ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1387.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) J. H. a b) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. H., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 194/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2006 č.j. 11 Co 621/2005-262, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že \"smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 3.250.000,- Kč zástavním právem k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. pro obec O., katastrální území V., okr. O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, k tomuto pozemku a pozemkům parcela č. 21 - zahrada, parcela č. 585/2 - pastvina a č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997 č.j. V2 858/97\", je neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že dne 30.1.1997 podepsali za podmínek sjednaných s D. Č. zástavní smlouvu poté, co je požádal, aby zřídili zástavní právo k uvedeným (svým) nemovitostem k zajištění jeho pohledávky ze smlouvy o úvěru ve výši 3.000.000,- Kč. Po podpisu smlouvy u advokáta Mgr. R. S. byla pak žalobcům Katastrálním úřadem v O. doručena zástavní smlouva, v níž je uveden jako zástavní věřitel žalovaný a podle které zástava zajišťuje jeho pohledávku ve výši 3.250.000,- Kč za D. H. z titulu smlouvy o půjčce. Žalobci tvrdí, že se žalovaným a ani s \"jeho právním zástupcem\" se do podpisu zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 3.3.1997 nikdy nesetkali, o jejích podmínkách s ním nejednali, a považují jeho jednání za jednoznačnou snahu uvést žalobce v omyl, \"k čemuž také došlo\".
Žalovaný namítal, že zástavní smlouvu ze dne 3.3.1997 podepsaly smluvní strany bez nátlaku, na základě své svobodné vůle a bez jakékoliv tísně. Ze strany žalovaného nedošlo k porušení zákona ani dobrých mravů a pro \"zrušení zástavní smlouvy\" nejsou splněny podmínky.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 15.1.2002 č.j. 12 C 248/98-110 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 7.450,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že \"naléhavý právní zájem žalobců na určení je dán možným ohrožením vlastnického práva žalobců k nemovitostem, kdy bez určení neplatnosti zástavní smlouvy je postavení žalobců nejistým\", a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je absolutně neplatným právním úkonem. Zástavní právo totiž \"vzhledem ke své akcesorické povaze slouží k zajištění existující pohledávky\". Pohledávka ve výši 3.250.000,- Kč, která měla být zástavním právem zajištěna, však nevznikla, neboť žalovaný ve skutečnosti půjčil D. H. pouze 2.500.000,- Kč a zbývajících 750.000,- Kč mělo být \"jakousi odměnou za zapůjčení\". Smlouva o půjčce, podle které měla vzniknout zajišťovaná pohledávka, je navíc v rozporu s dobrými mravy, neboť stanovila \"naprosto nepřiměřené úroky\" ve výši 60% p.a., zatímco obvyklá úroková míra činila v době uzavření smlouvy 10 až 15% ročně. Dalším důvodem, proč je zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 neplatným právním úkonem, je podle názoru soudu prvního stupně \"časový sled rozhodných událostí, tedy uzavírání jednotlivých smluv mezi žalovaným a žalobci, žalovaným a D. H. a žalovaným a M. B.\"; z provedených důkazů vyplynulo, že nejprve byla podepsána zástavní smlouva a až poté smlouva o půjčce, a proto \"v okamžiku uzavření zástavní smlouvy neexistovala pohledávka, kterou mělo zřizované zástavní právo zajišťovat\", a zástavní smlouva se přitom \"nevztahuje k budoucí pohledávce, nýbrž k pohledávce již existující ve výši 3.250.000,- Kč\". Soud prvního stupně dále dovodil, že zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je i relativně neplatná podle ustanovení §49a občanského zákoníku z důvodu omylu žalobců, kteří se žalovaným a ani s D. H. před uzavřením zástavní smlouvy nikdy nejednali, \"jednali pouze s D. Č., s nímž se dohodli na poskytnutí zástavy za určitých podmínek, bez nichž by žalobci zástavní smlouvu neuzavřeli, a právě D. Č. je pozval do kanceláře Mgr. S. s tím, že je nutné již uzavřenou zástavní smlouvu znovu podepsat, proto ji žalobci, bez seznámení se s jejím obsahem, podepsali v přesvědčení, že se jedná o stejnou smlouvu\".
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.12.2002 č.j. 11 Co 419/2002-147 - poté, co připustil změnu žaloby, podle které se žalobci domáhali určení, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 3.250.000,- Kč zástavním právem k nemovitostem žalobců zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. pro obec O., katastrální území V., okr. O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, k tomuto pozemku a pozemkům parcela č. 21 - zahrada, parcela č. 585/2 - pastvina a č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j. , neexistuje\" - rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na uvedené určení vyhověl a že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 7.450,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.200,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dovodil, že žalobci mají na určení, zda \"zástavní právo neexistuje\", naléhavý právní zájem. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 je \"absolutně neplatným právním úkonem\", protože nebyl naplněn \"zásadní předpoklad platnosti této smlouvy, tj. smlouva o půjčce\" na 3.250.000,- Kč nebyla ve skutečnosti uzavřena (a nemohla podle ní tedy vzniknout zajištěná pohledávka), a dále z důvodu \"časové posloupnosti smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní\", neboť k uzavření smlouvy o půjčce došlo až poté, co byla uzavřena zástavní smlouva, neboť \"půjčka mohla vzniknout při své reálné povaze až odevzdáním předmětu půjčky, k čemuž došlo až po uzavření zástavní smlouvy\". Za absolutně neplatnou považoval odvolací soud smlouvu o půjčce ze dne 3.3.1997 rovněž pro \"zřejmě nepřiměřenou výši úroků\". Závěr soudu prvního stupně o relativní neplatnosti zástavní smlouvy pro omyl odvolací soud odmítl s tím, že nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný \"skutečně omyl vyvolal, věděl o něm či jej vyvolal úmyslně\". Protože je zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 absolutně neplatná, odvolací soud uzavřel, že \"zástavní právo, které mělo na jejím základě vzniknout, nevzniklo a tedy neexistuje\".
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud nejprve dovodil, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění odkládací podmínky podle ustanovení §36 odst.2 věty první občanského zákoníku, že budoucí pohledávku, která má být zajištěna zástavním právem, je třeba v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne (má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako \"půjčku\" a nikoliv jako \"závazek poskytnout půjčku\", i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo), a že na základě platné zástavní smlouvy vznikne zástavní právo jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla, například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod., není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná). V zástavní smlouvě ze dne 3.3.1997 byla podle závěru dovolacího soudu zajišťovaná pohledávka označena zcela určitě a srozumitelně (i za přihlédnutí k tomu, že při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí); zástavní smlouva ze dne 3.3.1997 proto nemůže být považována z hlediska určení zástavním právem zabezpečované pohledávky za neplatný právní úkon. Protože bylo dokazováním před soudy zjištěno, že žalovaný poskytl dne 3.3.1997 půjčku ve výši 2.500.000,- Kč a že zbývajících 750.000,- Kč (do částky 3.250.000,- Kč uvedené v zástavní smlouvě ze dne 3.3.1997) představovalo \"jakousi odměnu za zapůjčení\"), nelze podle názoru dovolacího soudu zástavní smlouvu považovat za neplatný právní úkon a ani dovozovat, že podle ní nevzniklo zástavní právo k nemovitostem žalobců, neboť, nebyla-li půjčka poskytnuta v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě ze dne 3.3.1997, vzniklo zástavní právo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu D. H. poskytl; otázku, pro jak vysokou pohledávku bylo zástavní právo zřízeno, pak nelze řešit na základě žaloby o určení, zda tu zástavní právo je či není, neboť pro ně není právně významná. Na neplatnost zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997, popřípadě na \"neexistenci\" zástavního práva, nelze podle dovolacího soudu úspěšně usuzovat ani z toho, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a D. H. obsahuje ujednání \"o zřejmě nepřiměřených úrocích (odměně) za poskytnutí půjčky\", které je podle názoru soudů \"pro rozpor s dobrými mravy neplatné\", neboť \"je zřejmé, že by nezpůsobovalo neplatnost celé smlouvy\", když je lze ve smyslu ustanovení §41 občanského zákoníku oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Dovolací soud dále odmítl závěry soudů obou stupňů v tom, že neplatnost zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 a neexistenci zástavního práva dovodily z \"časové posloupnosti smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní\" [podle jejich zjištění byla dne 3.3.1997 nejprve podepsána (uzavřena) zástavní smlouva a teprve poté byla poskytnuta půjčka (půjčené peníze byly předány D. H.]. I když smlouva o půjčce je smlouvou reálnou (k půjčce nedochází jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku), měly soudy podle názoru dovolacího soudu vzít v úvahu to, že zástavním právem může být zabezpečena budoucí pohledávka [a tehdy i pohledávka ze smlouvy o půjčce, dojde-li (má-li dojít) k odevzdání předmětu půjčky v budoucnu - po uzavření zástavní smlouvy], že zástavní právo vznikne, jen jestliže byla půjčka skutečně poskytnuta, a při výkladu projevu vůle účastníků měly přihlédnout též k tomu, že \"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3.3.1997 u advokáta Mgr. R. S. za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran)\", jakož i k \"vůli účastníků směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.\".
Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 5.5.2005 č.j. 12 C 194/2004-234 určil, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 750.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j., neexistuje\", zamítl žalobu \"v další části, tj. pokud se žalobci domáhali určení, že zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 2.500.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j., neexistuje\", a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.953,- Kč. Poté, co dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť \"jedině tak se mohou domoci výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí\", poukázal na závazný právní názor dovolacího soudu obsažený v rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 a na jeho základě dospěl k závěru, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou ze dne 3.3.1997 neexistuje toliko v té části, pokud mělo směřovat k zajištění pohledávky ve výši 750.000,- Kč, tedy nad rámec skutečně poskytnuté půjčky ve výši 2.500.000,- Kč\", a že \"v další části, tedy pokud se žalobci domáhali určení, že zástavní právo založené zástavní smlouvou, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 2.500.000,- Kč, neexistuje\", musela být žaloba zamítnuta, neboť \"zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové půjčky, která byla ze strany žalovaného opravdu D. H. poskytnuta\".
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.2.2006 č.j. 11 Co 621/2005-262 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť \"v průběhu odvolacího řízení nedošlo k jeho změně\", odvolací soud ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 dovodil, že podle zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 \"zástavní právo vzniklo, a to jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný D. H. poskytl\", i když \"nebyla poskytnuta v takové výši, která byla uvedena v zástavní smlouvě\". Přestože podle názoru odvolacího soudu \"zůstává otázkou, jak specifikovat zajištěnou pohledávku, vzniklo-li zástavní právo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu poskytl, nelze-li dle dovolacího soudu v případě této žaloby řešit, pro jak vysokou pohledávku bylo zástavní právo zřízeno\", dospěl k závěru, že částka 750.000,- Kč \"nesporně nebyla D. H. půjčena\", že \"se tedy nemůže jednat o pohledávku, která by měla být zajištěna\", a že zástavní právo k této částce nemohlo vzniknout\". K námitce žalobců, kteří \"vytýkají dovolacímu soudu, že jeho závěr o účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran) neodpovídá údajům ze spisu\", odvolací soud uvedl, že \"námitka je skutečně důvodná, neboť z provedeného dokazování, a to z výslechu účastníků řízení, z výslechu D. H. i výslechu žalovaného bylo zjištěno, že skutečně nejednali ve stejné době na stejném místě, ale k podpisu smluv docházelo sice téhož dne, ale postupně\", a že \"účastníci tohoto řízení se dne 3.3.1997 nesetkali, stejně jako se nesetkali žalobci a D. H.\". Vzhledem k tomu, že dovolací soud \"nezpochybnil skutková zjištění soudu\" a že podle zjištění soudu prvního stupně převzatého odvolacím soudem v rozsudku ze dne 20.12.2002 č.j. 11 Co 419/2002-147 \"se žalobci při podpisu zástavní smlouvy s ostatními účastníky nesetkali\", nedošlo podle odvolacího soudu \"ke změně skutkového stavu a dovolací soud jej převzal\"; uvedl-li tedy dovolací soud \"v rámci svého právního hodnocení, že všichni účastníci obou smluv jednali ve stejné době na stejném místě, a uvádí jej jako jedno z hledisek, které měly soudy zohlednit\", nelze \"dospět k závěru, že je dán jiný skutkový stav, než o jakém rozhodoval dovolací soud\". Námitku žalobců o \"absolutní neplatnosti\" zástavní smlouvy \"pro rozpor s dobrými mravy spočívající ve sjednání úroku ve výši odporující dobrým mravům\" odvolací soud odmítl s poukazem na závazný právní názor dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají v první řadě, že zabezpečovaná pohledávka může být v zástavní smlouvě řádně (s ohledem na požadavek určitosti právního úkonu) určena, jen jestliže bude uveden její důvod a výše, a že \"výše peněžité půjčky je podstatnou náležitostí i smlouvy o půjčce\". Ačkoliv ve smlouvách uvedená \"bezúročná peněžitá půjčka ve výši 3.250.000,- Kč\" ve skutečnosti nebyla (jak vyplývá z výsledků dokazování) poskytnuta a \"tedy nevznikla\", přesto soudy dovodily, že \"výše zajištěné pohledávky není pro vznik a existenci zástavního práva právně významná\"; žalobci v této souvislosti poukázali též na to, že \"nebyli obligačními dlužníky ani účastníky smlouvy o půjčce a při uzavírání zástavní smlouvy nemohli vědět, jaká je skutečná výše půjčky (skutečná výše pohledávky zajištěné zástavním právem na jejich nemovitostech)\". Žalobci dále soudům vytýkají, že nesprávně aplikovaly ustanovení §151b odst. 5 občanského zákoníku, podle něhož \"zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu\", neboť v čl. II zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 je ve vztahu k zajišťované pohledávce ze smlouvy o půjčce a k poskytnutí půjčky \"použit minulý čas\", což vylučuje závěr, že by mohlo jít o zajištění budoucí pohledávky. Žalobci ve svém dovolání rovněž poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který podle jejich názoru řeší \"obdobný případ odlišně\" než v rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 vydaném v této věci, neboť se v něm dovozuje, že podle ustanovení §41 občanského zákoníku je \"smlouva o půjčce neplatná pouze v ujednání o výši úroků jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání ani okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo\". Ze smlouvy o půjčce ze dne 3.3.1997 \"vyplývá, že ujednání o výši úroků zde vůbec není obsaženo, naopak, uvádí se v ní, že úroky nebyly dohodnuty\"; nelze proto \"oddělit jako neplatné prokázané zastřené úroky ve výši 60% ročně, které byly soudy zjištěny, přičemž z okolností případu (zejména ze smlouvy o půjčce samotné a z výslechu svědků) vyplývá, že bez zastřeného vtělení částky odpovídající dohodnutým úrokům ve výši 60% ročně do jistiny půjčky, by věřitel půjčku neposkytl\". Žalobci současně namítají, že podle výsledků dokazování se účastníci v advokátní kanceláři Mgr. R. S. \"vůbec neviděli ani spolu nejednali\" a že s těmito skutkovými zjištěními \"je v extrémním rozporu naprosto nesprávný závěr dovolacího soudu\", podle kterého \"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3.3.1997 u advokáta za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran)\", jakož i vůli účastníků směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.\". Soudy se tímto názorem dovolacího soudu \"slepě řídily bez ohledu na skutkový stav věci\". Přípustnost dovolání žalobci dovozují z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu \"v celém rozsahu\" a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku, kterým bylo určeno, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 750.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j. V2 858/97, neexistuje\" (napadeném odvoláním žalovaného), jednak ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta \"v další části, tj. pokud se žalobci domáhali určení, že zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 2.500.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j. V2 858/97, neexistuje\" (napadeném odvoláním žalobců).
Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení, že \"zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 750.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j., neexistuje\", žalobcům nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejich právech, neboť vyzněl zcela v jejich prospěch a žalobci nemohou mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy nejsou oprávněni (subjektivně legitimováni), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců v tomto směru podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobci subjektivně přípustným dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby \"v další části, tj. pokud se žalobci domáhali určení, že zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 3.3.1997 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) a b) jako zástavci, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči D. H. ve výši 2.500.000,- Kč k nemovitostem žalobců zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální pracoviště O., na LV č. pro obec O., k. ú. V., okres O., a to objektu bydlení čp. 30 na pozemku st. 14 - zastavěná plocha, pozemku st. 14 - zastavěná plocha a pozemkům parc. č. 21 - zahrada, parc. č. 585/2 - pastvina a parc. č. 585/1 - pozemek ve zjednodušené evidenci, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997, č.j., neexistuje\". Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno; okolnost, že soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 5.5.2005 č.j. 12 C 194/2004-234 ve věci samé jinak než ve svém rozsudku ze dne 15.1.2002 č.j. 12 C 248/98-110, je nerozhodná, neboť posléze uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen rozsudkem dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198) a z tohoto důvodu není dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) přípustné (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, který byl uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalobců proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Protože je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.), může dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo v první řadě významné vyřešení právních otázek, zda zástavním právem může být zajištěna kromě pohledávky, která již vznikla, také pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, jak má být v zástavní smlouvě označena zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout v budoucnu, a zda je předpokladem platné zástavní smlouvy skutečnost, aby zajišťovaná pohledávka (označená v zástavní smlouvě) vznikla, popřípadě aby vznikla (až) v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě. Uvedené právní otázky odvolací soud vyřešil v napadeném rozsudku v souladu se závazným právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 (posléze uveřejněným pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Na tomto závěru nic nemění ani \"pochybnost\" odvolacího soudu o tom, \"jak specifikovat zajištěnou pohledávku, vzniklo-li zástavní právo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu poskytl, nelze-li dle dovolacího soudu v případě této žaloby řešit, pro jak vysokou pohledávku bylo zástavní právo zřízeno\", neboť odvolací soud náležitě neuvážil, že předmětem tohoto řízení bylo - jak vyplývá ze žaloby (změněné při jednání před odvolacím soudem dne 10.12.2002) - určení, že nemovitosti žalobců nejsou zatíženy zástavním právem, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 a vloženým do katastru nemovitostí podle rozhodnutí Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997 \"č.j.\", pro něž je významné zejména to, zda zástavní právo platně vzniklo a na nemovitostech žalobců \"dále vázne\", a nikoliv také okolnost, jak vysoká je zajištěná pohledávka, jako by tomu bylo v případě, kdyby bylo žalobci požadováno například určení, jak vysoká je pohledávka zajištěná zástavním právem na nemovitostech žalobců, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 a vloženým do katastru nemovitostí podle rozhodnutí Katastrálního úřadu v O. ze dne 18.4.1997 \"č.j.\"; skutečnost, že soudy v rozporu s ustanovením §153 odst.2 o.s.ř. posuzovaly také výši zajištěné pohledávky, však neměla vliv na věcnou správnost části rozsudku odvolacího soudu, napadené subjektivně přípustným dovoláním žalobců.
K námitkám dovolatelů lze - kromě toho, že představují nic nového nepřinášející polemiku s právním názorem dovolacího soudu - uvést, že žalobci nadále - zejména v rozporu s ustanoveními §151b odst.4 větou první a §151b odst.5 občanského zákoníku (ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997) - odmítají jako právně možné to, aby zabezpečovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, byla označena v zástavním smlouvě v podobě, jak má vzniknout (jinak by byl zabezpečen závazek pohledávku založit a nikoliv samotná v budoucnu vzniklá pohledávka) a aby taková pohledávka posléze činila méně než bylo dohodnuto (a tedy aby vznikla v menším než původně sjednaném rozsahu), a současně prosazují řešení, které ve svých důsledcích by - v rozporu se smyslem a účelem zákona - znamenalo, že by prakticky nebylo možné zajistit zástavním právem pohledávku z tzv. reálné smlouvy a že by budoucí pohledávka nemohla vzniknout v menší než původně sjednané výši; nemůže být proto samo o sobě významné mimo jiné to, zda byl použit při označení zabezpečované pohledávky v zástavní smlouvě minulý čas nebo že půjčka byla poskytnuta v menším rozsahu, než se k tomu věřitel původně zavázal.
Na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (uveřejněný pod č. 13 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005), v němž byl mimo jiné vysloven právní názor, že, \"je-li neplatné ujednání o výši úroků obsažené ve smlouvě o půjčce, z povahy právního úkonu a ani z jeho obsahu nevyplývá, že by tuto část nebylo možné oddělit od ostatního obsahu smlouvy\", a že smlouva o půjčce je neplatná pouze v ujednání o výši úroků jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání ani okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo\", poukazují dovolatelé nedůvodně. Uvedený právní názor (vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 v obecné podobě) nijak neodporuje závěru vyslovenému v projednávané věci v rozsudku dovolacího soudu ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198, podle kterého by případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o půjčce ze dne 3.3.1997 \"zřejmě nezpůsobovala neplatnost celé smlouvy, neboť je lze ve smyslu ustanovení §41 občanského zákoníku oddělit od ostatního obsahu smlouvy\". Současně nelze pominout, že soudy obou stupňů (v rozsudcích ze dne 5.5.2005 č.j. 12 C 194/2004-234 a ze dne 8.2.2006 č.j. 11 Co 621/2005-262) dovodily, že žalovaný nepůjčil D. H. dalších 750.000,- Kč (nad rámec skutečně poskytnutých 2.500.000,- Kč) a že proto v tomto rozsahu se nemůže jednat o pohledávku zajištěnou zástavním právem na nemovitostech žalobců (a žalobě v tomto směru vyhověly), aniž by (také) dovodily, že by z půjčené částky byly sjednány úroky (které měla podle názoru žalobců představovat v \"zastřené podobě\" právě částka 750.000,- Kč); řešení uvedené právní otázky v projednávané věci je proto z hlediska tohoto skutkového stavu (jenž přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) právně nerozhodné.
Věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nezpochybňuje ani námitka žalobců, že by dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 vytknul soudům obou stupňů v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, že nepřihlédly k tomu, že \"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3.3.1997 u advokáta za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran)\", a ani k \"vůli účastníků směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.\". Z hlediska soudy zjištěného skutkového stavu věci, jenž nebyl za dovolacího řízení zpochybněn, bylo zjištěno [zejména z výpovědí žalobce a), žalovaného, advokáta a D. H.], že k uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce došlo dne 3.3.1997 v advokátní kanceláři a že se jednání předcházejícímu uzavření (podpisu) smluv v advokátní kanceláři zúčastnili kromě účastníků další osoby, zejména D. H. a D. Č., aniž by se přitom setkali žalobci se žalovaným, neboť advokát dne 3.3.1997 jednal s každou stranou zvlášť. S ohledem na obsah zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce a s přihlédnutím k závěru odvolacího soudu (za řízení nezpochybněnému), že nebylo prokázáno uzavření zástavní smlouvy \"v omylu\", má - jak vyplývá z výše uvedeného - podklad ve skutkových zjištěních soudů závěr o tom, že \"k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3.3.1997 u advokáta za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran)\" a že \"vůle účastníků směřovala k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.\". Je nepochybné, že k jednání o uzavření (ofertě a akceptaci) zástavní smlouvy dne 3.3.1997 došlo (ostatně, bez jednání účastníků by smlouva vůbec nemohla vzniknout), přičemž není rozhodné, že se účastníci při jednání v advokátní kanceláři osobně nesetkali a že tedy jejich jednání proběhlo (nepřímo) prostřednictvím tohoto advokáta. Výše zmíněnou výtku dovolacího soudu obsaženou v jeho rozsudku ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 proto nelze (účelově) zpochybňovat tím, že účastníci se v advokátní kanceláři \"vůbec neviděli ani spolu nejednali\" (jak to činí dovolatelé), když účastníci spolu nepochybně jednali a smlouvu dojednali (byť \"jen\" prostřednictvím advokáta) a když se nikde v rozsudku dovolacího soudu ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 neuvádělo, že by \"snad\" jednání účastníků proběhlo uvedeného dne \"osobně\" (přímo) nebo \"současně\". Nepochopení odvolacího soudu, který považoval námitku žalobců za důvodnou, se však neprojevilo ve výsledném právním závěru, který odvolací soud zaujal ve shodě s právním názorem dovolacího soudu; uvedené pochybení tedy nemělo vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, vychází z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ze závazného právního názoru uvedeného v rozsudku dovolacího soudu ze dne 14.5.2004 č.j. 21 Cdo 2217/2003-198 a z ustálené judikatury soudů, nemůže mít po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců v tomto směru podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu