ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1550.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1550/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po M. L., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. D 642/94, o dovolání M. L., a M. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999 č.j. 24 Co 279/99-57, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. června 1999 č.j. D 642/94-52 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Bývalé Státní notářství pro Prahu 7 rozhodnutím ze dne 14.10.1969 č.j. 7 D 751/69-9 zastavilo dědické řízení po zůstavitelce M. L., a rozhodlo, že její nepatrný majetek se vydává synovi zůstavitelky J. L.
Podáním ze dne 30.6.1994, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 15.7.1994, J. L. navrhl, aby v řízení o dědictví po M. L. byla projednána pohledávka zůstavitelky, kterou měla podle \"rozsudku okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu sp.zn. C XVI 233/47, váznoucí na nemovitostech zapsaných ve vložce č. 821 pozemkové knihy pro k.ú. S.\", a která dosud nebyla \"do dědictví zahrnuta\".
Obvodní soud pro Prahu 7 pověřil podle ustanovení §38 o.s.ř. provedením úkonů v řízení o dědictví notářku J. D. Usnesením ze dne 21.6.1999 č.j. D 642/94-52 pak dědické řízení zastavil a rozhodl, že notářce J. D. se přiznává za úkony, které v řízení provedla, odměna ve výši 400,- Kč a \"úhrada hotových výloh\" ve výši 103,- Kč a že \"uvedené částky\" jí uhradí \"za čs. stát účtárna zdejšího obvodního soudu\". Soud prvního stupně dovodil, že \"existence zmíněné pohledávky\" nebyla prokázána a že zástavní právo, které ji zajišťovalo, zaniklo podle ustanovení §397 hosp. zák., a uzavřel, že nejsou důvody pro dodatečné projednání dědictví.
K odvolání J. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.1999 č.j. 24 Co 279/99-57 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na dodatečné projednání dědictví zamítl a že odměnu notářky určil částkou 500,- Kč, a \"jinak\" je potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka, kterou měla zůstavitelka podle rozsudku \"okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu sp.zn. C XVI 233/47, váznoucí na nemovitostech zapsaných ve vložce č. 821 pozemkové knihy pro k.ú. S.\", v době její smrti již neexistovala a že je pravděpodobné, že závazek dlužnice této pohledávky A. H. přešel na jinou osobu, popřípadě zanikl. Protože \"není úkolem soudu, aby v rámci dědického řízení prováděl za účastníky výpočty a šetření, týkající se změn majetku za života zůstavitele\", a protože rozsudek o přiznání pohledávky nemůže být dostatečným podkladem pro její dodatečné projednání v dědickém řízení, nelze ohledně tohoto majetku dodatečně provádět dědické řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly dovolání M. L. a M. G. Uvedly, že J. L. v průběhu řízení zemřel a že se staly jeho právními nástupci. Usnesení odvolacího soudu vytýkají, že listinnými důkazy bylo prokázáno, že zůstavitelka byla věřitelkou soudem přiznané pohledávky. Do roku 1954, kdy nabyl vlastnictví k majetku podniku stát, pohledávka nebyla uhrazena a v období od roku 1954 až do smrti zůstavitelky bylo \"z politicko-hospodářského hlediska\" vyloučeno, aby stát vypořádával peněžité nároky fyzických osob; pohledávka zůstavitelky proto zůstala až do její smrti nesplacena. Dovolatelky mají za to, že byly splněny předpoklady pro dodatečné projednání dědictví, a navrhly, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizovat procesní práva, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.); o vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.1992 sp.zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996 sp.zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě navrhovatel dodatečného projednání dědictví J. L. - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 6.3.1997, tedy ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně, zemřel. Dnem úmrtí zanikla jeho způsobilost mít práva a povinnosti (srov. §7 odst.2 větu první obč. zák.) a jeho způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.); na jeho místo ze zákona vstoupili jako účastníci řízení (v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst.2 o.s.ř.) jeho právní a procesní nástupci (tj. jeho dědici, jimiž jsou dovolatelky).
Soudy obou stupňů však dědice po J. L. za účastníky tohoto řízení nepovažovaly, jako s účastníky řízení s nimi vůbec nejednaly a v řízení postupovaly stejně, jako kdyby J. L. v době rozhodování soudů ještě žil; odvolací soud navíc projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, které měl - jak vyplývá z obsahu tohoto podání - učinit J. L., ačkoliv z obsahu spisu bylo zřejmé, že J. L. byl v době podání odvolání více než 2 roky mrtev. Tímto nesprávným postupem byla dědicům po J. L. ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem. Dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. k této vadě přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto usnesení a věc - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§243b odst.2 věta druhá o.s.ř.)
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu