ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1585.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1585/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Okresnímu úřadu Kladno, se sídlem v Kladně, nám. 17. listopadu č. 2840, zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 220/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2001, č.j. 23 Co 50/2001-165, ve znění usnesení ze dne 4. června 2001, č.j. 23 Co 50/2001-175, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 11. 1999 žalovaná (její právní předchůdce Školský úřad K.) sdělila žalobkyni, že „její pracovní poměr končí výpovědí podle ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobkyně dopustila opakovaných pozdních příchodů do zaměstnání, že porušila zásady náležitého dohledu nad dětmi dne 10. 5. 1999, 14. 9. 1999 a 6. 10. 1999 a že dne 30. 4. 1999 v ranních hodinách zanedbáním dohledu zavinila vzdálení se dítěte mimo objekt mateřské školy a jeho nekontrolovatelný pohyb v obci.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, že žalovaná (tehdy Školský úřad v K.) je povinna žalobkyni dále zaměstnávat, neboť pracovní poměr trvá i nadále, a aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni za dobu od 1. 2. 2000 do doby, kdy jí umožní pokračovat v práci, nebo do doby, kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, náhradu mzdy ve výši 403,58 Kč za každý den. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se ve výpovědi vytýkaných jednání nedopustila.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 6. 9. 2000, č.j. 16 C 220/99-93, žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhověl, žalobu na uložení povinnosti žalované zaměstnat žalobkyni zamítl, řízení o uložení povinnosti poskytnout žalobkyni náhradu mzdy od 1. 2. 2000 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení 10.525,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně, u Č., a. s. K.“. Důvodem výpovědi, jímž byla událost ze dne 30. 4. 1999, se podrobněji nezabýval, neboť žalovaná se o tomto důvodu výpovědi dozvěděla téhož dne (30. 4. 1999), a výpověď tudíž podala ve vztahu k tomuto důvodu po uplynutí lhůty stanovené v §46 odst. 3 zák. práce. Pozdní příchody do zaměstnání mohou být podle soudu prvního stupně hodnoceny nanejvýš jako soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Žalobkyně však nebyla v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní kázně upozorněna na možnost výpovědi, proto se soud prvního stupně nezabýval podrobněji ani tímto výpovědním důvodem. Ve výpovědi vytýkané jednání, kterého se žalobkyně měla dopustit dne 10. 5. 1999 (pohybovala se před skupinou dětí, za jejichž bezpečnost odpovídala, v těsné blízkosti frekventované silnice v takové vzdálenosti, že ztratila kontrolu nad pohybem svěřených dětí), by nepochybně představovalo závažné porušení pracovní kázně. Žalobkyně však své jednání rezolutně popírala a ve výpovědi jediné svědkyně celé události J. G. existoval podle soudu prvního stupně rozpor v tom, jak popisovala a hodnotila, čeho se měla stát svědkem, a jak ve skutečnosti reagovala. Na jedné straně tvrdila, že byla celým obrazem, který se jí naskytl, velmi překvapena, hodnotila ho jako vystavování dětí velkému nebezpečí ze strany projíždějících automobilů na frekventované silnici, naproti tomu nepovažovala za nutné na toto nebezpečí upozornit hned na místě žalobkyni, popř. ohlásit to vedení mateřské školy. Dospěl proto k závěru, že nebylo s určitostí jednoznačně prokázáno, že by se žalobkyně ve výpovědi vytýkaného jednání dne 10. 5. 1999 dopustila. Také další ve výpovědi vytýkané jednání ze dne 14. 9. 1999 (žalobkyně měla ponechat ve třídě bez dozoru dvě ze svěřených děti a telefonovat v kanceláři) žalobkyně popírá a jediná svědkyně události M. Š. nereagovala bezprostředně a nevytkla takové jednání žalobkyni, a to zejména jako členka rodičovského sdružení školky. Svědkyně tuto událost nejprve pouze ústně hlásila ředitelce a teprve na její pokyn sepsala písemnou stížnost počátkem října 1999. I kdyby se ale tento děj seběhl přesně tak, jak je popsán ve výpovědi svědkyně, považoval by soud prvního stupně takové jednání žalobkyně pouze za méně závažné porušení pracovní kázně, které by se samo o sobě nemohlo stát bez dalšího výpovědním důvodem podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Stejný závěr učinil soud prvního stupně i ohledně ve výpovědi vytýkaného jednání ze dne 6. 10. 1999 (nedostatečný dohled nad dětmi při jejich pohybu v blízkosti skládky). Také zde je podle jeho názoru popis skutkového děje založen na výpovědi jediné svědkyně (I. Ch.), která, ač se jí jednání žalobkyně, jehož byla svědkem, nelíbilo a hodnotila ho jako neopatrnost ze strany žalobkyně a z ní vyplývající ohrožení pobíhajících dětí, žalobkyni na své obavy o bezpečnost dětí neupozornila. Také ona na to, co viděla, upozornila teprve v souvislosti s projednáváním dalších stížností. Proto i v tomto případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo s určitostí prokázáno, že se žalobkyně jednání v té podobě, v jaké je jí kladeno za vinu, skutečně dopustila; navíc i takové jednání by nemohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně tak závažným způsobem, aby se samo o sobě mohlo stát důvodem výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f) zák.práce.
K odvolání žalované (Školského úřadu v K.) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č.j. 23 Co 50/2001-165, ve znění usnesení ze dne 4. 6. 2001, č.j. 23 Co 50/2001-175, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku (o určení neplatnosti výpovědi) změnil tak, že se zamítá žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dne 25. 11. 1999, a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím. Po doplnění dokazování opětovným výslechem svědkyň slyšených před soudem prvního stupně a provedením některých dalších listinných důkazů, dospěl k závěru, že byly splněny formální předpoklady k výpovědi a že jednání žalobkyně ve svém souhrnu, jak je ve výpovědi uvedeno, lze hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně; „jako závažné porušení pracovní kázně hodnotil v souhrnu všechny vytýkané skutky, tedy jak pozdní příchody žalobkyně v době 21. - 24. září 1999 a 4. října 1999, tak zanedbání dohledu nad dětmi dne 10. května 1999, 14. září 1999 a 6. října 1999“. Vycházel přitom z toho, že výpověď svědkyně J. G. před odvolacím soudem (vypovídala shodně jako před soudem prvního stupně) působila věrohodně. Podrobný popis události – pohybu dětí po silnici a můstku přes potok bez náležitého dohledu žalobkyně, která šla vpředu a svěřené děti řádně nekontrolovala – vyzněl přesvědčivě a odvolací soud nemá důvod pochybovat o pravdivosti tohoto svědectví. Považoval za obvyklé, jestliže za situace, že v té době neměla v mateřské škole umístěno žádné svoje dítě, že teprve tehdy, když se začaly objevovat stížnosti ostatních osob, které mají obdobné poznatky, se připojila, nemá-li důvod či odvahu vystoupit se stížností jako první. Jako věrohodnou hodnotil i výpověď svědkyně M. Š., když i podle výpovědi ředitelky školy pro případ, že zvonil telefon, mohla žalobkyně použít aparát ve vedlejší místnosti a nemusela chodit do ředitelny školy, která je značně vzdálená od místnosti, kde byly děti. Přihlédl navíc i k tomu, že v té době dcera svědkyně Š. nebyla v dobrém psychickém stavu a bylo tedy povinností žalobkyně věnovat se tomuto dítěti a nikoliv jiným činnostem. I svědkyně I. Ch. podle odvolacího soudu velmi podrobně a bez emotivního zabarvení popsala situaci, které byla přítomna 6. 10. 1999, kdy se děti pohybovaly po kopci pod rozhlednou, za jehož vrcholem je umístěna skládka. Stejně jako u svědkyně G. i u dalších svědkyň považoval spíše za obvyklé, že svědci své zážitky nejdříve sdělují svým známým a teprve v případě, že první podnět přijde odjinud, začnou své poznatky sdělovat také jinde. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlédl i k pozdním příchodům žalobkyně a k tomu, že skutečnost, že se svěřeným dětem po dobu působení žalobkyně nikdy nic nestalo, není přesvědčivým důkazem o tom, že nikdy nezanedbávala dohled nad nimi, a že vyšší osobní ohodnocení měla žalobkyně za svoji činnost v době prázdnin, kdy pro školu zajistila nové květníky a kryty na ně. Poté, co žalovaná doložila, že na ni přešla práva a povinnosti Školského úřadu K. (zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze) jednal odvolací soud jako se žalovanou s Českou republikou - Okresním úřadem Kladno se sídlem v Kladně, náměstí 17. listopadu č. 2840.
V dovolání [které je podle dovolatelky „přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) O.S.Ř“ a je podáno „z důvodů podle §241 a) odst. 2 písm. b) O.S.Ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“] žalobkyně v prvé řadě namítá, že je zcela chybný závěr odvolacího soudu, že svědkyně popisovaly stejně a věrohodně události z 10. 5., 14. 9. a 6. 10. 1999, jež byly důvodem výpovědi. Nevěnoval se rozporům ve výpovědi svědkyň, ani nepřihlédl k tomu, že se jedná o svědectví „nespontánní a svědectví, které bylo již jednou jako nevěrohodné posouzeno“. Zpochybňuje výpověď svědkyně G., která při jízdě automobilem rychlostí kolem 40 km/hod „tedy ujela zhruba 14 m/s a viděla a rozeznala na vzdálenost vyšší než 60 až 70 m obličeje, postavy i oblečení jednotlivých dětí“. Tvrdí, že celá situace je „odezvou a reakcí svědkyně Š. na zjištění, že v určité době její dcera A. byla v MŠ i v době, kdy zde být neměla, neboť svědkyně Š. pobírala soc. mateřské dávky“. Ohledně svědkyně Ch. uvádí, že odvolací soud „došel k překvapivému právnímu názoru, že tato výpověď není osobním názorem člověka, který nemá odpovídající odborné schopnosti, znalosti a vzdělání k tomu, aby posuzoval práci druhých při výchově, ale že je svědectvím pouze o názoru matky z ne právě uspořádaných a klidných rodinných poměrů, na práci učitelky“. Podle názoru žalobkyně je třeba přihlédnout i k tomu, že pro důkaz výpovědí účastníka je příznačné, že vyslýchaný vypovídá vždy o vlastních záležitostech a v tomto případě všechny tři svědkyně se staly „fakticky účastnicemi tohoto řízení“, neboť byly iniciátorkami celé akce, která proběhla v tisku. Zpochybňuje též závěr odvolacího soudu, že je obvyklé, když svědek svůj zážitek nejdříve sdělí známým, a pak, pokud by došlo k projednávání, si vzpomene na své poznatky a vypovídá o nich. Namítá dále, že všechna svědecká tvrzení jsou „podivuhodně“ uvedena s takovým časovým odstupem, aby jí mohla být z těchto „vykonstruovaných důvodů“ dána výpověď v listopadu 1999. Opakovaně také argumentuje „místopřísežným prohlášením“ bývalé pracovnice žalované L. K., které učinila před advokátkou dne 29. 3. 2001. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobkyně uvedla, že dovolání „je podáno z důvodu podle §241 a) odst. 2, písm. b) O.S.Ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“ [správně §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (závěry o důvodech, jimiž byla výpověď z pracovního poměru vymezena). Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Skutkový závěr o tom, že se žalobkyně dopustila ve dnech 10. 5. 1999, 14. 9. 1999 a 6. 10. 1999 jednání, jež jsou jí vytýkána ve výpovědi ze dne 25. 11. 1999, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalobkyně a svědkyň J. G., M. Š. a I. Ch.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které současně byly významné pro věc, nepominul, a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Namítá-li žalobkyně, že se odvolací soud nevěnoval rozporům ve výpovědi svědkyň, nepřihlédl k tomu, že se jedná o „svědectví nespontánní a svědectví, které bylo již jednou jako nevěrohodné posouzeno“, a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud (že se ve výpovědi z pracovního poměru uvedených jednání nedopustila), napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem. Některá tvrzení žalobkyně jsou navíc zcela v rozporu s obsahem provedeného dokazování. Podle žalobkyně tvrdila svědkyně G. ve své výpovědi u soudu prvního stupně, že dne 10. 5. 1999 jela automobilem pomalu rychlostí kolem 40 km/h, „tedy ujela zhruba 14 m/s a viděla a rozeznala na vzdálenost vyšší než 60 až 70 metrů obličeje, postavy i oblečení jednotlivých dětí“. Odhlédajíc od toho, že při rychlosti 40 km/h ujede automobil za jednu vteřinu 11,1 m a nikoliv 14 m, jak tvrdí žalobkyně, svědkyně nikde neuváděla, že by rozeznávala obličeje, postavy i oblečení jednotlivých dětí na vzdálenost 60 až 70 m. Naopak uvedla, že „nepršelo, nebylo pod mrakem, neměla překážku ve výhledu, žádná auta ji nemíjela a T. seděla, když ji míjela, asi 4 metry od ní. Ostatní děti nepoznala, neboť byly v pohybu a míhaly se jim obličeje a navíc se musela věnovat řízení“. U svědkyně Ch. uvádí žalobkyně, že odvolací soud „došel k překvapivému právnímu názoru, že tato výpověď není osobním názorem člověka, který nemá odpovídající odborné schopnosti, znalosti a vzdělání k tomu, aby posuzoval práci druhých při výchově, ale že je svědectvím pouze o názoru matky z ne právě uspořádaných a klidných rodinných poměrů, na práci učitelky“, ačkoli v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nic takového uvedeno není. Výpověď svědkyně Š. zpochybňuje žalobkyně argumentací, která s projednávaným skutkem (důvodem výpovědi) nesouvisí. Oporu nemá ani její tvrzení, že ve výpovědích svědkyň byly rozpory. Svědkyně vypovídaly před soudem prvního stupně i odvolacím soudem shodně a rozpory byly jen ve zcela nevýznamných detailech. Přijmout nelze ani argument, že jejich svědectví bylo již jednou jako nevěrohodné posouzeno. Skutečnost, že soud prvního stupně určitým způsobem hodnotí některý důkaz, není závazná pro soud odvolací, jestliže tento důkaz soud v přezkumném řízení zopakuje (srov. ustanovení §213 o.s.ř.). Je tím totiž vyjádřena zásada volného hodnocení důkazů, neboť při hodnocení důkazů, jak výše uvedeno spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení odpovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Zcela nesprávná pak je představa žalobkyně, že by se svědci jen proto, že vypovídají o skutečnostech, které se jich samotných dotýkají, stávali „fakticky účastníky“ v řízení. Takové tvrzení je jak v rozporu se skutkovým zjištěním v projednávané věci (svědkyně vypovídaly o okolnostech, jež byly důvodem k dání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni a ne o skutečnostech, které mají dopad do jejich vlastních poměrů), tak s právní úpravou v ustanovení §126 a §131 o.s.ř. Ze spisu Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřovaní K., ČVS: OVKD – 1708/99, navíc vyplývá, že tam slyšení svědci (rodiče dětí navštěvujících v kritické době mateřskou školu, kde žalobkyně působila) V., Č., K., W., Č., C., P., S., K., K., V., B., L. i T. měli rovněž poznatky o nedostatcích v práci žalobkyně (nevěnuje se dostatečně dětem, ponechává je bez dozoru, křičí na ně, některé i uhodila). Výpovědi v tomto řízení slyšených svědkyň tak nejsou svým obsahem zcela osamoceny, jak se snaží žalobkyně v dovolání naznačovat. Nelze souhlasit ani s tím, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti , že žalobkyně byla „vyhodnocena dobře a příznivě a to i osobním ohodnocením“. Odvolací soud totiž k těmto skutečnostem výslovně přihlížel – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku – při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně.
Obstát nemůže ani námitka, že odvolací soud nepřihlížel k „místopřísežnému prohlášení“ L. K. Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), mají účastníci povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§101 odst. 1 o.s.ř.) a povinnost důkazní (§120 odst. 1 o.s.ř.). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti. Pokud tedy účastník nabídne soudu důkaz, je povinen uvést k němu skutečnosti, které mají být tímto důkazem prokázány. K procesním právům účastníka však nenáleží – jak se žalobkyně patrně domnívá – aby byl soudem proveden každý jím navržený důkaz (v posuzované věci důkaz listinnou ve smyslu ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř.). Je totiž věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), a uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně důkaz výslechem svědkyně L. K. nenavrhla. Pouze spolu s „vyjádřením žalobkyně ke sdělení žalované a předání listin k průkaznímu řízení prováděnému u Krajského soudu v Praze dne 10. 4. 2001 k stanovisku žalovaného ze dne 27. 3. 2001“, datovaným 9. 4. 2001, předložila písemný záznam obsahu sdělení L. K., které L. K. „dobrovolně a plně vážně podepsala“ dne 29. 3. 2001 před advokátkou. Za této procesní situace bylo zcela na uvážení odvolacího soudu, zda důkaz touto listinou, případně výpovědí svědkyně L. K., provede. Potřeba provedení takového důkazu přitom nevyšla najevo ani z obsahu spisu (§120 odst. 3 o.s.ř.), neboť z něj neplynulo, že by se L. K. mohla vyjádřit k jednotlivým jednáním žalobkyně, jež byla žalobkyni vytýkána ve výpovědi z pracovního poměru. Za této situace tedy odvolací soud – vzhledem k výše uvedenému – postupoval v souladu s ustanovením §120 odst. 1 věta druhá a §211 o.s.ř., když důkaz výslechem L. K., případně záznamem o tom, co dne 29. 3. 2001 před advokátkou podepsala, neprovedl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. l a §151 odst. l věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu