ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.82.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 82/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. & G. A., proti povinné O. s.r.o., pro částku 13.389.400,89 ATS přikázáním jiné peněžité pohledávky, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 5 E 1357/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2000, č.j. 19 Co 120/2000-39, takto:
I. Dovolání povinné se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 20. ledna 2000, č.j. 5 E 1357/99-23, ve znění opravného usnesení z 28. ledna téhož roku, okresní soud zrušil usnesení ze 17. prosince 1999 vydané soudní tajemnicí (výrok I.), řízení o exekuci pro částku 1.207.689,70 ATS zastavil (výrok II.), výkon rozhodnutí naopak nařídil pro částku 12.181.711,19 ATS s příslušenstvím (výrok III.), povinnému zakázal, aby do této částky jakkoli nakládal se svou pohledávkou za společností O.B. H. a.s. (výrok IV.), této společnosti zakázal vyplacení pohledávky povinné do výše vymáhané částky s příslušenstvím (výrok V.) a zamítl návrh na „zablokování“ peněžních prostředků uvedené společnosti na účtu u ČSOB (výrok VI.).
Krajský soud shora uvedeným usnesením k odvolání povinné usnesení okresního soudu v napadené části, tj. vyjma výroků I. a VI., potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dovodil závěr, že pravomoc mezinárodního rozhodčího soudu k vydání vykonávaného titulu byla dána rozhodčí doložkou sjednanou v licenční smlouvě mezi oprávněným a „právním předchůdcem“ povinné (míněn původní subjekt existující před privatizací a v licenční smlouvě označený „O. L., L. – Č.“). Předmětem kupní smlouvy mezi F. n. m. a povinnou pak nebyla samotná práva průmyslového či jiného duševního vlastnictví, nýbrž pouze „oprávnění k užívání know how“; ta však – „se všemi právy a závazky souvisejícími s privatizovaným majetkem, a tedy i všechna práva a závazky vyplývající z licenční smlouvy, tj. včetně rozhodčí doložky“ – přešla na povinnou. S odůvodněním, že své rozhodnutí považuje „zejména z hlediska aplikace ustanovení zák. č. 98/1963 Sb. a Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, zejména jejího článku 4 a 5“ za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, odvolací soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná zastoupená advokátem včasným dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci. Podle jejího názoru totiž – bylo-li v bodech 1. a 2. Licenční smlouvy sjednáno, že „nabyvatel touto smlouvou nabývá právo výkonu určitého průmyslového práva“, jde o převod samotných práv z průmyslového či jiného duševního vlastnictví, upravený ustanovením §16 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tato práva byla převedena na původní subjekt, tedy „O. L., L. – Č.“, a nemohla tudíž přejít v rámci privatizace (kupní smlouvou mezi F. n. m. a povinnou) podle §15 uvedeného zákona na povinnou. Proto se na povinnou nevztahuje ani rozhodčí doložka a pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu k vydání nálezu, jenž je titulem výkonu rozhodnutí, tak nebyla ani nemohla být dána; návrh na nařízení exekuce tedy měl být z tohoto důvodu zamítnut.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 5. října 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání (přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.) není důvodné.
S námitkou dovolatelky, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 a že proto nemohla být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži, jehož nález je v tomto řízení vykonáván, dovolací soud nesouhlasí.
V projednávané věci se oprávněná domáhá výkonu rozhodčího nálezu vydaného Mezinárodním rozhodčím soudem, Mezinárodní obchodní komorou v Paříži dne 8. 7. 1998 pod č. 8798/JK. Protože se jedná o rozhodčí nález vydaný v cizím státě a protože licenční smlouva, jejíž součástí byla dohoda o tom, že všechny spory z této smlouvy vyplývající budou rozhodovány s konečnou platností podle Řádu smírčího a rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži jedním nebo více rozhodci jmenovanými podle tohoto Řádu (rozhodčí smlouva), byla uzavřena dne 25. 2. 1991, je třeba věc posoudit podle zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. ustanovení §48 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).
Podle ustanovení §35 zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.
Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Vláda tuto Úmluvu schválila dne 17. září 1958, Národní shromáždění s ní vyslovilo souhlas dne 13. prosince 1958 a prezident republiky ji 27. dubna 1959 ratifikoval. Pro Československou republiku nabyla Úmluva účinnosti dnem 10. října 1959 a uveřejněna byla vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. 11. 1959. Úmluva se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. Čl. I Ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky). Protože Úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon (Čl. I odst. 1 věta první Úmluvy), s ohledem na ustanovení §35 zákona č. 98/1963 Sb. se uznání a výkon rozhodčího nálezu v této věci posuzuje podle Úmluvy.
V souzené věci dovolatelka namítá, že se nález týká sporu, pro který mezi účastníky řízení nebyla rozhodčí smlouva uzavřena.
Podle článku V. odst. 1 Úmluvy uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany, proti níž je nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon:
a) že strany dohody zmíněné v čl. II byly podle zákona, který se na ně vztahuje, nezpůsobilé k jednání nebo že zmíněná dohoda není platná podle práva, jemuž strany tuto dohodu podrobily, nebo, v nedostatku odkazu v tomto směru, podle práva země, kde nález byl vydán; nebo
b) že strana, proti níž je nález uplatňován, nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo nemohla z jakýchkoliv jiných důvodů uplatnit své požadavky; nebo
c) že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v mezích rozhodčí doložky, nebo že nález obsahuje rozhodnutí přesahující dosah úmluvy o rozhodci nebo rozhodčí doložky; mohou-li však být části rozhodčího nálezu ve věcech podrobených rozhodčímu řízení odděleny od části nálezu jednajících o věcech, které mu nejsou podrobeny, ta část nálezu, která obsahuje rozhodnutí o věcech podrobených rozhodčímu řízení, může být uznána a vykonána; nebo
d) že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo; nebo
e) že nález se dosud nestal pro strany závazným nebo byl zrušen nebo že jeho výkon byl odložen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního řádu byl vydán.
Pro posouzení věci je tedy významné, zda právní předchůdce povinné rozhodčí smlouvu uzavřel a zda práva a povinnosti vyplývající z uzavřené rozhodčí smlouvy přešla na povinnou.
Licenční smlouva, jejíž součástí (bod 12.) byla i rozhodčí smlouva, byla uzavřena dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L. (nabyvatel licence), a F. & G. A. S. – R. (poskytovatel licence). Dovolatelkou uváděné pochybnosti o existenci subjektu, který licenční smlouvu za českou stranu podepsal (srov. 9. odstavec třetí strany dovolání na č. l. 49) dovolací soud nesdílí. Údaj, který by označoval účastníka licenční smlouvy také organizačně právní formou, popřípadě druhem organizace, u nabyvatele licence (účastníka smlouvy za českou stranu) chybí, avšak z údajů tam uvedených (“O. L., L.”) je zcela nepochybné, který subjekt jako nabyvatel licence tuto smlouvu uzavřel. Jiný subjekt s názvem O. L., L., který by se od nabyvatele licence podle uvedené licenční smlouvy odlišoval toliko organizačně právní formou, v té době neexistoval. V licenční smlouvě uvedená identifikace nabyvatele licence podle této smlouvy proto nevzbuzuje pochybnosti o tom, který subjekt vskutku licenci nabyl (tato práva také O. L., L. využíval a účastníci řízení o tom žádné pochybnosti nevznesli).
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že přechod práv a povinností z licenční smlouvy podléhal režimu ustanovení §16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb. (dále též jen “zákon”), s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Podle ustanovení §16 zákona práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví se převádějí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a podnikem.
Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ve znění zákona č. 519/1991 Sb., tedy ve znění do 9. 5. 2000 (kupní smlouva mezi F. n. m. ČR a povinnou byla uzavřena dne 5. 1. 1994) - dále též jen “zákon o vynálezech”, rozlišuje mezi původcem vynálezu, přihlašovatelem a majitelem patentu. Zatímco původcem vynálezu je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí prací (srov. §8 odst. 2 zákona o vynálezech), přihlašovatelem je ten, kdo v souladu s ustanovením §24 a násl. stejného zákona podá přihlášku vynálezu u Ú. p. v. Majitelem patentu ve smyslu ustanovení §34 odst. 3 zákona o vynálezech je ten, komu Úřad průmyslového vlastnictví udělí patent. Majitel patentu má výlučné právo využívat vynález, poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám nebo na ně patent převést (§11 odst. 1 zákona o vynálezech). Majitel patentu má tedy absolutní práva k patentu stanovená zákonem a zapsaná u Ú. p. v. Projevem (výronem) tohoto absolutního práva je mimo jiné také právo poskytnout písemnou smlouvou (licenční smlouva) souhlas (licenci) k využívání vynálezu chráněného patentem (srov. §14 odst. 1 zákona o vynálezech). Licenční smlouvou k předmětu průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty (srov. ustanovení §508 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Nabyvatel práv z licenční smlouvy se proto nestává majitelem patentu, ale vzniká mu pouze oprávnění v rozsahu stanoveném smluvní licencí patentu využívat; poskytovatel je nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem licence, a k poskytnutí jeho výkonu jiným osobám, naproti tomu nabyvatel není oprávněn přenechat výkon práva jiným osobám (srov. §511 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V případě nabyvatele licence se tedy jedná jen o relativní práva z uděleného patentu, projevující se toliko oprávněním patent v souladu s licenční smlouvou využívat. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §16 zákona nemůže dopadat na práva nabytá z licenční smlouvy, neboť se nejedná o práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví; těmi mohou být jen práva majitele patentu uvedená v ustanovení §11 odst. 1 zákona o vynálezech. Proto také práva a povinnosti, jež vznikají nabyvateli licence, přecházejí (v poměrech zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) na nabyvatele privatizovaného majetku podle ustanovení §15 zákona. Tomuto závěru nasvědčuje také skutečnost, že šesti smlouvami ze dne 4. 2. 1994 byly z O. L., s. p. L. převedeny na O. L., s. r. o., ve smlouvách uvedené patenty, práva na přihlášení vynálezů a všechna práva a závazky spojená s patenty, resp. přihlášením vynálezů.
Přešla-li proto, v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona a bodem IX. kupní smlouvy uzavřené mezi F. n. m. ČR a povinnou ze dne 5. 1. 1994, dnem účinnosti kupní smlouvy s movitým a nemovitým majetkem také veškerá práva, povinnosti a pohledávky, jež vyplývají z předmětu činnosti v obchodní, občanskoprávní, správní a pracovní oblasti, přešla na povinnou také všechna práva a povinnosti vyplývající z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L. a F. & G. A. S., a tedy i v rámci této smlouvy uzavřená smlouva rozhodčí. Není proto důvodná námitka povinné (jak správně uvedl odvolací soud), že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva ve smyslu ustanovení článku V. odst. 1 písm. c) věta první Úmluvy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněné, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení měla (srov. §270 odst. 2 o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2002
JUDr.Vladimír Mikušek,v.r.
předseda senátu