ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1508.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1508/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. s., a.s., za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 43/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2006 č.j. 29 Co 245/2006-285, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „další částku 50.206,10 Kč“, a v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o uložení povinnosti žalovaného platit žalobci 4.712,40 Kč měsíčně, se odmítá
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby co do částky 298.529,80 Kč s úroky z prodlení a 3.141,60 Kč měsíčně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. prosince 2005 č.j. 6 C 43/98-262 v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 298.529,80 Kč s úroky z prodlení a o placení 3.141,60 Kč měsíčně, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil 773.959,50 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, a aby mu počínaje dnem 1.12.2005 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 7.854,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy od 15.6.1984 do 20.11.1997 jako řidič-značkař. Dne 9.12.1996 dopoledne po cca třech hodinách přenášení a mytí gumových klemfixů (provizorních vodorovných značek) pocítil při zvednutí jednoho dílu prudkou bolest v bederní a krční páteři, která nepřestávala, docházelo k brnění jeho levé ruky a bolestem hlavy. Protože nemohl dále pokračovat v práci, podobil se neprodleně lékařskému vyšetření, jímž bylo zjištěno, že utrpěl „blokové postavení C a LS trapesy, zkráceny bilat, především sin. blok SI jako stav po traumatu“. Z toho je podle názoru žalobce „patrno, že současný nepříznivý zdravotní stav vznikl v důsledku zmíněného úrazu, a je nepochybná věcná a časová souvislost mezi činností žalobce při plnění pracovních povinností a vzniklou újmou na zdraví“. Žalovaný uznal svoji odpovědnost za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem pouze ve výši 33,3%, ačkoli žalobce neporušil žádné bezpečnostní předpisy a „počínal si při pracovní činnosti obvyklým způsobem“. Žalobce, který se v důsledku pracovního úrazu stal plně invalidním, však má za to, že žalovaný za pracovní úraz „plně odpovídá“. Po žalovaném proto požadoval bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění (včetně jejího zvýšení) v celkové částce 17.739,50 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 9.12.1996 do 20.11.1997 ve výši 47.514,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 21.11.1997 do 30.11.2005 ve výši 708.706,- Kč a dále na „budoucně ucházející výdělek“ 7.854,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 5.4.2001 č.j. 6 C 43/98-113 rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu škody z pracovního úrazu ze dne 9.12.1996 je do základu nároku oprávněn do výše 30%“ a že „o výši nároků žalobce a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že pro odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz je základní podmínkou příčinná souvislost mezi úrazovým dějem a poškozením zdraví zaměstnance, přičemž „nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, nýbrž stačí, když jde o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou“. Bylo-li tedy v daném případě zjištěno, že pracovní výkon žalobce „byl vyvolávajícím činitelem poškození žalobcovy páteře“, pak podle jeho názoru „existence chorobného stavu žalobce nemůže ovlivnit přímou příčinnou souvislost mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem a zdravotním postižením“. Protože „tímto chorobným stavem žalobce“ byly jednak následky jeho nepracovního úrazu a jednak degenerativní změny na páteři, „ztotožnil se soud se závěrem odborného posudku, že jde o tři zásadní vlivy na zdravotní poškození žalobce a jeho následnou invaliditu“, a proto dospěl k závěru, že „škoda, za kterou žalovaný objektivně odpovídá, je důvodná do výše 30% požadovaných nároků žalobce“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.10.2001 č.j. 62 Co 334/2001-127 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr o procentuálním rozsahu důvodnosti žaloby je „zcela nepřezkoumatelný“. Z obsahu znaleckých posudků Prof. MUDr. F. H., DrSc., a Doc. MUDr. E. H., CSc., je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že se znalci „zásadně liší v posouzení otázky, jaký je podíl pracovního úrazu na zdravotním poškození žalobce“, přičemž „ani podle jednoho posudku uvedený podíl nepředstavoval 30%“, k čemuž dospěl soud prvního stupně. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení odstranil rozpory mezi oběma znaleckými posudky a teprve po náležitém objasnění základu nároku žalobce o věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 8.12.2005 č.j. 6 C 43/98-262 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil „na bolestném a ztížení společenského uplatnění“ částku 21.698,50 Kč a „na ušlém výdělku od 10.12.1996 do 30.11.2005“ částku 425.223,60 Kč a aby mu počínaje dnem 1.12.2005 platil měsíčně částku 4.712,40 Kč; co do částky 348.735,90 Kč a měsíčního důchodu ve výši 3.141,60 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit Českému státu na soudním poplatku 19.020,- Kč a na „zálohovaném znalečném“ 33.574,80 Kč „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ a žalobci náklady řízení ve výši 91.981,- Kč k rukám advokáta, a že „vedlejší účastník na straně žalovaného, žalovaný a žalobce nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení“. Po doplnění řízení revizním kolektivním znaleckým posudkem Katedry posudkového lékařství I. p. v. ve zdravotnictví a výslechem vedoucího kolektivu MUDr. J. B. dospěl soud prvního stupně k závěru, že za úraz žalobce, který „je úrazem pracovním“, žalovaný „odpovídá do výše 60%“, neboť „bylo prokázáno znaleckými posudky“, že vedle degenerativních změn na páteři nesouvisejících s pracovním úrazem je „převažujícím důvodem omezené pracovní schopnosti žalobce“ jeho nepříznivý zdravotní stav způsobený pracovním úrazem ze dne 9.12.1997, „přičemž u žalobce jako poškozeného se tím podstatně změnily poměry ve smyslu §202 odst. 1 zák. práce, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody“. S ohledem na stanovenou „míru odpovědnosti žalovaného za následky pracovního úrazu žalobce“ přiznal soud prvního stupně žalobci v odpovídajícím rozsahu (60%) nároky, na něž „má právo dle §193 zák. práce“.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2006 č.j. 29 Co 245/2006-285 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „výrocích II. a IV.“ (tj. ve výrocích, jimiž bylo žalobci přiznáno placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 4.712,40 Kč a co do částky 3.141,60 Kč měsíčně žaloba v tomto směru zamítnuta), „ve výroku III.“ (o zamítnutí žaloby do částky 348.735,90 Kč) změnil tento rozsudek tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „další částku 50.206,10 Kč“ a že „žaloba se co do částky 298.529,80 Kč s příslušenstvím zamítá“, a „ve výrocích V. až VII.“ (o nákladech řízení účastníků a státu) tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně zastavil „odvolací řízení zahájené odvoláním žalovaného“ a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „správně při výpočtu výše náhrady škody vycházel ze znaleckých posudků stanovících na straně jedné bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění a rozsah, ve kterém s ohledem na příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a jako následky, žalovaný odpovídá za škodu žalobci vzniklou, a na straně druhé výši nároků žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení“. Vycházeje „z jednotlivých částí, ze kterých vychází v odůvodnění napadeného rozsudku i soud prvního stupně“, však odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k poněkud odlišným výpočtům náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroků „III. a IV.“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz je rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody nebo ne. Podle ustálené judikatury přitom pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou škody, ale postačí, jde-li jen o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatou a značnou. Tak se tomu stalo právě v případě dovolatele, neboť soustavně výdělečná činnost byla u žalobce před úrazem snížena pouze o 10% a po pracovním úraze se žalobce „rázem stal plně invalidním“. Z toho je zřejmé, že rozhodujícím byl právě pracovní úraz, neboť, kdyby k němu nedošlo, „žalobce by i s 10% snížením své pracovní schopnosti mohl pracovat i nadále na 100%“. Protože v řízení „bylo jednoznačně prokázáno, že šlo o pracovní úraz“, a protože v daném případě nebyly zjištěny ani žalovaným prokázány žádné skutečnosti, které by měly za následek částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §191 zák. práce, neměl soud podle názoru dovolatele „pro krácení náhrady na 60% oporu v zákoně“ a nároky dovolatele tudíž „krátil v rozporu s právem“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce uvádí, že dovoláním „jsou napadány výroky III. a IV.“ rozsudku odvolacího soudu; podává tedy dovolání i proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „další částku 50.206,10 Kč“, a v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o uložení povinnosti žalovaného platit žalobci 4.712,40 Kč měsíčně. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalobci způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně legitimována). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že jinak je žalobce k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu subjektivně legitimován, se dovolací soud dále zabýval otázkou objektivní přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce svým subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby ohledně placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 3.141,60 Kč, a rovněž napadá část měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byla zamítnuta žaloba co do částky 298.529,80 Kč s úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že touto částí měnícího výroku odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků stejně (oba soudy shodně shledaly žalobu o zaplacení 298.529,80 Kč s úroky z prodlení jako neopodstatněnou), je rovněž v této části rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.
Protože dovolání proti napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce utrpěl jako zaměstnanec žalovaného dne 9.12.1996 dopoledne při plnění pracovních úkolů úraz – poškození zdraví (blokádu krční a bederní páteře s iritací míšního kořene C8). Pro následky úrazu byl žalobce v pracovní neschopnosti až do 21.11.1997, kdy mu byl z téhož důvodu přiznán (plný) invalidní důchod. Podle výsledků revizního znaleckého posudku K. p. a r. l. I. p. v. ve zdravotnictví ze dne 26.2.2004 hlavní příčinou, která poškození zdraví a následnou škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá, vyvolala, byl žalobcův pracovní úkon (zvedání klemfixu); kromě toho žalobce v době úrazu trpěl vrozenými degenerativními změnami na páteři, které se (až do listopadu 2001) „podílely na zdravotním stavu žalobce jen okrajově“.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, jaký význam pro posouzení žalobcova nároku na náhradu škody na zdraví má skutečnost, že od okamžiku pracovního úrazu (až do listopadu 2001) se na nepříznivém zdravotním stavu žalobce „okrajově“ podílely rovněž vrozené degenerativní změny na páteři. Tuto otázku však odvolací soud posoudil jinak, než je řešena v ustálené judikatuře soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnost zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou – jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Pracovním úrazem se rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém napětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 35). Bylo by v rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví vykazující všechny znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazovým dějem. Z uvedeného vyplývá, že existence určitého chorobného stavu, třeba latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno jako jednou z hlavních příčin, které jej vyvolaly, pracovním úkonem, při jehož provádění k němu došlo. Na tom nemůže ničeho měnit skutečnost, že na vznik poškození zdraví vyvolaného úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory, vrozené nebo získané, jež vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jak je tomu kupř. u dispozice vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1962, sp. zn. 4 Cz 86/61, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1963, pod č. 1).
Závěr odvolacího soudu o „rozsahu, ve kterém žalovaný - s ohledem na příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a jeho následky - odpovídá za škodu vzniklou žalobci“, nebere dostatečně v úvahu, že, vyskytne-li se (tak jako v posuzovaném případě) u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz byl příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku) anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných s pracovním úrazem nesouvisejících. Přitom je třeba mít na zřeteli, že - jak uvedeno výše - pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, stačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že (hlavní) příčinou vzniku žalobcem požadované škody byl pracovní úraz ze dne 9.12.1996 (poškození zdraví žalobce způsobené úrazovým dějem), který jako příčina důležitá, podstatná a značná dovršoval celkovou nezpůsobilost žalobce k soustavné výdělečné činnosti. Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem byly splněny. Skutečnost, že na nepříznivém zdravotním stavu žalobce se (do listopadu 2001) „okrajově“ podílela také určitá predispozice (vrozené degenerativní změny na páteři) nemá na rozsah odpovědnosti žalovaného podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce ani na rozsah jeho povinnosti hradit žalobci vzniklou škodu žádný vliv. Je totiž nepochybné, že žalobce i při méně příznivém zdravotním stavu - ve srovnání s ideálně zdravým člověkem – byl přesto schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy v plném rozsahu a dosahovat tomu odpovídajících výdělků, a že příčinou, proč toho přestal být schopen, byly následky pracovního úrazu. Odvolací soud přehlédl, že předmětem odškodnění zaměstnance není jeho zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byly zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následkem pracovního úrazu. Úvahy odvolacího soudu dovedeny do důsledků by znamenaly, že plného odškodnění se může dostat jen tomu zaměstnanci, který je zcela zdráv, zatímco těm zaměstnancům, jejichž zdravotní stav se stal (např. v důsledku osobních dispozic nebo v závislosti na věku) méně příznivý, by příslušelo jen poměrné uspokojení nároku. Odvolací soud náležitě neuvážil, že podkladem pro úvahu o nižší míře (rozsahu) odpovědnosti žalovaného mohou být pouze okolnosti uvedené v ustanovení §191 zák. práce; jinak je žalovaný povinen hradit žalobci škodu v plném rozsahu, dokud nenastane (po vzniku nároku) skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu v zamítavých výrocích o věci samé není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu