ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.751.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 751/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. Š., proti povinnému J. S., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného J. S., prodejem nemovitostí, pro částku 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. E 4964/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 30. 9. 2005, č.j. 18 Co 331/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 10. 5. 2005, č.j. E 4964/2001-52, okresní soud (poté, co jeho předchozí /vyhovující/ usnesení ze 30. 4. 2002, č.j. E 4964/2001-6, krajský soud rozhodnutím z 18. 7. 2003, č.j. 18 Co 266/2003-32, zrušil) nařídil výkon rozhodnutí. S již dříve vznesenou námitkou nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny postižených nemovitostí, se okresní soud vypořádal závěrem, že samotný úrok z prodlení přiznaný vykonávaným platebním rozkazem od 22. 12. 1998 a činící 82.125,- Kč ročně, tvoří pro celou dobu (tehdy) téměř šesti a půl let prodlení částku vysokou natolik, aby výkon rozhodnutí mohl být nařízen prodejem nemovitostí, byť v ceně 1 – 1,3 mil. Kč.
K odvolání povinného a jeho manželky krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a s jejich argumentací nepříznivými osobními, rodinnými a příjmovými poměry (výkon trestu povinného a nezaměstnanost jeho manželky při současné péči o dvě nezaopatřené děti atd.), jakož i s argumentem, že jistina dluhu již byla zaplacena, se vypořádal závěrem, že tyto okolnosti jsou ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí právně nevýznamné.
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž vysvětluje, v čem by podle něj měl spočívat zásadní právní význam rozhodnutí) povinný uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud – podle jeho názoru v rozporu s ustanoveními §115 odst. 1 a §211 o.s.ř. – nepředvolal účastníky, ač tak měl učinit, „aby ve věci vydal správné rozhodnutí poté, co by mu (tedy povinnému) bylo umožněno se k věci vyjádřit“. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v chybné aplikaci ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř., jelikož výkon rozhodnutí byl nařízen způsobem zřejmě nevhodným, a to zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky (45.000,- Kč s příslušenstvím) a ceny předmětných nemovitostí, odhadnuté znalcem na částku 1 – 1,3 milionu Kč. Konečně pak dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že částečné splnění dluhu (zaplacení jistiny ve výši 45.000,- Kč) má uplatnit v samostatné fázi exekučního řízení, totiž v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm g/ o.s.ř.; jelikož jistinu pohledávky zaplatil před nařízením výkonu rozhodnutí, měl se soud – právě po jeho slyšení (jehož neprovedením zatížil řízení výše uvedenou vadou) – touto skutečností zabývat již v této fázi výkonu.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (kterému sice předcházelo kasační rozhodnutí, po jehož vydání však soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém rozhodnutí předchozím, takže dovolání není přípustné dle §237 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel (jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání (kromě, ovšem nedostatečného, odkazu na ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1954/2003, 20 Cdo 182/2003, 20 Cdo 1549/2003, 20 Cdo 398/2003 a mnohá rozhodnutí další); o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož dovoláním je namítáno nesprávné posouzení věci z hlediska §264 o.s.ř., tedy ustanovení práva procesního.
Podle §264 odst. 1 o.s.ř. navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem.
Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je v tomto smyslu způsobem vhodným, při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31.3.1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Soudní praxe je jednotná (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) také v závěru, že případný nepoměr výše pohledávky a ceny předmětu výkonu je ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění však samo o sobě postup podle tohoto ustanovení neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který povede nejen k uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž i v přiměřené době. Není-li k dispozici taková alternativa způsobu výkonu, je nutno mít za vhodný i ten způsob, kdy rozdíl mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu výkonu, z nějž má být uspokojena, je zřetelný resp. značný (o kterýžto případ ostatně nejde v souzené věci, kdy úrok z prodlení od data stanoveného titulem /12. 12. 1998/ při sazbě 82 125,- Kč ročně činí ke dni vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, tedy za téměř sedm let, částku, jež zcela zjevně k ceně postižených nemovitostí nepoměrná není).
Při nařízení výkonu rozhodnutí nelze – z povahy exekučního řízení – na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož však při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor (srov. §253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její – skutečné – prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. povinný zahájí příslušným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002).
„Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. je tedy při nařízení výkonu relevantní jen tehdy, jestliže již z podání oprávněného vyjde najevo, případně dozví-li se soud jinak (z úřední činnosti), že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, anebo uplatnil-li námitku o jiných možných, efektivních způsobech výkonu povinný (o kterýžto případ opět nejde v souzené věci, kdy povinný v dopise z 2. 3. 2005 /č.l. 58/ oprávněnému při placení jistiny sděluje, že „více finančních prostředků v současnosti ani v budoucnosti schopen zajistit nebude“), měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.) předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002).
Jestliže tyto zásady, v soudní praxi zakotvené (včetně závěru odvolacího soudu, že námitka splnění dluhu, a to i částečného, nemá své místo při nařizování exekuce, ale teprve v řízení o jejím zastavení podle §268 odst. 1 písm. g/, odst. 4 o.s.ř.), odvolací soud při hodnocení odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat (ve výše vyloženém smyslu) za zásadní, resp. zásadně právně významné.
K dovolatelově námitce, že „mu nebylo umožněno se k věci vyjádřit“ a že „mělo být provedeno jeho slyšení“, dovolací soud zdůrazňuje, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu §253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v §253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro to stadium, jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem §253 o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce (narozdíl např. od některých dalších stadií jejího provádění) nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů srov. např. usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. III.US 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 – 553, v němž ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež „není řízením nalézacím ve věci samé“, a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu