ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1362.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1362/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátkou, o 125.610,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004 č.j. 23 Co 525/2004-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.755,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 125.610,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 11.11.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný u ní (u její právní předchůdkyně) pracoval na základě pracovní smlouvy od 3.4.2000, naposledy ve funkci „account manager“, a že se v článku 10 „nového úplného znění pracovní smlouvy“ ze dne 13.6.2001 žalovaný - mimo jiné - zavázal, že po dobu půl roku po skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele, ať už v hlavním nebo vedlejším pracovním poměru, nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti žalobkyně. Protože žalovaný tento závazek nedodržel (po skončení pracovního poměru u žalobkyně „obratem“ začal pracovat u společnosti R., a.s., která má „téměř zcela identický“ předmět podnikání jako žalobkyně), vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši šestinásobku průměrného výdělku (odpovídajícího „čisté měsíční mzdě“ 20.935,- Kč), tedy celkem 125.610,- Kč.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 25.5.2004 č.j. 4 C 1/2004-73 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 33.417,- Kč „k rukám advokáta“. Ve věci samé dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli v pracovní smlouvě „platnou konkurenční doložku“, neboť „jejich písemné ujednání ve smlouvě odpovídá požadavkům, jaké na ně kladl zákoník práce ve znění účinném ke dni uzavření zmíněné pracovní smlouvy (jejího dodatku ze dne 13.6.2001)“. Podle názoru soudu prvního stupně doba, po kterou se žalovaný zavázal ustanovení konkurenční doložky dodržet, nepřekračuje dobu vymezenou v ustanovení §29 odst. 2 zák. práce, závazek žalovaného v doložce „lze označit jako dostatečně určitý a srozumitelný“, podmínky konkurenční doložky byly sjednány takové, že jejich splnění lze po žalovaném (který se v rámci svého pracovního zařazení u žalobkyně „seznamoval s obchodně citlivými informacemi a daty, které mají pro obchodní konkurenty žalobkyně nepochybně nemalou hodnotu“) spravedlivě požadovat, a ani výši sjednané smluvní pokuty „soud nepovažuje za nepřiměřenou“. Protože žalovaný „svým jednáním porušil ustanovení konkurenční doložky“, když v době šesti měsíců po skončení pracovního poměru u žalobkyně vykonával v rámci zaměstnání u společnosti R., a.s. činnost, „která měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně“, soud prvního stupně „uznal žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty za oprávněný, a to včetně jeho výše vypočtené dle ust. §275 odst. 3 zák. práce“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2004 č.j. 23 Co 525/2004-89 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 23.575,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 23.500,- Kč, obojí k rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že „obecně, napříč jednotlivými odvětvími občanského práva, platí princip rovnosti stran právního vztahu bez ohledu na to, zda je výslovně upraven právními předpisy či je ponechán pouze na výkladu jednotlivých právních institutů“. Tomuto principu – jak dále uvedl – „musel odpovídat obsah ujednání o konkurenční doložce nejen do 31.12.2000, kdy konkurenční doložka nebyla upravena zákoníkem práce a tato ujednání byla posuzována jako obchodněprávní vztah, ale i po tomto datu bez ohledu na to, že zákoník práce v této době (až do 29.2.2004) ještě výslovně neupravoval reciprocitu závazků zaměstnance a zaměstnavatele vyplývajících z ujednání o konkurenční doložce“. Podle názoru odvolacího soudu je tedy třeba ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“; k tomuto vzájemně vyváženému závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána pokuta, která však musí být přiměřená. Protože v daném případě ujednání účastníků o konkurenční doložce „nesplňovalo výše uvedené podmínky rovnosti stran“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „je třeba toto ujednání považovat za neplatné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že „se neztotožňuje“ s názorem odvolacího soudu, který - s poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu, které „dopadá na úpravu konkurenční doložky sjednané před účinností novely č. 155/2000 Sb.“ - považuje sjednanou konkurenční doložku za neplatnou z důvodu nedodržení principu rovnosti smluvních stran. Zdůraznila, že pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou mezi účastníky zahrnuje „celou řadu vzájemných práv a povinností, aniž by bylo vždy zřetelné, jaké konkrétní právo je na druhé straně vyváženo konkrétně stanovenou povinností“, a „obdobně je tomu při plnění práv a povinností ze sjednané konkurenční doložky“. Podle jejího názoru právu zaměstnavatele požadovat na zaměstnanci dodržení zákazu výkonu stejné činnosti, kterou vykonával u zaměstnavatele, „odpovídá plnění poskytnutému zaměstnavatelem po celou dobu trvání pracovního poměru (odborná příprava zaměstnance, zvyšování jeho odborné způsobilosti na náklady zaměstnavatele, umožnění práce s obchodně citlivými údaji, které může zaměstnanec po skončení pracovního poměru využít, popř. dokonce zneužít)“. V daném případě žalobkyně vynaložila na profesní růst žalovaného „nemalé“ finanční prostředky a v rámci práce umožnila žalovanému setkávat se „s obchodně vysoce citlivými informacemi a daty, které mají pro všechny ostatní konkurenční subjekty značný obchodní význam a přínos“; proto své vynaložené prostředky „ochránila alespoň sjednáním konkurenční doložky“, která „měla vytvořit protiplnění zaměstnanci ve vztahu k plnění, která od zaměstnavatele v průběhu pracovního poměru přijal“. K uzavření konkurenční doložky se žalovaný rozhodl „zcela dobrovolně při vědomí, jaké výhody mu bude konkurenční doložka přinášet a jaké povinnosti z ní budou pro něj vyplývat“, a tak podle názoru dovolatelky „reciprocita vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel byla i při plnění podle konkurenční doložky naplněna“. V této souvislosti rovněž zdůraznila, že povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci protiplnění ve formě peněžitého vyrovnání byla zákonodárcem stanovena teprve novelou č. 155/2004 Sb. účinnou od 1.3.2004, a že v době uzavření předmětné konkurenční doložky „zaměstnavatel k tomuto plnění nebyl povinen“. Dovození povinnosti plnit zaměstnanci peněžité vyrovnání, ačkoliv to zákon nestanoví, „narušuje podle názoru žalobkyně její právní jistotu a je proti právům a povinnostem vyjádřeným v zákoně“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru napadený rozsudek odvolacího soudu „je v souladu se zákonem“ a námitky žalobkyně nelze považovat za opodstatněné. Vyjádřil přesvědčení, že ujednání o konkurenční doložce neporušil a že „jistě nebylo úmyslem zákonodárce zařazením konkurenční doložky do zákoníku práce (před novelou) znemožnit pracovníkovi, aby po dobu trvání konkurenční doložky pracoval“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobkyně (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 30.3.2000 nejprve jako „odborný poradce pro pojištění“ a od 13.6.2001 jako „account manager“. Dne 13.6.2001 účastníci uzavřeli dohodu označenou jako „pracovní smlouva“ – její „nové úplné znění po dohodnutých obsahových změnách“, v níž (v článku 10) se žalovaný – mimo jiné - zavázal, že „po dobu půl roku po skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele, ať už v hlavním nebo vedlejším pracovním poměru, nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele (zprostředkování v oblasti pojištění)“. Pro případ porušení této povinnosti se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni „smluvní pokutu ve výši šestinásobku průměrného měsíčního čistého výdělku“ s tím, že „tímto ujednáním není nijak dotčeno právo zaměstnavatele na náhradu škody, a to i ve výši přesahující sjednanou smluvní pokutu“. Pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi ze strany žalovaného ke dni 31.8.2003 a žalovaný dne 1.9.2003 nastoupil do pracovního poměru na dobu neurčitou u obchodní společnosti R., a.s., která má zčásti shodný předmět podnikatelské činnosti jako žalobkyně.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku – jak k tomu dospívají i soudy obou stupňů v posuzované věci - především významný závěr o tom, zda ujednání účastníků o konkurenční doložce obsažené v článku 10 „nového úplného znění pracovní smlouvy“ ze dne 13.6.2001 je platným právním úkonem.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že konkurenční doložka byla mezi účastníky uzavřena dne 13.6.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 155/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29.2.2004 (tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by vůči zaměstnavateli měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany tudíž jsou - jak zmiňuje žalobkyně v dovolání – „obchodně vysoce citlivé informace a data, která mají pro všechny ostatní konkurenční subjekty značný obchodní význam a přínos“, tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Protože uvedený charakter předmětu ochrany je totožný, bez ohledu nato, zda ke sjednání konkurenční doložky došlo před 1.1.2001 nebo později, neboť se jedná stále – jak je z výše uvedeného zřejmé - o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního poměru, je možno vycházet ze závěrů, z nichž dovolací soud vycházel při posuzování povahy a obsahu tohoto typu smluvního ujednání již v dřívější době.
Dovolatelka ve svých úvahách o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky opomíjí, že ani podle nové právní úpravy (účinné od 1.1.2001) není možnost sjednání konkurenční doložky neomezená v tom smyslu, že by se mělo nadále (až do 29.2.2004, kdy – jak zdůrazňuje žalobkyně - „novelou č. 155/2004 Sb., účinnou ke dni 1.3.2004, byla zákonodárcem výslovně zakotvena povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci protiplnění v formě peněžitého vyrovnání“) jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka je neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004) je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z hlediska uvedených ústavních zásad tedy není žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti konkurenčních doložek podle toho, zda byly sjednány předtím anebo poté, co dne 1.1.2001 nabyl účinnosti článek I bod 18 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud v posuzované věci, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132, na který poukazuje odvolací soud a je s ním „obeznámena“ i dovolatelka). K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však – jak z ustanovení §29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá – musí být přiměřená; s nesplněním uvedených podmínek (posuzovaných zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat či získávat prostředky pro své životní potřeby prací, z hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty, apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce.
Protože daném případě – jak vyplývá z ujednání účastníků obsaženého v článku 10 „nového úplného znění pracovní smlouvy“ ze dne 13.6.2001 - výraznému omezení žalovaného po dobu 6 měsíců v jeho právu podnikat nebo provozovat jinou hospodářskou činnost, popřípadě získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neodpovídá jakýkoliv závazek žalobkyně (ať již na peněžité či jiné plnění), je závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků o tzv. konkurenční doložce ze dne 13.6.2001 správný.
S názorem žalobkyně, že „sjednaná konkurenční doložka není v rozporu se zásadou rovnosti“, neboť „měla vytvořit protiplnění zaměstnanci (žalovanému) ve vztahu k plnění, která od zaměstnavatele (žalobkyně) přijal v průběhu pracovního poměru“, nelze souhlasit. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace pouze v omezeném rozsahu, totiž odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. také po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru. Skutečnost, jaká plnění zaměstnavatel poskytl zaměstnanci v době trvání pracovního poměru, například – jak zdůrazňuje dovolatelka - „nemalé“ finanční prostředky na „odbornou přípravu“ a „profesní růst“ zaměstnance, je tu nerozhodná, protože tyto výdaje jsou vynakládány v souladu s potřebou zaměstnavatele (srov. §142b odst. 1 zák. práce) a zaměstnanci nepřináší (tím spíše po rozvázání pracovního poměru) hospodářský prospěch, který by mohl vyvážit jeho závazek vyplývající z ujednání o tzv. konkurenční doložce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 11.680,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 11.755,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu