ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.961.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 961/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Cashdirect, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Smíchově, Bozděchova 1840/7, identifikační číslo osoby 27080617, zastoupené Mgr. Michalem Sladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 1a, proti povinné B. N. , zastoupené Mgr. Lubošem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 6, pro 8.053,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 Nc 591/2009, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 3. 12. 2010, č. j. 23 Co 467/2010-68, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 28. 7. 2010, č. j. 49 Nc 591/2009-47, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že „povinná byla v řízení před správním orgánem zastoupena opatrovníkem, kterému bylo předmětné rozhodnutí doručeno a o právní moci či vykonatelnosti nebylo pochyb. Okolnosti, za nichž byl povinné v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, nemůže soud v exekučním řízení přezkoumávat, a to ani při nařízení exekuce, ani při rozhodování o jejím zastavení. Z hlediska vykonatelnosti exekučního titulu by měla význam pouze skutečnost, že vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno opatrovníkovi, což však povinná ani netvrdila.“ Ani další skutečnosti uváděné povinnou nezakládají důvod pro zastavení exekuce, neboť „povinná byla v exekučním titulu dostatečně identifikována, když z uvedeného rodného čísla (které bylo v části za lomítkem nesprávné) vyplývalo její datum narození a ostatní údaje obsažené v exekučním titulu odpovídaly skutečnosti.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 „odst. 1) a 3)“ o. s. ř., povinná ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž naplnění spatřuje v tom, že předmětnou účastnickou smlouvu se společností RADIOMOBIL a. s. (nyní T-Mobile Czech Republic a.s.) „neuzavírala, není psána její rukou, rovněž tak neuzavírala žádné dodatky o prodloužení této smlouvy, na kterých po vypršení původní účastnické smlouvy následně vznikl dluh, a které ani nebyly oprávněným nikdy doloženy, tedy vydání exekučního titulu bylo docíleno trestným činem podvodu ze strany neznámého pachatele, což je skutečnost způsobilá exekuční titul učinit vadným exekučním titulem.“ Podle povinné „neodpovídá skutečnosti tvrzení správního orgánu, že se mu nepodařilo zjistit místo pobytu. Ze spisového materiálu je zřejmé, že taková šetření ani nečinil. Nadto … spol. T-Mobile znala současnou (její) adresu již od září roku 1999. Ustanovení opatrovníka pak bylo vzhledem k této skutečnosti nadbytečné. Pokud se tak však stalo, nebylo učiněno zadost zákonné povinnosti vyhledávací“ a v osobě pracovnice Českého telekomunikačního úřadu. ani nebyl ustanoven vhodný opatrovník. Navíc se dovolatelka necítí být osobou povinnou z exekučního titulu, neboť v něm uvedené rodné číslo 676202/ 541 neodpovídá jejímu, jehož správný tvar je 676202/ 6810 . Vzhledem k výše uvedenému povinná navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. 2.2 012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. 3. 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že v řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, byl účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovník (v daném případě podle §16 odst. 2 zákona č. 71/1967 o správním řízení /správního řádu/), ač se šetření o pobytu účastníka jeví povinné jako neúplné, se totiž soud v exekučním řízení zabývat nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004, jehož závěry platí i pro případy, kdy nalézacím řízením je řízení správní, a to nejen pro nařízení exekuce, ale i pro řízení o jejím zastavení, včetně zastavení podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Při posuzování vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatelka nevznesla.
Námitkou, že „účastnickou smlouvu neuzavírala, není psána její rukou, rovněž tak neuzavírala žádné dodatky o prodloužení této smlouvy...“ a dalšími (navíc skutkovými) námitkami s ní souvisejícími dovolatelka zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z něhož je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000).
Způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani námitka nepřesného označení povinné v návrhu na nařízení exekuce (k tomu srov. též usnesení z 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 62, v němž Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že je-li účastník v exekučním titulu označen způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, jestliže je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost.
Bez zřetele k tomu, že rodné číslo fyzické osoby - účastníka řízení - nepatří k údajům, které zákon jako obsahovou náležitost návrhu na zahájení řízení či rozhodnutí vyžaduje (srov. §79 odst. 1, §261 odst. 1, §254 odst. 1, §157 odst. 1 o. s. ř.), lze ho k identifikaci subjektu užít. Použije-li soud v rozhodnutí k označení účastníka (fyzické osoby) vedle jiných údajů (jména, příjmení, bydliště) také rodné číslo (jehož část před lomítkem v souzené věci navíc plně souhlasí s datem narození povinné), které je nesprávné (nebylo vůbec přiděleno nebo náleží jiné fyzické osobě), není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud je možné z něj (popřípadě z listin s ním přímo souvisejících) bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 904/2009). O takový případ v dané věci jde.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu