) se odchyluje od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a ze dne 6. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, má-li povinná za to, že v jejím případě se celý vymezený obchodní konstrukt příčí dobrým mravům, takže sankcí neplatnosti musí být postižena jak úvěrová smlouva, tak i rozhodčí smlouva.
9/ Otázky F) a G) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a na jejich řešení napadené usnesení závisí. Odvolací soud totiž uzavřel, že úvěruschopnost povinné byla oprávněnou ověřena řádným způsobem, aniž by uvedl, na základě čeho k tomuto závěru dospěl. Zároveň opomenul provést důkaz smlouvou o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010 v úplném znění vztahující se k rozhodčímu řízení a tvořící součást rozhodčí smlouvy, čímž bylo porušeno právo dovolatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a současně je usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Z těchto důvodů by podle návrhu povinné měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10/ K dovolání se oprávněná vyjádřila poměrně obsáhlým podáním ze dne 5. 1. 2023 a zdůraznila, že dovolatelkou předestřené otázky neodůvodňují přípustnost dovolání. Otázka A) je bezpředmětná, neboť v posuzované věci již byla exekuce zastavena v rozsahu, který přesahuje rozdíl mezi uhrazenou a vyplacenou částkou, nadto povinná „podsouvá soudu (…) úrok v efektivní sazbě, přestože nominální sazba je výrazně nižší“. Otázka B) obsahuje zkreslenou informaci, jestliže smluvní pokuty byly sjednány vyšší po zesplatnění, ale pak již jen 0,15% denně; i v tomto případě je otázka nepodstatná z důvodu zastavení exekuce. Otázky C), D) a E) jsou v podstatě shodné a odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Námitkami ad F) a G) dovolatelka nepřípustně zpochybňuje dokazování provedené v předešlém řízení.
11/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
12/ Dovolací soud se posuzovanou věcí zabývá opakovaně (naposledy vydal usnesení dne 2. června 2022 pod sp. zn. 20 Cdo 1464/2021, jímž zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 35 Co 249/2018-491, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení), takže je namístě rekapitulovat základní okolnosti případu. Rozhodčím nálezem bylo povinné uloženo, aby oprávněné zaplatila z titulu poskytnutého úvěru částku 114 738 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z této částky ode dne 11. 4. 2013 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,15 % za každý den prodlení s úhradou 90 912 Kč ode dne 19. 3. 2013 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 15 620 Kč. Povinná splátky plnila pouze na jistinu do výše 15 788 Kč a k dalšímu plnění povinností z úvěrové smlouvy zůstala zcela pasivní, a to až dosud (po dobu téměř deseti let od úhrady poslední a ještě necelé splátky). Ani v průběhu exekuce se oprávněná nedobrala uspokojení své pohledávky alespoň v rozsahu jistiny, ačkoli nepřistoupila k vymáhání všech nároků z úvěrové smlouvy a exekuce byla zčásti pravomocně zastavena pro nepřípustnost (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Předmětem nynějšího dovolacího řízení je tak pouze zbytek jistiny z původního úvěru 40 000 Kč, tj. částka 24 212 Kč, aniž by bylo cokoli dále vymáháno na smluvních a sankčních úrocích či smluvní pokutě. Již pouze v daném kontextu a s důrazem na skutečnost, že povinná po více než deseti let od uzavření úvěrové smlouvy a po téměř deseti letech od vydání exekučního titulu neuhradila ani částku, která jí byla (za dovolatelce známých smluvních podmínek) fakticky poskytnuta, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv s argumentační podporou (v různých souvislostech) prostřednictvím institutu dobrých mravů. V tomto základním rámci posuzované věci je rovněž třeba pohlížet na řešení dovoláním předložených otázek.
13/ Opětovně Nejvyšší soud připomíná, že pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto není dána pravomoc rozhodce), je třeba důkazně sledovat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kritérií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod., současně musí být podrobeny zkoumání rovněž konkrétní okolnosti, za nichž byla úvěrová smlouva uzavírána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4015/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
14/ Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 482/2019), dovodil, že ačkoli neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, a byť ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Jinými slovy je soud povinen zkoumat, zda dovolatelem uváděné námitky vůči rozhodčí smlouvě vedou nejen jednotlivě, ale i ve svém úhrnu (a samozřejmě za předpokladu, že tyto námitky mají oporu v provedeném dokazování) k závěru, že takovým jednáním jako celkem byl porušen zákonný princip ochrany spotřebitele. Přitom je třeba vyjít z toho, že spotřebitel výjimečně může nalézt ochranu i v řízení exekučním; pakliže se tak má - až zde - stát, pak tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem a následky v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, jakož např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
15/ Z odůvodnění napadené usnesení je zřejmé, že si odvolací soud byl výše citované rozhodovací praxe vědom a vymáhanou jistinu úvěru z hlediska její vykonatelnosti v úhrnu všech podstatných okolností smluvního vztahu, rozhodčího řízení a chování dovolatelky - vyznačujícího se pasivitou v rozhodných fázích řízení a pozdější ztrátou platební disciplíny - poměřoval zásadně ve shodě s pokyny Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 2. června 2022 pod sp. zn. 20 Cdo 1464/2021), takže se nedostal do rozporu se shora citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16/ Kritika smluvního úroku (otázka A/) a smluvní pokuty (otázka B/) se týká jen části aspektů celého smluvního konstruktu a není pro řešení věci bez dalšího zcela rozhodná, nelze-li přehlédnout, že smluvní úrok a smluvní pokuta nejsou předmětem exekučního vymáhání, tudíž ani předmětem dovolacího řízení. Otázky ad C) až E) jsou na výsledku řešení otázek ad A) a B) odvislé, takže ani v tomto rozsahu námitek dovolatelka předpoklad přípustnosti nemohla založit.
17/ Otázkami ad F) a G) dovolatelka označuje vady exekučního řízení, k nimž dovolací soud u nepřípustného dovolání nepřihlíží (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přesto je vhodné podotknout, že povinnou kritizované neprovedení důkazu smlouvou o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010 v úplném znění se vztahuje k námitce ekonomické závislosti ve věci činného rozhodce, které se v dovolání předestřené „věcné“ otázky netýkají. Odvolací soud nadto přesvědčivě vysvětlil, proč další navrhované důkazy - včetně specifikované smlouvy o zajištění služeb rozhodců - neprovedl (viz odstavec 39 odůvodnění napadeného usnesení). Napadené usnesení proto nelze považovat za nepřezkoumatelné (to platí i pro hodnocení úvěruschopnosti povinné), natož dovozovat (jak to činí dovolatelka), že v důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručených práv dlužníka. Naopak, sledováno v širším kontextu - jak k tomu judikatura dovolacího soudu nabádá - povinná zjevně a bez objektivních příčin nebyla během kontraktačního procesu a rozhodčího řízení dostatečně bdělá svých práv, její nečinnost nelze omlouvat tím, že neměla (nemá) právní vzdělání (což je okolnost v poměrech obdobných případů zcela obvyklá), a její solventnost v době uzavření úvěrové smlouvy je nepřímo dokumentována skutečností, že po dobu prvních pěti měsíců ujednané splátky plnila. Se zřetelem k tomu se jeví jako spravedlivý a ústavně konformní závěr odvolacího soudu, že by po téměř deseti letech od vydání exekučního titulu měla být exekučně vynucena alespoň zbylá část jistiny poskytnutého úvěru (jestliže samotná původní výše jistiny, aniž by jí dovolací soud mínil jakkoli bagatelizovat, nevystavovala dovolatelku již v době vzniku úvěrové smlouvy do situace objektivní či reálné nemožnosti závazek rozložený do splátek uhradit), resp. že k zastavení exekuce v tomto rozsahu již není důvod.
18/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu