ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1392.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1392/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované F. a.s., zastoupené advokátem, o 1. 036.607,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Táboře pod sp. zn. 7 C 315/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. ledna 2005, č.j. 15 Co 795/2004 – 161, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1.036.607,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán podle pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 1999 (ve znění dodatků) až do 31. 3. 2002, kdy pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě dohody. Ačkoliv žalovaná měla žalobci v souladu s pracovní smlouvou a jejími dodatky zaplatit za každou uzavřenou smlouvu s „obchodním řetězcem“ odměnu ve výši 100.000,- Kč a mimo to mu měla vyplácet měsíční mzdu ve výši 45.000,- Kč, dluží mu dosud na paušálních částkách za uzavřené smlouvy s obchodními řetězci 1.000.000,- Kč a na doplatku mzdy za měsíc březen 2002 částku 36.607,- Kč.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 14. 1. 2004, č.j. 7 C 315/2002-100, uložil žalované zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, žalobu o zaplacení dalších 736.607,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15.333,- Kč k rukám advokáta. Při zkoumání, zda ujednání o paušální mzdě (odměně) za každou uzavřenou smlouvu s obchodním řetězcem je dostatečně srozumitelné a určité, dospěl k závěru, že smlouva trpí „zvláštnostmi“ a její ujednání je „spíše nešťastně formulováno, než aby bylo možné je přímo označit za nesrozumitelné a neurčité“. Ohledně jednotlivých nároků žalobce ve vztahu ke smlouvám uzavřeným „s řetězci“ považoval za prokázáno, že žalovaná nezaplatila žalobci za sjednanou práci celkem 300.000,- Kč, a proto pouze v této části žalobě vyhověl; žalobce neměl nárok ani na doplatek mzdy za měsíc březen 2002, neboť za část měsíce, kdy skutečně pracoval, mzdu obdržel.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 29. 4. 2004, č.j. 15 Co 158/2004-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň uvedl, že ve výroku o částečném zamítnutí žaloby zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Za předčasný považoval závěr soudu prvního stupně ohledně platnosti ujednání mezi účastníky uvedeného v bodě 4/2 pracovní smlouvy (o odměně za každou uzavřenou smlouvu s „obchodním řetězcem“) a uložil soudu prvního stupně, aby se nejasnosti pokusil odstranit buď provedením dalších důkazů nebo aby rozhodl dle zásad unesení či neunesení důkazního břemene. Rozptýlit se podle názoru odvolacího soudu nepodařilo pochybnosti ani v otázce, za jakou pracovní činnost žalobce byly odměny sjednány. Protože odvolací soud „předpokládá“, že žalobce nebyl jedinou osobou, se kterou žalovaná takovou smlouvu uzavírala za dobu své existence, mohly by pochybnosti být rozptýleny i porovnáním smlouvy žalobce s obdobnými smlouvami jiných zaměstnanců, případně výslechem těchto osob. Dovodil dále, že z hlediska mzdového účetnictví musí u žalované existovat vnitřní účetní doklady, na základě kterých účetní zpracuje výpočet mzdy a dalších jejích složek, z nichž jednoznačně plyne charakter jednotlivých mzdových nároků v tom kterém měsíci, případě v jiném časovém období, tomu kterému zaměstnanci proplacených. Proto by měla žalovaná předložit takové doklady, kterými prokáže, kdy, v jaké výši a za co žalobce mzdu obdržel.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 12. 10. 2004 (správně 13. 10. 2004), č.j. 7 C 315/2002-142, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 131.800,- Kč k rukám advokáta. Protože se nesplnil předpoklad odvolacího soudu, že by u žalované pracovali i další zaměstnanci ve stejném postavení jako žalobce, nemohl porovnat případné obdobné smlouvy jiných zaměstnanců nebo tyto zaměstnance vyslechnout jako svědky a dovodil stejně jako v předchozím rozhodnutí, že pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky byla i přes určitou „nešťastnou formulaci bodu 4.2“ platná (nebyla nesrozumitelná ani neurčitá). Po doplnění dokazování interními mzdovými doklady žalované z roku 1999 a 2000 (pochybnosti žalobce o jejich pravosti neakceptoval, neboť z porovnání těchto dokladů se mzdovými listy žalobce za rozhodné období je zřejmé, že finanční částky uvedené na poukazech k výplatě prémií byly skutečně žalobci zaplaceny) dospěl k závěru, že, „když další finanční nároky žalobce byly již pravomocně zamítnuty, u zbývajícího nároku v rozsahu 300.000,- Kč s původně požadovaným příslušenstvím bylo prokázáno, že již byl žalovaný v plném rozsahu uspokojen“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č.j. 15 Co 795/2004-161, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné. Vycházeje dále z toho, že podle ustanovení §120 odst. 3 o.s.ř. může soud provést i jiné, než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení právě takových důkazů, a z toho, že odvolací soud může v otázce pominutelnosti nenavržených důkazů zaujmout jiné stanovisko, jímž je soud prvního stupně vázán (§226 o.s.ř.), považoval doplnění dokazování v souladu se svým pokynem ve zrušovacím usnesení za souladné se zákonem. Uzavřel, že žalobce staví zpochybnění pravosti příkazů k výplatě pouze na podpisu provedeném „dvěma druhy propisovacího pera“, přičemž tato námitka je v naprostém rozporu s tvrzením svědka K. Č. i svědkyně H., a že, naznačuje-li žalobce možnost dodatečného zhotovení těchto dokladů, jde o ničím nedoložené tvrzení pohybující se na bázi pouhé úvahy.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., žalobce nesouhlasí se závěrem týkajícím se uzavření smlouvy se společností D., a.s. Dodávky pro tuto společnost „v inkriminovaném období“ probíhaly na základě ústních objednávek a smlouva tedy byla uzavřena, byť ne písemně. Odměnu za sjednání obchodních smluv se společnostmi B., spol. s r.o., D., a.s. ani doplatek odměny za smlouvy se společnostmi L. O.K. F., spol. s r.o. a C. Č. r., s.r.o. neobdržel. Je nadále přesvědčen, že důkazy, které žalovaná předložila na základě zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2004, byly „realizovány“ v řízení dodatečně. Namítá dále, že v pojetí českého občanského soudního řádu je řízení sporné ovládáno zásadou projednací a že soud proto může provést jiné, než účastníky navržené, důkazy jen výjimečně, a to jen v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla najevo v průběhu řízení. Musí se však jednat o důkaz existující, který je soudu znám, vzhledem k tomu, že se o něm v průběhu řízení dozvěděl. Dovolatel se však domnívá, že je „absolutně nepřípustné“, aby soud svou činností nahrazoval „hmotněprávní aktivitu stran“ a sám označoval důkazy, které by mohly rozpory v protichůdných tvrzení účastníků objasnit. Potřeba důkazů, které ve formě listin předložila žalovaná, byla nutná již od počátku řízení, aniž provedení těchto důkazů bylo žalovanou navrženo. Uzavírá, že soud smí provést pouze ten důkaz, o němž ví, který „takříkajíc leží na dlani“. Postupem odvolacího soudu byl navíc prolomen i princip neúplného apelačního systému, v němž k předložení veškerých důkazů potřebných k prokázání tvrzení účastníků musí dojít již v řízení před soudem prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud „rozsudek soudu II. i I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen; tímto rozsudkem soudu prvního stupně přitom bylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v jeho dřívějším rozsudku ze dne 14. 1. 2004, č.j. 7 C 315/2002-100, který byl odvolacím soudem zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout. Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 12. 10. 2004 (správně 13. 10. 2004), č.j. 7 C 315/2002-142, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 29. 4. 2004, č.j. 15 Co 158/2004-125, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování a k právnímu posouzení skutečností, které dosud soud prvního stupně neposuzoval (aniž odvolací soud sám právní názor zaujal). Odvolací soud tedy neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně; rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že spočíval – z hlediska objasnění skutečností, významných pro posouzení, zda a do jaké míry je opodstatněna žaloba – na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel ze skutečností, které byly z části zjištěny již v původním řízení, a ze skutečností, jež byly zjištěny na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění dokazování až po rozhodnutí odvolacího soudu. Závěr soudu prvního stupně učiněný v rozsudku ze dne 12. 10. 2004 (správně 13. 10. 2004), č.j. 7 C 315/2002-142, že žaloba není odůvodněna ani ohledně částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, nevyplynul z toho, že by jeho právní posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovozovat. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje. Námitky žalobce, že „se společností D., a.s. byla smlouva uzavřena, byť ne písemně“, že neobdržel odměnu (případně část odměny) za sjednání obchodních smluv, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci, ale kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou námitek žalobce v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků a listinné důkazy od společnosti D., a.s. a dalších. Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že mu odměny ani jejich části nebyly vyplaceny). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že na základě jeho pokynu byly v řízení provedeny důkazy, které „byly realizovány teprve dodatečně“, že není „absolutně přípustné“, aby soud svou činností nahrazoval „hmotněprávní aktivitu stran“ a sám označoval důkazy, které by mohly rozpory v protichůdných tvrzeních účastníků objasnit, a že soud smí provést pouze ten důkaz, o němž ví a který „leží takříkajíc na dlani“. Tato tvrzení žalobce, jimiž zpochybňuje postup soudů z hlediska ustanovení §120 odst. 3 o.s.ř., případně §226 o.s.ř., představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ke skutečnosti, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání ve věci přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); sama o sobě však přípustnost dovolání nezakládá.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být – jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. dubna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu