ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1332.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1332/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C. L., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25/6 Cm 565/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2005, č. j. 1 Cmo 220/2005-140, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u bývalého Krajského obchodního soudu v Brně dne 21.6.2000 se žalobce domáhal proti žalované – tehdy I. p. b., a.s., – určení, že „v části ‚C‘ listu vlastnictví pro katastrální území K., Městská část B., obec B., okres B., zapsané zástavní právo ve prospěch žalovaného ohledně stavby č.p. 169 - zastavěná plocha, občanská vybavenost - postavené na pozemcích parcelní číslo 450/3 a 450/72, které jsou zapsány na listu vlastnictví pro katastrální území K., Městská část B., obec B., okres B., u katastrálního úřadu B., jehož vklad byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu B. ze dne 12.7.1996, s právními účinky k 9.7.1996, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9.7.1996, není dáno“. Uvedl, že „právní předchůdce žalované, tj. B. H., a.s., uzavřel dne 9.7.1996 s obchodní společností A. spol. s.r.o., smlouvu o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým“; že „podle této smlouvy byly předmětem zástavy také parcela č. 450/3 o výměře 490 m2, č.p. 169 – zast. pl. – občan. vybav. a, podle dodatečně rukou vepsané pasáže, i stavba na p.č. 450/3 a p.č. 450/72“; že „předmětná zástavní smlouva sloužila k zajištění úvěrové pohledávky B. H., a.s., vůči společnosti A. spol. s r.o.“; že „Katastrální úřad B. pak, na základě návrhu na vklad zástavního práva, tento vklad svým rozhodnutím ze dne 12.7.1996, z předmětné smlouvy povolil a zapsal do části ‚C‘ listu vlastnictví, přičemž tento zápis se týká i stavby č.p. 169 na p.č. 450/3 a p.č.450/72“. Dále uvedl, že „na základě prohlášení zakladatele (společníka) ze 14.7.1997 o nepeněžitém vkladu podle ust. §59 obch.zák. se staly některé nemovitosti, mimo jiné i stavba č.p. 169 postavená na pozemcích p.č. 450/3 a 450/72, základním jměním obchodní společnosti A. A.-M. centrum s.r.o.; že „s touto společností žalobce uzavřel dne 2.11.1998 kupní smlouvu o převodu vlastnictví nemovitostí v kat. úz. K.“; že „vklad vlastnického práva žalobce z této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu B. ze dne 21.1.1999, s právními účinky vkladu k 2.11.1998“; že „k žalobcem navrhovanému smírnému řešení cestou nápravy chybného zápisu zástavního práva i k budově č.p. 169 pro nesouhlas žalovaného nedošlo“; že „návrh žalobce na opravu chyby v katastrálním operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb. Katastrální úřad B. dne 25.5.1999 odmítl“. Současně uvedl, že „zápis zástavního práva v části ‚C‘ předmětného listu vlastnictví, pokud se týká stavby č.p. 169 na pozemcích p.č. 450/3 a p.č. 450/72, je nesprávný, učiněný v rozporu s právními předpisy, a tedy od svého počátku (absolutně) neplatný“; že „v návrhu na vklad zástavního práva z 9.7.1996 není jako předmět zástavy stavba č.p. 169 na pozemcích p.č. 450/3 a p.č. 450/72 pro k.ú. K. výslovně a samostatně uvedena“; že „je nesporné, že stavba není součástí pozemku a že jakýkoli vklad věcného práva ohledně právně samostatné věci, kterou stavba je, vyžaduje podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č. 89/96 Sb., označení budovy specifikací pozemku, na němž je umístěna, příslušností stavby k části obce a číslem popisným“; že „zcela chybí uvedení pozemků, na nichž je stavba č.p. 169 umístěna“; že „z uvedení pouhého č.p. 169 pak nelze učinit právní závěr, že se navrhuje i vklad zástavního práva ke stavbě nesoucí toto popisné číslo“; že „pozemek parc. č. 450/72, na němž je předmětná stavba zčásti také umístěna, pak vůbec jako předmět zástavy není uveden“; že „rozpor mezi případnou vůlí a jejím písemným projevem rozhodně nelze vykládat extenzivně v neprospěch jedné smluvní strany“; že „totéž platí i o zástavní smlouvě z 9.7.1996, která je podle rozhodnutí katastrálního úřadu B. právním titulem vkladu předmětného zástavního práva“; že „zástavní smlouva je dvoustranným právním úkonem a jako taková, v případě jakýchkoli změn, vyžaduje souhlas obou smluvních stran“; že „vzhledem k zákonným požadavkům na zástavní smlouvu musí být tato změna písemná a navíc projevena na téže listině, podpis dlužníka pak musí být úředně ověřen“; že „rukou vepsaná pasáž je opatřena pouze razítkem právního předchůdce žalovaného a nečitelným neověřeným podpisem a parafou“; že „patří-li podpis pod rukou vepisovanou pasáží skutečně jednateli A. spol. s r.o., není na tomto místě úředně ověřen“; že „patří-li nečitelná parafa pod rukou vepisovanou pasáží zástupci právního předchůdce žalovaného, pak jde o pouhou parafu a nikoli o podpis“; že „podle vnitřních předpisů musí být počet za banku podepisujících osob na zástavní smlouvě (včetně dodatečně vpisovaného dodatku) vyšší než jeden“.
Krajský soud v Brně, který dnem 1.1.2001 převzal věci projednávané Krajským obchodním soudem v Brně k dalšímu řízení (srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů), k návrhu žalobce, usnesením ze dne 5.11.2002, č.j. 25/6 Cm 565/2000-52, „připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalovaného“ – I. b., a.s., – vstoupila Č. o. b., a.s.“.
Krajský soud v Brně, k návrhu žalobce, usnesením ze dne 1.6.2004, č.j. 25/6 Cm 565/2000-81, „připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalovaného – Č. o. b., a.s., – vstoupila společnost C.- L.“.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.4.2005, č.j. 25/6 Cm 565/2000-110, opraveným usnesením ze dne 24.5.2005, č.j. 25/6 Cm 565/2000-119, určil, že „zástavní právo zapsané ve prospěch žalovaného ohledně stavby č.p. 169 – zastavěná plocha, občanská vybavenost, postavené na pozemcích parcelní číslo 450/3 a p.č. 450/72, které jsou zapsány na listu vlastnictví pro katastrální území K., městská část B., obec B., okres B. u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., jehož vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu B. ze dne 12.7.1996, č.j. 911 V2-3292/96 s právními účinky vkladu k 9.7.1996 na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9.7.1996, neexistuje“ a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 639,- Kč k rukám zástupce žalobce. Vycházel ze závěru, že „požadavek určitosti ohledně vymezení stavby č.p. 169 na parcelách číslo 450/3 a 450/72 v části obce K. jako předmětu zástavního práva nebyl ve smlouvě ze dne 9.7.1996 splněn“; že „je zjevné, že v daném případě označení nemovitosti druhem (‚stavba‘) a dále parcelními čísly pozemků, na nichž se nachází, bylo do smlouvy dopsáno později, dodatečně, rukou“; že „i když tato část textu smlouvy byla u rukou dopsaného textu opatřena, zřejmě pro účely autorizace této části textu, otiskem razítka zástavního věřitele s nečitelným podpisem v listině blíže neoznačené osoby (jednající v zastoupení zástupce B. H., a.s.) a také zástupcem zástavce, soud toto autorizování rukou vepsaného textu nepovažuje za dostatečné naplnění požadavku určitosti právního úkonu“; že „v případě zástavního práva, týkajícího se nemovitosti, musí převažovat obecný zájem nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle“; že „i když zřejmě účastníci smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým ze dne 9.7.1996 věděli, či si navzájem při jednání o uzavření zástavní smlouvy dali najevo, jakých nemovitostí, a to i pokud jde o stavbu č.p. 169 na parcelách číslo 450/3 a 450/72 v části obce K., se smlouva týká, třetímu subjektu, který nebyl účasten jednání o uzavření takové smlouvy, však nemuselo být určení této stavby jako předmětu zástavního práva zjevné“; že „ze smlouvy zcela jednoznačně podle soudu neplyne, zda část rukou psaného textu, tj. ‚stavba na p.č. 450/3 a 450/72‘ se vztahuje k předchozí části textu ‚č.p. 169 – zast. pl. – občan. vybav.‘, či nikoliv“; že „není tedy zcela zřejmé, zda se označují dvě stavby, z nichž každá je označena neurčitě a nedostatečně (jedna jako ‚č.p. 169 – zast. pl. – občan. vybav‘ a druhá jako ‚stavba na p.č. 450/3 a 450/72‘), nebo se tyto dvě části textu týkají jedné a téže nemovitosti, tedy stavby č.p. 169, zastavěná plocha – občanská vybavenost na parcelách číslo 450/3 a 450/72“; že „text ‚č.p. 169 – zast.pl. – občan. vybav.‘ následuje za specifikací parcely č. 450/3 o výměře 490 m2, aniž je zde také označena druhá parcela, na níž se stavba č.p. 169 nachází, tj. parcela č. 450/72“; že „označení této parcely je uvedeno až v dopisované části textu, která měla vymezovat tuto nemovitost“; že „i když tedy údaj v prvním řádku čl. 2 smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým ze dne 9.7.1996 vymezující zastavované nemovitosti jako předmět budoucího zástavního práva obsahuje v jednotlivostech vše, co má označení nemovitosti obsahovat, jsou tyto jednotlivosti uvedeny tak, že ve svém souhrnu zcela jednoznačně a určitě nevymezují, jaké konkrétní stavby či více staveb (s ohledem na znění této části textu smlouvy) se zástavní právo má dotýkat“; že „námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce, vznesenou v řízení žalovaným, nepovažoval za důvodnou“; že „naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení je dán“, neboť „jako vlastník nemovitosti může být ohrožen případným uplatněním zástavního práva ze strany zástavního věřitele, pokud dlužník ze smlouvy o úvěru, v současné době osoba odlišná od zástavního dlužníka, nebude plnit své závazkové povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené úvěrové smlouvy, k jejichž splnění byla zástavní smlouva ze dne 9.7.1996 uzavřena“.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26.10.2005, č.j. 1 Cmo 220/2005-140, rozsudek soudu prvního stupně změnil a „návrh, aby bylo určeno, že zástavní právo, zapsané ve prospěch žalovaného ohledně stavby č.p. 169 – zastavěná plocha, občanská vybavenost, postavené na pozemcích parcelní číslo 450/3 a 450/72, které jsou zapsány na listu vlastnictví pro katastrální území K., městská část B., obec B., okres Brno-město u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., jehož vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu B. ze dne 12.7.1996, s právními účinky vkladu k 9.7.1996 na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9.7.1996, neexistuje“ zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení „před krajským soudem“ částku 2.150,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.075,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Dospěl k závěru, že „krajský soud sice učinil správná skutková zjištění, která vrchní soud přejímá a na která pro stručnost zcela odkazuje, ale nedovodil z nich správné právní závěry“; že „okolnost, že část textu zástavní smlouvy byla dopsána rukou, je právně bezvýznamná za situace, kdy žádný z účastníků netvrdí, že by tu tento ručně dopsaný text nebyl před podpisem smlouvy a před ověřením notářem“; že „zákon totiž nikde nepředepisuje, zda písemná forma je splněná jenom textem psaným na stroji, či rukou, či kombinovaně“; že „nemá pochybnosti o tom, že takto ručně doplněný text se vztahuje zcela nepochybně k předchozímu textu, tedy č.p. 169 s tím, že upřesňuje, že jde o stavbu na těchto parcelách“; že „to, jak byla označena tato parcela a stavba zcela odpovídá výpisu z katastru nemovitostí“; že „rukou dopsaný text představuje pouze další upřesnění“; že „takto individualizovaná stavba, budova č.p. 169, odpovídá požadavkům na označení budovy ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. (katastrální zákon)“; že „za těchto okolností není možno dospět k závěru, že by, pokud jde o určení předmětu zástavního práva, nebyla smlouva dostatečně určitá ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, popřípadě předmět zástavního práva nebyl označen tak, aby jeho zastavení bylo každému zjevné (§151b odst. 4 obč. zák. v tehdy platném znění)“; že „proto není zástavní smlouva, v části týkající se této budovy, neplatná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „argumentace odvolacího soudu o totožnosti strojem psané pasáže v zástavní smlouvě s výpisem z katastru nemovitostí ze dne 15.7.1996 je nesprávná“; že „nesprávný je i názor odvolacího soudu o právní bezvýznamnosti rukou dodatečně dopsaného textu“; že „chybný je závěr odvolacího soudu, že předmětná zástavní smlouva je i v části týkající se sporné budovy dostatečně určitá a tento sporný předmět zástavy je v ní označen tak, že jeho zastavení je každému zjevné“; že „předmětná zástavní smlouva byla uzavřena již dne 9.7.1996, takže při jejím uzavírání nemohli účastníci zohlednit výpis z katastru nemovitostí až ze dne 15.7.1996“; že „rukou dopsaný text předmětná smlouva nesporně obsahovala, přičemž, vzhledem k §38 odst. 3 písm. a) tehdy platné vyhl. č. 126/1993 Sb., je přípustná písemná forma smlouvy pořízené pouze strojem nebo výstupem z počítače“; že „předmětná vyhláška sice nemá, resp. neměla, formu zákona, avšak byla vydána na základě zákonného zmocnění (§17 zák. č. 265/1992 Sb.)“; že „označení sporné budovy v předmětné smlouvě je nesporně v rozporu s §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb.“; že „v návrhu na vklad do katastru pak výslovně není vklad zástavního práva ‚ke stavbě‘ vůbec navrhován“; že „podle §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. musí být v daném případě mj. označena budova číslem popisným, označením pozemku, na němž je postavena (v daném případě jde o dva pozemky)“; že „předmětná zástavní smlouva je tak v rozsahu týkajícím se sporné budovy nejen neurčitá dle §37 odst. 1 obč. zák., nýbrž i neplatná dle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – konkrétně pro rozpor s §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. a §38 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 126/1993 Sb.“. Navrhl, aby „dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.10.2005, č.j. 1 Cmo 220/2005-140, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vrchní soud v posuzovaném případě vycházel – jak výše uvedeno - ze závěru, že „část textu zástavní smlouvy byla dopsána rukou“ a že „žádný z účastníků netvrdí, že by tu tento ručně dopsaný text nebyl před podpisem smlouvy a před ověřením notářem“. Žalobce citovaný skutkový závěr odvolacího soudu v dovolání nezpochybňuje (uvedl, že „rukou dopsaný text předmětná smlouva nesporně obsahovala“), namítá však, že „vzhledem k §38 odst. 3 písm. a) tehdy platné vyhl. č. 126/1993 Sb., je přípustná písemná forma smlouvy pořízené pouze strojem nebo výstupem z počítače“; že „předmětná vyhláška sice nemá, resp. neměla, formu zákona, avšak byla vydána na základě zákonného zmocnění (§17 zák. č. 265/1992 Sb.)“; že „označení sporné budovy v předmětné smlouvě je nesporně v rozporu s §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb.“; že „podle §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. musí být v daném případě mj. označena budova číslem popisným, označením pozemku, na němž je postavena (v daném případě jde o dva pozemky)“; že „předmětná zástavní smlouva je tak v rozsahu týkajícím se sporné budovy nejen neurčitá dle §37 odst. 1 obč. zák., nýbrž i neplatná dle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – konkrétně pro rozpor s §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. a §38 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 126/1993 Sb.“.
Otázku vymezení předmětu zástavy ve smlouvě o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvě) ze dne 9.7.1996 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla sporná zástavní smlouva uzavřena - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen obč.zák.); podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 30.4.2000 (dále jen \"zákona o zápisech práv\") a podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen \"katastrálního zákona\").
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151b odst. 4, věty první, obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. - určení předmětu zástavního práva (zástavy) a označení zajišťované pohledávky.
Podle ustanovení §118 odst. 1 obč. zák. jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité nebo nemovité, za něž se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (§119 odst. 1, 2 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že ustanovení §5 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona požaduje, aby v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, byly budovy označeny pozemkem, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem jejího využití, a pozemky mají být podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, je vhodné, jsou-li budovy i pozemky, jako předměty právních úkonů, podle nichž má být zapsáno právo do katastru nemovitostí, popsány způsobem požadovaným ustanoveními §5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona. To však neznamená, že by i jiný popis budov a pozemků nemohl z hlediska určitosti a srozumitelnosti obstát (srov. §5 odst. 1 písm. c) zákona o zápisech práv) [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp.zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000].
Vzniká-li zástavní právo na základě smlouvy, požaduje ustanovení §151b odst. 1 obč. zák., aby smlouva měla písemnou formu. Žádné zákonné ustanovení přitom nestanoví, že by písemnou formu nesplňovala smlouva napsaná rukou [srov. §40 a §46 obč.zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 2427/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 141, ročník 2007]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ustanovení §38 odst. 3 písm. a) dnes již zrušené vyhlášky č. 126/1993 Sb., na které poukazuje dovolatel, neboť požadavek vyplývající z uvedeného ustanovení, že „k návrhu na vklad do katastru nemovitostí musí být připojena čitelná a reprodukce schopná písemná smlouva pořízená psacím strojem nebo výstupem z počítače s diakritickými znaménky a vlastnoručně podepsaná účastníky smlouvy nebo stejnopis notářského zápisu o smlouvě nebo jejich ověřené opisy (kopie) podle zvláštních předpisů“, bez zákonné opory omezoval okruh způsobů pořízení písemných právních úkonů [srov. §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.8.1993, sp.zn. 7 Cmo 97/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 1994]. Na místě je současně dodat, že současná právní úprava již podobný požadavek neobsahuje [srov. vyhlášku č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška)].
Z uvedeného vyplývá, že samotná okolnost, že text zástavní smlouvy napsané (a vytisknuté) na počítači byl doplněn o text psaný rukou, nečiní tuto smlouvu neplatnou, neboť i tak splňuje požadavek písemnosti právního úkonu (§151b odst. 1 obč. zák.).
Žalobce v dovolání rovněž namítá, že „chybný je závěr odvolacího soudu, že předmětná zástavní smlouva je i v části týkající se sporné budovy dostatečně určitá a tento sporný předmět zástavy je v ní označen tak, že jeho zastavení je každému zjevné“.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedených východisek při svém rozhodování vycházel a správně (zejména výkladem obsahu článku 2. posuzované smlouvy) dovodil, že předmětem zástavního práva (zástavou) jsou jak výše popsané pozemky, tak také shora specifikovná budova. Skutečnost, že sporná budova nebyla výslovně uvedena v návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podle předmětné smlouvy, není s to tento závěr zpochybnit.
Pro závěr o určitosti popisu nemovitostí tvořících v posuzovaném případě předmět zástavy není - jak výše vysvětleno - významné, že tyto nemovitosti nejsou popsány zcela v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona, neboť jejich popis je v daném případě umožňuje nezaměnitelně individualizovat.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu