ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1082.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1082/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. N. L., zastoupené advokátem, proti žalované Mgr. E. L., jako správkyni konkurzní podstaty úpadce E., G. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 248.058,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 59/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2004 č.j. 39 Co 134/2004-291, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2003 č.j. 15 C 59/2003-244 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5.8.1997 úpadce sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně dne 29.7.1997 „ve večerních hodinách neoprávněně vnikla do kanceláří firmy E., G. spol. s.r.o., v jejím sídle na adr. P. A. 1670/80 tak, že překonala uzamčené dveře jejich vylomením“, a odcizila „z uzavřených prostor firmy složku obsahující firemní listiny“, kanceláře „s takto vylomenými dveřmi“ nechala bez dozoru a nijak je nezajistila. Dále „neakceptovala“ výzvu jednatele společnosti k vydání osobního služebního automobilu Renault Mégane učiněnou dne 29.7.1997 a vydání automobilu „jednoznačně odmítla“. Konečně úpadce spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a hodnotil jako neomluvenou absenci okolnost, že se žalobkyně rozhodla „vzít si“ dovolenou od 30.7.1997 do 9.9.1997, i když „dovolená nebyla určena ani odsouhlasena“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalované (úpadci) uložena povinnost zaplatit jí 205.114,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že důvody uváděné ve zrušovacím projevu ze dne 5.8.1997 se nezakládají na pravdě a že převzala okamžité zrušení pracovního poměru po marném uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, neboť jí bylo doručeno dne 9.9.1997. Kromě toho po úpadci požadovala doplatek mzdy za červenec 1997 ve výši 44.463,- Kč, náhradu mzdy za dovolenou čerpanou v srpnu a září 1997 ve výši 55.878,- Kč a náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 104.773,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.10.2000 č.j. 20 C 280/97-102 žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl, žalobu o zaplacení 205.114,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalobkyně i žalovaná jsou povinny zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 každá částku 250,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že ve zrušovacím projevu vůle ze dne 5.8.1997 není „označení listin, které žalovaná (úpadce) postrádá, dostatečně konkrétní“ a že není ani „uvedena alespoň státní poznávací značka vozu Renault Mégane jednoznačně konkretizující předmětnou věc“. Po zjištění, že služební automobil žalobkyně po návratu z dovolené dne 9.9.1997 vrátila a že k odcizení listin ve skutečnosti nedošlo, neboť si je odnesla spolumajitelka firmy, soud prvního stupně dále dovodil, že opožděné vrácení vozidla a stejně tak nastoupení dovolené bez souhlasu zaměstnavatele nelze považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem „v takové intenzitě, aby žalovaná (úpadce) jako zaměstnavatelka přistoupila ihned ke skončení pracovního poměru okamžitým zrušením“. Žalobě o zaplacení částky 205.114,- Kč s příslušenstvím soud prvního stupně nevyhověl proto, že „žalobkyně svůj mzdový požadavek (na doplatek mzdy) nijak nedoložila“, že dovolenou nastoupila bez souhlasu zaměstnavatele a že teprve dopisem ze dne 17.11.1997 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání; „vzhledem k tomu, že však žalobkyně podala návrh týkající se náhrady mzdy dle ust. §61 zák. práce ke dni podání návrhu, tedy k 7.11.1997, nezbylo soudu než žalobu i v této části zamítnout“.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2001 č.j. 39 Co 653/2000-167 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl, zamítl rovněž (poté, co připustil změnu žaloby) žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 248.058,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 27.11.1997 do zaplacení, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „na nákladech státu“ 500,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 a že se žalované „nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr ani na základě pracovní smlouvy, a ani nebyl založen jmenováním. Vedoucí organizační složky zahraniční právnické osoby je vedoucí funkcí, do které jej jmenuje statutární orgán. Ke vzniku pracovního poměru jmenováním však mezi účastníky nemohlo dojít proto, že chyběl souhlas jmenovaného zaměstnance k nástupu do funkce, neboť „i přes vystavení jmenovacího dekretu dne 15.12.1995 žalobkyně až do července 1997 o jmenování do funkce vedoucí organizační složky nevěděla“, a dne 1.7.1996 uzavřela pracovní smlouvu, „byť neplatnou“. Žalobkyně byla navíc „v tu dobu v pracovním poměru u jiné obchodní společnosti, takže pracovní poměr u žalované (úpadce) by nemohl být sjednán ani na stanovenou týdenní pracovní dobu, neboť zaměstnanec nemůže mít (kromě doby dovolené) dva pracovní poměry s plným úvazkem (§70 odst. 1, 2 zák. práce)“. Vzhledem k tomu, že „zaměstnanci ve faktickém pracovním poměru sice přísluší nároky upravené v §243 odst. 4 zák. práce, avšak nepřísluší mu nároky podle §61 až 64 téhož zákona“, odvolací soud uzavřel, že „faktický pracovní poměr, o který v daném případě jde, není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje“, a „použití ustanovení §61 až 64 zák. práce je zde tedy povahou věci vyloučeno“.
K dovolání žalobkyně Nevyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2.7.2002 č.j. 21 Cdo 2005/2001-197 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce, může být občan (fyzická osoba) do funkce jmenován jen se svým souhlasem, neboť pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance. Vzhledem k tomu, že zákoník práce nepředepisuje, jakým způsobem má občan (fyzická osoba) souhlas se svým jmenováním projevit, může být tento souhlas - jak dovolací soud zdůraznil - projeven jakoukoliv formou, ať již výslovně, nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle jeho názoru však skutkové zjištění odvolacího soudu, že souhlas žalobkyně se jmenováním do funkce vedoucí organizační složky žalované „chyběl“, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., neboť odvolací soud nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru a nezahrnul do procesu hodnocení důkazů skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Dovolací soud proto vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které jako výsledek vadného hodnocení důkazů nemá oporu v provedeném dokazování, a uložil mu, aby zjednal nápravu a řízení v naznačeném směru doplnil.
Městský soud v Praze poté k odvolání účastníků usnesením ze dne 3.12.2002 č.j. 16 Co 272/2002-211 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že dovolacím soudem „nastavené posuzování zásadní skutkové otázky“, zda v daném případě nastaly skutečnosti, s nimiž zákon spojuje vznik pracovního poměru jmenováním (především, zda žalobkyně souhlasila se svým jmenováním do funkce vedoucí organizační složky úpadce), „výrazně překračuje přezkumný charakter činnosti odvolacího soudu“, a proto již z tohoto důvodu „odvolacímu soudu nezbylo“, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „ve kterém samozřejmě neopomene posoudit naznačenou skutkovou otázku ze všech relevantních hledisek“ a řízení doplní potřebnými důkazy. „Další důvody vedoucí odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku se pak váží již jen ve vztahu k otázce platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru závislým mzdovým nárokům žalobkyně“, k nimž jednak - s ohledem na zamítavá stanoviska obou soudů k otázce neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně - dosud nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, a jednak „poměrně strohé odůvodnění osvětlující důvody vedoucí soud prvního stupně k zamítnutí mzdových nároků žalobkyně napovídá tomu“, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně vztahujících se k těmto otázkám nebylo v souladu se zákonem.
Obvodní soud pro Prahu 4 nato rozsudkem ze dne 24.10.2003 č.j. 15 C 59/2003-244 žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení 248.058,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 161.804,- Kč k rukám advokáta a České republice na náhradě nákladů řízení „za tlumočné“ 500,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že „v řízení bylo prokázáno“, že žalobkyně pro úpadce konala práci vedoucí organizační složky, že však „mezi účastníky zůstalo sporné, na základě jakého titulu žalobkyně tuto práci konala, zda mezi účastníky vznikl pracovní poměr či zda se jednalo o faktický pracovní poměr“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tvrdila, že jmenovací dekret ze dne 11.12.1995 vypracovaný jednatelem úpadce „poprvé viděla až v roce 1997“, kdežto jednatel úpadce „naopak říkal, že žalobkyně měla k tomuto dekretu výhrady“, „nemohl vzniknout pracovní poměr jmenováním písemně, neboť nedošlo k písemnému přijetí tohoto dekretu“. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně „nebyla jmenována ani ústním způsobem“, a „pokud jde o konkludentní způsob, soud v souladu s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce posuzoval jednání žalobkyně, kterým projevovala vůli ke vzniku právního úkonu se zřetelem k okolnostem, za kterých toto jednání bylo učiněno“, a dovodil, že „z jejího jednání je zřejmé, že neakceptovala návrh žalované (úpadce) na vznik pracovního poměru jmenováním“, neboť žalobkyně (jak vyplývá z jejích výpovědí a z její přihlášky podané na Správu sociálního zabezpečení) projevila vůli pracovat pro úpadce na dohodu o pracovní činnosti. Její vůle „se změnila teprve poté“, co ukončila působnost v s.r.o. G., avšak „po této době žalovaná (úpadce) již žádné nabídky vůči žalobkyni nečinila a oferta, kterou učinila jmenovacím dekretem vzhledem k námitkám žalobkyně v časové prodlevě již zanikla“. Za tohoto stavu podle názoru soudu prvního stupně „vznikl mezi účastníky takzvaný faktický pracovní poměr“ a na základě tohoto faktického pracovního poměru žalobkyni „přísluší nárok na odměnu podle fakticky vykonané práce“ i nárok na dovolenou, „naproti tomu jí ovšem nepřísluší nároky podle těch ustanovení zákoníku práce, která upravují náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru“, neboť „faktický pracovní poměr není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje“; proto nárok žalobkyně na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru i nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce nemůže být opodstatněný. Žalobkyni rovněž nenáleží ani požadovaný doplatek mzdy, neboť „soud má za prokázáno, že žalobkyni bylo vyplaceno to, co jí náleželo v daném časovém období“, ani náhrada mzdy za dovolenou, neboť ji nastoupila bez souhlasu svého zaměstnavatele.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (poté, co po prohlášení konkurzu na majetek úpadce dále pokračoval v řízení na návrh správkyně konkurzní podstaty) rozsudkem ze dne 13.10.2004 č.j. 39 Co 134/2004-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 40.455,- Kč k rukám advokáta. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně „v úvahu přicházející a účastníky navržené důkazy“, které zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, „od nichž nemá odvolací soud důvod ani možnost se odchylovat“, neboť – jak zdůraznil - „odvolací řízení je řízením zásadně přezkumným a odvolací soud není nadán oprávněním hodnotit důkazy provedené soudem prvního stupně jinak, aniž by je sám provedl, příp. (v rozsahu omezeném ust. §213 odst. 2 o.s.ř.) dokazování doplnil“. Provedení důkazů ostatně účastníci nenavrhovali ani poté, co byli soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř. a odvolatelka (žalobkyně) tak neučinila ani ve svém odvolání. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně svá skutková zjištění „čerpal důsledně z provedených důkazů“ a své skutkové závěry „přesvědčivě a přezkoumatelně“ vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (§132 a §157 odst. 2 o.s.ř.), přičemž „výtky odvolatelky týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění neshledal odvolací soud opodstatněnými“, a protože „soud prvního stupně nepochybil ani při právním posouzení věci“, odvolací soud napadený rozsudek jako správný podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně akcesorických výroků o nákladech řízení.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že při jejím jmenování do funkce vedoucí organizační složky úpadce v P. byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §7 odst. 1 zák. práce pro vznik pracovního poměru, především souhlas obou účastníků s tímto právním vztahem zaměstnavatele a zaměstnance. Zdůraznila, že o jejím jmenování do funkce rozhodla valná hromada společníků úpadce dne 11.12.1995, že pracovní nabídku na výkon funkce přijala a dnem 5.3.1996 byla v této funkci zapsána v obchodním rejstříku a rovněž „ve spisech obchodního rejstříku je celá řada dokumentů podepsaná její osobou jako vedoucí organizační složky“; od 11.12.1995 do 30.6.1996 žalobkyně tuto funkci po vzájemné dohodě vykonávala pouze ve zkráceném dvouhodinovém pracovním úvazku za odměnu 5.000,- Kč měsíčně (neboť úpadce neměl dostatečný kapitál ani síť odběratelů a žalobkyně byla „v tom čase“ jednatelkou s.r.o. G.), poté od 1.7.1996 pokračovala ve výkonu funkce „v řádném pracovním úvazku a za dohodnutou pravidelnou měsíční odměnu ve výši 20.000,- Kč měsíčně plus podíl 1% z hrubého měsíčního obratu“. Dovolatelka vytkla soudům, že se „neřídily“ právním názorem vysloveným v této věci dovolacím soudem, a uvedla, že „je pro ni nepřijatelný fakt, že její projev vůle pracovat u žalované (úpadce) ve jmenované funkci nahradily konstatováním o tom, že měla zájem pracovat u žalované (úpadce) výlučně na základě dohody o pracovní činnosti“. Rozhodnutí soudů o tom, že mezi účastníky došlo pouze ke vzniku faktického pracovní poměru, žalobkyně „pokládá za nezákonné“, neboť tento argument na svou obranu žalovaná účelově použila až po několika letech „v rozporu se svými předchozími právními úkony“. Kromě toho dovolatelka namítala, že k závěru o tom, že o dovolenou řádně nepožádala a že proto jí náhrada za ni nepřísluší, „soud dospěl na základě výpovědi jednatele žalované (úpadce), proti čemuž se jako zaměstnankyně ani účinně bránit nemůže“, aniž by přihlédl k ostatním v tomto směru významným okolnostem. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobkyně přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 24.10.2003 č.j. 15 C 59/2003-244 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 24.10.2000 č.j. 20 C 280/97-102 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne ze dne 3.12.2002 č.j. 16 Co 272/2002-211. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor (resp. výtky ohledně přijatých skutkových závěrů a pokyny k doplnění řízení) byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147, ročník 1998).
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 24.10.2003 č.j. 15 C 59/2003-244 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 3.12.2002 č.j. 16 Co 272/2002-211 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k doplnění dokazování v souladu s názorem dovolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 24.10.2003 č.j. 15 C 59/2003-244, že „mezi účastníky vznikl takzvaný faktický pracovní poměr“, který „není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje“, a že proto nárok žalobkyně na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nemůže být opodstatněný, a že žalobkyni nepřísluší ani uplatněné mzdové nároky, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena (bez ohledu na poučení obsažené v závěru napadeného rozsudku odvolacího soudu, které je pouhým upozorněním na existenci dovolání jako mimořádného opravného prostředku, a nelze z něj - jak to činí dovolatelka - bez dalšího dovozovat bezpodmínečnou přípustnost dovolání) jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem[§237 odst. 3 o.s.ř.].
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř), že podle „zápisu valné hromady“ úpadce konané dne 11.12.1995 v sídle provozovny organizační složky úpadce v České republice v P. společníci přijali mimo jiné „tato opatření“: „bude uzavřena pracovní smlouva s novým vedoucím složky Ing. N. L. (žalobkyní) za obdobných podmínek jako s vedoucím předchozím, a to tak, aby organizační složka nebyla bez vedoucího“, a „novou zodpovědnou osobou se stane Ing. N. L.“. Dne 15.12.1995 vystavil jednatel úpadce Ing. Š. B. „menovací dekrét“, jímž byla žalobkyně s účinností od 15.12.1995 jmenována „za vedúcu organizačnej zložky E. G. s.r.o. v P.“ s tím, že „tento menovací dekrét platí až do jeho písomného odvolania“. Listinu o jmenování žalobkyně odmítla převzít, jako vedoucí organizační složky úpadce však byla od 5.3.1996 do 9.2.1998 zapsána v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka 11449, a plnila pro úpadce pracovní úkoly vyplývající z předmětné funkce, měla m.j. dispoziční právo k bankovnímu účtu úpadce a úpadce platil žalobkyni dohodnutou mzdu. Dne 27.7.1997 byla žalobkyně odvolána z funkce „písemnou listinou, kterou jí osobně předal“ jednatel úpadce a dopisem ze dne 5.8.1997 úpadce sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které v dopise specifikoval, a v této souvislosti žalobkyni m.j. vyzval, aby se „po dohodě s jednatelem úpadce Ing. Š. B., dostavila do sídla firmy E. P., aby mohla předat svou pracovní agendu a mohly být vyřízeny další formality spojení se skončením jejího pracovního poměru“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) mimo jiné právní otázku povahy vztahu mezi účastníky. Tuto právní otázku odvolací soud posoudil jinak, než jak je řešena v ustálené judikatuře soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před odvolacím soudem je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zaměstnanec se v pracovním poměru podílí svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatele a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců vymezených v ustanovení §27 odst. 5 zák. práce, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (srov. §27 odst. 4 zák. práce). Protože vzhledem ke kogentní povaze zákoníku práce (srov. §244 odst. 1 zák. práce a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451) lze pracovní poměr vedoucích zaměstnanců uvedených v ustanovení §27 odst. 5 zák. práce (mezi něž nepochybně patří i funkce vedoucí organizační složky úpadce v P.) založit toliko jmenováním (založení pracovního poměru jiným způsobem je v těchto případech vyloučeno - srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 73, ročník 2003), připadá za daného skutkového stavu v úvahu zkoumat otázku povahy vztahu mezi účastníky - jak uvažovaly i soudy obou stupňů - z hlediska zákonných předpokladů pro vznik pracovního poměru jmenováním.
Jak dovolací soud již v této věci uvedl ve svém předešlém kasačním rozsudku ze dne 2.7.2002 č.j. 21 Cdo 2005/2001-197, o jmenování do funkce jde nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle tak výslovně označí. Za jmenování do funkce lze považovat též takový projev vůle zaměstnavatele, kterým zaměstnance „pověřuje“ určitou funkcí (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel „pověřovací listinou“ jen potvrzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 24, pod poř. č 174).
Pro jmenování do funkce předpokládá zákoník práce písemnou formu (§68 a §32 odst. 1 věta první zák. práce). Protože však zákoník práce výslovně nestanoví, že nedodržení písemné formy v případě jmenování způsobuje neplatnost takového právního úkonu (srov.
§242 odst. 2 větu první zák. práce), lze pracovní poměr platně založit jmenováním i tehdy, bylo-li jmenování provedeno ústně, případně i konkludentně. Platný vznik pracovního poměru jmenováním je rovněž podmíněn souhlasem občana (fyzické osoby) se svým jmenováním (fyzická osoba může být zaměstnávána jen se svým souhlasem - srov. §7 odst. 1 zák. práce), který taktéž může být projeven jakoukoliv formou, ať již výslovně, nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit.
S názorem soudů, že v daném případě „mezi účastníky vznikl takzvaný faktický pracovní poměr“, protože zákonné předpoklady vzniku pracovního poměru nebyly naplněny, nelze souhlasit.
O tzv. faktický pracovní poměr se jedná za situace, kdy fyzická osoba sice začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána (jmenování nebylo učiněno) platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení §27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána (jmenování není učiněno) platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. §150 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002).
Soudy ve svých úvahách opominuly, že - jak vyplývá ze shora podaného výkladu - pro posouzení, zda došlo ke jmenování do funkce, jež je jmenováním obsazována, není významné, zda pro uvedenou funkci existuje jmenovací listina či nikoli, ani jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu; rozhodující v tomto směru je posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že žalobkyně sice přesto, že k listině o svém jmenování do funkce vedoucí organizační složky úpadce ze dne 15.12.1995 podle výpovědi jednatele úpadce „stále měla nějaké výhrady“, respektive jak sama zpočátku tvrdila ji „viděla až v roce 1997“, byla jako vedoucí organizační složky úpadce od 5.3.1996 do 9.2.1998 zapsána v obchodním rejstříku a tuto funkci pro úpadce skutečně vykonávala, a to nikoli proti své vůli, ale v souladu s ní, a za výkon funkce pobírala mzdu; z jednání úpadce i ze samotné listiny obsahující okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně je zřejmé, že i úpadce takto k žalobkyni přistupoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně „měla výhrady“ k pracovním podmínkám, nikoli však k výkonu funkce samotné (druhu práce, místu výkonu práce), nelze tyto vnější skutkové okolnosti interpretovat jinak, než že úpadce měl vůli, aby žalobkyně uvedenou funkci zastávala, a žalobkyně, jak vyplývá z toho, že funkci fakticky vykonávala, se svým jmenováním do této funkce jako takovým souhlasila. Za tohoto stavu je proto odůvodněn závěr, že bez ohledu na formální okolnosti případu došlo mezi účastníky k založení pracovního poměru jmenováním. Jestliže soudy (soud prvního stupně) v projednávaném případě dospěly k odlišnému právnímu závěru, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu je navíc třeba vytknout, že svým postupem též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. ukládá soudu povinnost uvést v odůvodnění rozsudku, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Z uvedeného vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být natolik dostatečné a srozumitelné, aby závěry soudu bylo možné přezkoumat.
V projednávané věci se však v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu konkrétně neuvádí, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti má ve vztahu k nárokům žalobkyně za prokázány a které nikoliv, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a konečně ani to, jak sám posoudil věc po stránce právní. Odvolací soud se omezil toliko na konstatování, že soud prvního stupně provedl „v úvahu přicházející a účastníky navržené důkazy“, které zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, „od nichž nemá odvolací soud důvod ani možnost se odchylovat“, a že „soud prvního stupně nepochybil ani při právním posouzení věci“; „z uvedených důvodů“ poté napadený rozsudek „jako správný podle §219 o.s.ř. potvrdil“. Tyto obsahové nedostatky odůvodnění mají za následek, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není ve svých dílčích závěrech pro nedostatek důvodů přezkoumatelný. Nejvyšší soud České republiky k této vadě ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, zčásti platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. února 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu