ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1092.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1092/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. ú. v P., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 117/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005 č.j. 14 Co 608/2005-66, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou dne 10.9.2004 proti F. ú. v T.) domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo zřízené rozhodnutím F. ú. v T. o zřízení zástavního práva k pozemku parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a budově čp. 274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641, zapsaných na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu pro P. k. se sídlem v P., Katastrální pracoviště T., kat. území P. u M. L., obec P., nikdy nevzniklo\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že F. ú. v T. uložil N. P. u M. L. platebním výměrem ze dne 29.1.2001 č.j. 43559/2001/160980 \"odvod\" ve výši 283.256,- Kč a dalším platebním výměrem ze dne 29.1.2001 č.j. 43558/2001/160980 \"odvod\" ve výši 793.625,- Kč a že rozhodnutím ze dne 9.1.2002, jež nabylo právní moci dnem 18.2.2002, F. ú. v T. zřídil ve prospěch těchto \"daňových pohledávek\" zástavní právo k uvedeným nemovitostem, které v té době byly ve vlastnictví Č. r. a k nimž měla státní příspěvková organizace N. P. u M. L. právo hospodaření; rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 7.10.2002 byl posléze \"odvod ve výši 283.256,- Kč prominut\" a z \"odvodu\" ve výši 793.625,- Kč byla N. P. u M. L. \"prominuta\" částka 169.494,- Kč. Vlastnictví k uvedeným nemovitostem přešlo na základě zákona č. 290/2002 Sb. dnem 1.1.2003 na žalobce a N. P. u M. L. se stala žalobcovou příspěvkovou organizací. Žalobce dovozuje, že v době rozhodnutí F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 o zřízení zástavního práva byly zatížené nemovitosti ve vlastnictví někoho jiného (Č. r.) než daňového dlužníka, kterým byla státní příspěvková organizace N. P. u M. L., a že zástavní právo ve skutečnosti nevzniklo, neboť vlastník (tehdy Č. r.) \"nesvolil k zástavě\" ve smyslu ustanovení §161 odst. 2 občanského zákoníku.
Okresní soud v Tachově - poté, co usnesením ze dne 3.11.2004 č.j. 4 C 164/2004-12 na návrh žalobce ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. připustil, aby žalovaný F. ú. v T. z řízení vystoupil a aby na jeho místo do řízení vstoupil F. ú. v P. - rozsudkem ze dne 18.7.2005 č.j. 4 C 117/2005-45 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 661,60 Kč. Dovodil v první řadě, že žalobce nemá na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, neboť \"vlastnické právo žalobce není ohroženo\" a z pohledu \"hrozícího zapsání do konkursní podstaty\" N. P. u M. L., na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28.5.2004 sp. zn. 54 K 44/2002 prohlášen konkurs, má \"přednost žaloba na vyloučení věcí z konkursní podstaty\". Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že ke zřízení zástavního práva je třeba ve smyslu ustanovení §161 odst. 2 občanského zákoníku souhlasu vlastníka zatěžovaných nemovitostí, jen jestliže se jedná o \"dání do zástavy\" na základě \"právního úkonu činěného z vůle zástavce, resp. zástavního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli\"; protože k zajištění pohledávek za daňovým dlužníkem N. P. u M. L. vzniklo zástavní právo \"rozhodnutím orgánu státní správy\", ustanovení §161 odst. 2 občanského zákoníku se na vznik tohoto zástavního práva \"nevztahuje\". Soud prvního stupně v této souvislosti poznamenal, že - mohou-li \"příspěvkové organizaci vzniknout závazky, ať z právních úkonů, ze zákona či na základě právních skutečností, jež není schopna plnit, a svěřený majetek může být předmětem exekuce k uspokojení závazků\" - může být \"svěřený majetek\" zatížen zástavním právem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.12.2005 č.j. 14 Co 608/2005-66 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce sice je \"věcně legitimován\", avšak nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., neboť \"pro vyhovění takové žalobě schází zákonný podklad\". Žalobce se totiž podanou určovací žalobou \"v podstatě domáhá vyslovení neplatnosti (nezákonnosti) rozhodnutí správního orgánu\", ačkoliv \"přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy v oblasti veřejného práva\" (a rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva na nemovitostech je takovým rozhodnutím) je \"vyhrazen\" správnímu soudnictví. Protože na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, bylo \"nadbytečné zabývat se věcí samou\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že zřízení zástavního práva rozhodnutím správce daně k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství se řídí - jak vyplývá z ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů - ustanoveními §152 a násl. občanského zákoníku a že proto na vznik zástavního práva na základě rozhodnutí správce daně dopadá rovněž ustanovení §161 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého \"cizí nemovitá věc může být předmětem zástavy jen se souhlasem vlastníka\". Protože \"vlastníkem zastavených nemovitostí byla osoba odlišná než-li daňový dlužník\" a protože Č. r. (podle žalobcových informací) jako vlastník neudělila souhlas se zřízením zástavního práva, domáhá se žalobce jako \"právní nástupce vlastníka nemovitostí\" v souladu se zákonem určení, že \"zástavní právo nikdy nevzniklo\". I když o zřízení zástavního práva rozhodl \"správní orgán\", může podle názoru žalobce \"o jeho existenci rozhodovat v nalézacím řízení\" soud, neboť \"ustanovení občanského zákoníku upravující vznik zástavního práva se vztahují i na vznik zástavního práva ve správním řízení a výsledkem rozhodnutí správního orgánu je existence zástavního práva jako práva omezujícího vlastnictví a zasahující tak do sféry soukromého práva\". Žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť je \"jako vlastník nemovitosti, na které vázne zástavní právo zřízené v rozporu s ustanovením §161 odst. 2 občanského zákoníku, ohrožen a omezen ve svých právech\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu \"věc vrátil k dalšímu řízení\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci významné mimo jiné vyřešení právních otázek, zda má žalobce ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na určení, že k nemovitostem označeným jako \"pozemek parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a budova čp. 274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641, zapsané na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu pro P. k. se sídlem v P., Katastrální pracoviště T., kat. území P. u M. L., obec P.\" (které jsou od 1.1.2003 ve vlastnictví žalobce) \"nevzniklo\" podle rozhodnutí F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971 (které nabylo právní moci dnem 18.2.2002) zástavní právo, a zda je soud povinen při rozhodování o takové určovací žalobě vlastníka nemovitosti (jeho právního nástupce) vycházet ve smyslu ustanovení §135 o.s.ř. z pravomocného rozhodnutí správce daně, jímž bylo podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů zřízeno k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vůči státní příspěvkové organizaci (jako daňovému dlužníku) zástavní právo k nemovitosti, která byla ve vlastnictví Č. r. a k níž měla státní příspěvková organizace právo hospodaření. První z uvedených právních otázek odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a druhá z nich dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že F. ú. v T. rozhodnutím ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971 zřídil k zajištění daňové pohledávky označené jako \"dotace - PLV 25/2001 č.j. 43558/2001/160980\" ve výši 793.625,- Kč a \"dotace - PLV 26/2001 č.j. 43559/2001/160980\" ve výši 283.256,- Kč zástavní právo k nemovitostem označeným jako \"pozemek parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a budova čp. 274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641\" v kat. území P. u M. L., obec P., které jsou ve vlastnictví Č. r. a k nimž má právo hospodaření daňový dlužník státní příspěvková organizace N. P. u M. L.. Dnem 1.1.2003 přešly uvedené nemovitosti na základě zákona č. 290/2002 Sb. do vlastnictví žalobce a N. P. u M. L. se stala jeho příspěvkovou organizací.
Žalobce se domáhal určení, že k uvedeným nemovitostem zástavní právo na základě rozhodnutí F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971 \"nevzniklo\". Se závěrem soudů, že na uvedeném určení nemá naléhavý právní zájem, nelze souhlasit.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, který má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn, a zástavnímu dlužníku [osobě, která je vlastníkem předmětu zástavního práva (zástavy)], jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být použit k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn.
V projednávané věci je mezi účastníky sporné, zda nemovitosti (nyní ve vlastnictví žalobce) jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným rozhodnutím F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971. Vzhledem k tomu, že sporné zástavní právo bylo zapsáno (zaznamenáno) do katastru nemovitostí a že žalobce popírá, že by jeho nemovitosti byly tímto právem zatíženy, je nepochybně žalobcem požadované určení způsobilým prostředkem k tomu, aby jím byla odstraněna nejistota v jeho právním postavení, neboť se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky. Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení proto nemůže obstát.
Naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení nelze odmítat na podkladě názoru, že žalobce se \"v podstatě domáhá vyslovení neplatnosti (nezákonnosti) rozhodnutí správního orgánu\", který je \"vyhrazen\" správnímu soudnictví. Závěr o tom, zda a jak, popřípadě v jakém rozsahu, je soud v řízení o žalobcově určovací žalobě vázán rozhodnutím správce daně o zřízení zástavního práva, se totiž může projevit jen v tom, jak bude o žalobě meritorně rozhodnuto, a na posouzení naléhavého právního zájmu na určení nemůže mít žádný vliv. Podle ustanovení §156 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo vzniká na základě zástavní smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví; za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona. Podle ustanovení §160 odst.1 občanského zákoníku zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Správce daně jako správní úřad může svým rozhodnutím zřídit zástavní právo k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství; ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle ustanovení §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu (§72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, patří do výlučné pravomoci správce daně. V případě, že správce daně nerozhodne o zřízení zástavního práva, není nikdo jiný (a ani soud) oprávněn sám stanovit (a to ani formou předběžné otázky), že by k zajištění daňové pohledávky nebo jejího příslušenství vzniklo k věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňových subjektů nebo osob zúčastněných na daňovém řízení zástavní právo; naopak, při svém rozhodování musí dospět k závěru, že daňová pohledávka a ani její příslušenství nejsou zajištěny zástavním právem, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný pro vznik \"daňového\" zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva.
Vydal-li správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, soud je nesmí v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou správnost) a je povinen z něho (ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř.) vycházet. Uvedená závaznost rozhodnutí správce daně pro soud však není absolutní. Soud z něho vychází jen tehdy, jestliže v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu posuzuje (jako předběžnou nebo meritorní otázku), zda určitou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje \"daňové\" zástavní právo, popřípadě ve prospěch jaké daňové pohledávky nebo jakého příslušenství této pohledávky bylo zástavní právo zřízeno. Vůči tomu, kdo nebyl daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení (tj. nebyl v rozhodnutí správce daně označen za daňový subjekt nebo osobu zúčastněnou na daňovém řízení), není rozhodnutí správce daně závazné (účinné) a také se mu nedoručuje a není oprávněn (legitimován) podat proti němu odvolání. Ten, kdo nebyl při rozhodování o zřízení zástavního práva podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů daňovým subjektem a ani osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle Části třetí občanského soudního řádu uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo příslušným orgánem rozhodnuto o zřízení zástavního práva. Z rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů tedy soud v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu vychází, jen posuzuje-li, jakou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje zástavní právo. Tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2328/2003, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
S. p. o. jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem Č. r. (srov. §54 odst.1 větu první a §8 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku Č. r. a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Znamená to mimo jiné, že státní příspěvková organizace vystupuje v právní vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající a že je tedy také způsobilým poplatníkem (dlužníkem) a jiným daňovým subjektem nebo způsobilou osobou zúčastněnou na daňovém řízení. Z uvedeného současně vyplývá, že státní příspěvková organizace může mít právo hospodaření jen s majetkem Č. r.; vlastníkem majetku, k němuž jí svědčí právo hospodaření, tedy z povahy věci nemůže být nikdo jiný než Č. r.
Rozhodl-li správce daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů proti státní příspěvkové organizaci, dojde (může dojít) tím jen k zatížení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, k nimž má státní příspěvková organizace právo hospodaření. Protože státní příspěvková organizace může mít právo hospodaření jen - jak uvedeno výše - s majetkem Č. r., platí, že tím současně došlo ke zřízení zástavního práva k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám ve vlastnictví Č. r., aniž by o tom muselo být jednáno a rozhodováno s někým jiným než s příslušnou státní příspěvkovou organizací.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pravomocným rozhodnutím F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971 bylo zástavní právo zřízeno závazným způsobem nejen vůči státní příspěvkové organizaci N. P. u M. L., ale i vůči vlastníku zástavním právem zatížených nemovitostí, tj. Č. r.; rozhodl-li totiž správce daně za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vůči státní příspěvkové organizaci o zřízení zástavního práva (§72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, k níž má příslušná státní příspěvková organizace právo hospodaření, za účelem zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vůči této organizaci, došlo tímto zástavním právem k zatížení majetku ve vlastnictví Č. r. Protože žalobce je ve vlastnictví zástavním právem zatížených nemovitostí právním nástupcem Č. r., je uvedené rozhodnutí správce daně závazné (účinné) i proti němu. Při posuzování otázky, zda k nemovitostem označeným jako \"pozemek parc. č. st. 641 o výměře 1.816 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a budova čp. 274 - obč. vyb. na pozemku parc. č. st. 641\" v kat. území P. u M. L., obec P., vzniklo zástavní právo, je proto třeba vycházet ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. z pravomocného rozhodnutí F. ú. v T. ze dne 9.1.2002 č.j. 894/02/160971, aniž by soudy byly oprávněny přezkoumávat jeho věcnou správnost; uvedený postup implikuje závěr, že žaloba nemůže být důvodná.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce sice má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že však žaloba není důvodná; rozsudek odvolacího soudu tedy je (i když z nikoliv zcela přiléhavých důvodů) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu