ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1640.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1640/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) J. Č. a b) A. Č., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému F. P., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 167/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2004 č.j. 13 Co 241/2002-98, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že zástavní právo k nemovitostem, \"a to k domu č.p. 316 (objekt bydlení) na pozemku parcelní číslo st. 511 (zastavěná plocha a nádvoří), k pozemku parcelní číslo st. 511 (zastavěná plocha a nádvoří) a k pozemku parcelní číslo 30/3 (ostatní plochy), které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Z. na LV číslo 238 pro k.ú. L. u Z., obec L., zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 27.12.2000, dle které bylo toto zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí v řízení vedeném u Katastrálního úřadu ve Z. pod čj. V2 32/2001 s právními účinky vkladu ke dni 3.1.2001, neexistuje\". Žalobu zdůvodnili tím, že \"dne 27.12.2000 podepsali\" se žalovaným zástavní smlouvu, kterou dali do zástavy uvedené nemovitosti k zajištění půjčky ze dne 21.12.2000 \"mezi žalovaným jako věřitelem a panem M. J. jako dlužníkem\". Protože k půjčce nikdy nedošlo, je zástavní smlouva neplatná a zástavní právo k nemovitostem žalobců nevzniklo.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. května 2002 č.j. 17 C 167/2001-48 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 13.000,- Kč k rukám advokáta. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že mezi \"otcem žalobců\" M. J. a žalovaným byla dne 27.12.2000, kdy byl legalizován podpis M. J., uzavřena smlouva o půjčce na částku 1.000.000,- Kč, že k předání půjčené částky ve výši 856.000,- Kč (po odečtení sjednaného úroku ve výši 144.000,- Kč) došlo prostřednictvím zmocněnce JUDr. S. N. dne 5.1.2000 a že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 27.12.2000, kdy byly legalizovány podpisy žalobců, a \"vložením do katastru nemovitostí dne 3.1.2001\". Skutečnost, že z půjčky byly sjednány úroky a že podle \"ujednání stran byly vyplaceny předem\", podle názoru soudu prvního stupně \"neodporuje žádnému zákonnému ustanovení a ani není v rozporu s účelem samotné půjčky\". Vzhledem k tomu, že M. J. vystavil v bodě V. smlouvy o půjčce plnou moc JUDr. S. N., byl tento zmocněnec oprávněn částku 856.000,- Kč převzít, aniž by bylo rozhodující \"další jednání mezi M. J. a JUDr. S. N., kdy tato částka, která byla předmětem půjčky, byla ponížena o pohledávky společnosti R. s.r.o. vůči M. J.\". Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že smlouva o půjčce \"má reálnou povahu\" a že \"k předání peněz došlo 5.1.2001\", a dovodil, že zástavní právo \"k předmětným nemovitostem neexistuje\", neboť \"zástavní právo je nerozlučně spjato s pohledávkou, kterou zajišťuje\", zajištění pohledávky budoucí je \"v tomto případě vyloučeno\" (z bodu II. jednoznačně vyplývá, že zástavní smlouva má \"zajišťovat pohledávku, která vznikla na základě smlouvy o půjčce ze dne 21.12.2000, kdy věřitel půjčil dlužníkovi 1.000.000,- Kč\") a \"časová posloupnost uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce vylučuje akcesorický závazek, na jehož principu je zástavní smlouva zajištěna\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 15.4.2004 č.j. 13 Co 241/2002-95 nepřipustil změnu žaloby na určení, že \"zástavní právo k nemovitosti, a to k pozemku parcelní číslo 30/5 (zahrada), který je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, katastrální pracoviště Z., na LV číslo 952 pro k.ú. L. u Z., obec L., zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 27.12.2000, dle které bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí v řízení vedeném u Katastrálního úřadu ve Z. pod č.j. V2 32/2001 s právními účinky vkladu ke dni 3.1.2001, neexistuje\" - rozsudkem ze dne 15.4.2004 č.j. 13 Co 241/2002-98 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že zástavní právo k nemovitostem, \"a to domu č.p. 316 (objekt bydlení) na pozemku parcelní číslo st. 511 (zastavěná plocha a nádvoří), k pozemku parcelní číslo st. 511 (zastavěná plocha a nádvoří) a k pozemku parcelní číslo 30/3 (ostatní plocha), které jsou zapsány v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro Z. kraj, katastrální pracoviště Z., na LV číslo 238 pro k.ú. L. u Z., obec L., zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 27.12.2000, dle které bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí v řízení vedeném u Katastrálního úřadu ve Z. pod č.j. V2 32/2001 s právními účinky vkladu ke dni 3.1.2001, neexistuje\", a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 27.963,- Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že pro právní posouzení věci je rozhodující \"hmotněprávní úprava\" obsažená v občanském zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, neboť k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo v prosinci 2000, dospěl k závěru, že \"z obou právních úkonů, byť s odlišným okruhem účastníků každého z nich, je patrná vzájemná souvislost a nevzniká pochybnost, co bylo úmyslem účastníků jednotlivých úkonů\". Skutečnost, že ke dni uzavření zástavní smlouvy nedošlo \"k dovršení smlouvy o půjčce\", neznamená neplatnost smlouvy, neboť \"zákon připouštěl zřízení zástavního práva i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky\". Smlouva o půjčce má reálnou povahu, předání a převzetí peněz představuje právní úkon, kterým měla být dovršena písemně sjednaná smlouva o poskytnutí peněžité půjčky a je nepochybné, že zástavní smlouva měla zajišťovat pohledávku žalovaného za M. J., poskytnutou na základě smlouvy o půjčce. Při řešení otázky, zda věřitel předal dlužníku půjčenou částku, odvolací soud dovodil, že dlužník M. J. se \"k provedení tohoto právního úkonu\" nechal zastoupit JUDr. Stanislavem Novákem (zmocnění je obsaženo přímo ve smlouvě o půjčce) a že předáním peněz tomuto zmocněnci došlo ke splnění závazku. Námitku žalobců, že plná moc udělená JUDr. S. N. je neplatná, neboť \"zájmy M. J. a JUDr. S. N. byly v rozporu\" (z důvodu, že \"zatímco M. J. potřeboval získat co nejvíce peněz pro sebe, zájmem JUDr. S. N. bylo, aby se k M. J. dostala pouze částka, která by zbyla po úhradě dluhu M. J. vůči společnosti R. s.r.o.\"), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že na střet zájmů ve smyslu ustanovení §22 odst.2 občanského zákoníku nelze usuzovat jen z toho, \"jaká částka byla předána zástupcem zastoupenému z peněz poskytnutých mu věřitelem\" a že nelze považovat za rozpor mezi jejich zájmy při přebírání finančních prostředků od třetí osoby skutečnost, že \"zastoupený dlužil finanční prostředky zástupci\". Odvolací soud dále dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného z půjčky nezanikla pro nemožnost plnění dlužníka (dlužník M. J. zemřel a dědické řízení bylo zastaveno \"pro nepatrný majetek\"), neboť nešlo \"o osobní plnění dlužníka\", a že nelze přihlédnout k tvrzení, že peněžní prostředky, které byly M. J. půjčeny, byly prostředky Nadace J. P., neboť jde o skutečnost, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně a jejíž zohlednění v odvolacím řízení systém neúplné apelace neumožňuje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Poté, co vylíčili obsah spisu, namítají v první řadě, že v době uzavření zástavní smlouvy k \"žádné půjčce nedošlo\" a že - kdyby bylo úmyslem účastníků zřídit zástavní právo k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky - by to muselo být vyjádřeno v zástavní smlouvě; z obsahu zástavní smlouvy pak vyplývá, že ani žalovaný neměl v úmyslu zřizovat zástavní právo k zajištění pohledávky, která měla vzniknout teprve v budoucnu, neboť jinak by \"nehovořil o tom, že před uzavřením zástavní smlouvy byla již půjčka poskytnuta\". Žalobci dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepřipustil změnu žaloby [její \"rozšíření\" o určení \"neexistence\" zástavního práva k \"pozemku parcelní číslo 30/5 (zahrada)\"], neboť není správný jeho argument, že by \"předpokládala provedení důkazů, které nebyly uplatněny a provedeny v řízení před soudem prvního stupně\". Žalobci vytýkají odvolacímu soudu rovněž to, jak posoudil otázku platnosti zmocnění vystaveného pro JUDr. S. N. k převzetí půjčené částky. Dovozují, že zájmy M. J. a JUDr. S. N. byly v \"evidentním rozporu\", neboť \"M. J. potřeboval získat co nejvíce peněz pro svoji výrobu a úhradu svých dluhů, zatímco zájem JUDr. S. N. byl ten, aby k M. J. dotekla toliko částka zůstavší poté, co si sám, aniž by k tomu byl oprávněn, provedl o své vůli inkaso peněz na úhradu dluhu M. J. vůči společnosti R. s.r.o.\", a upozorňují na rozpory v údajích JUDr. S. N. a na to, že podle předložených dokladů uhradil M. J. své dluhy vůči společnosti R. s.r.o. již dne 27.12.2000. Dovolatelé dále poukazují na to, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.4.2003 č.j. D 465/2001-182 bylo řízení po zemřelém M. J. zastaveno a jeho nepatrný majetek byl vydán manželce zůstavitele M. J., která se postarala o pohřeb, a dovozují, že zajištěná pohledávka zanikla pro nemožnost plnění (§575 odst.1 občanského zákoníku), neboť \"žádný dědic za dluhy M. J. neodpovídá\" a dluh \"nemůže existovat bez osoby, která by byla povinována jej zaplatit\"; zánikem zajištěné pohledávky pak zaniklo i zástavní právo. Odvolací soud nedůvodně podle názoru žalobců nepřihlédl k tomu, že půjčené peněžní prostředky patřily Nadaci J. P., neboť žalobci o této skutečnosti za řízení před soudem prvního stupně nevěděli a \"nemůže jít k jejich tíži\", že na ni mohli poukázat až v odvolacím řízení. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázky platnosti zástavní smlouvy datované dnem 21.12.2000 (na níž žalobci uznali své podpisy za pravé před Magistrátem města Z. dne 27.12.2000) a vzniku zástavního práva na jejím základě je třeba i v současné době posuzovat (srov. též čl. V bod 1. zákona č. 367/2000 Sb. - s ohledem na dobu, kdy byla zástavní smlouva uzavřena a kdy podle ní mělo zástavní právo vzniknout - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb. a č. 367/2000 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen obč. zák.).
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení §151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno - jak správně dovodily soudy obou stupňů - nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst.2 věty první obč. zák. (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako \"půjčku\" a nikoliv jako \"závazek poskytnout půjčku\", i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to - jak správně uvedl odvolací soud - důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci byla v zástavní smlouvě uzavřené mezi účastníky datované dnem 21.12.2000 zajišťovaná pohledávka - jak bylo soudy zjištěno - určena tak, že zástavní věřitel (žalovaný) \"smlouvou o půjčce ze dne 21.12.2000 půjčil dlužníkovi panu M. J. částku 1.000.000,- Kč, kterou je povinen vrátit do 31.12.2001\". Z uvedeného označení zajišťované pohledávky nelze úspěšně dovozovat, že by zástavním právem měla být zajištěna pohledávka již existující a nikoliv pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu. Protože při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí, a protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě datované dnem 21.12.2000 označena dostatečně určitě a srozumitelně, odvolací soud v souladu se zákonem dospěl k závěru, že zástavní smlouvou datovanou dnem 21.12.2000 měla být zajištěna pohledávka žalovaného za M. J. z půjčky.
Dokazováním před soudy bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že žalovaný a M. J. uzavřeli smlouvu o půjčce datovanou dnem 21.12.2000 (na níž M. J. uznal svůj podpis za pravý před Magistrátem města Z. dne 27.12.2000), v níž bylo mimo jiné dohodnuto, že \"věřitel půjčuje touto smlouvou dlužníkovi 1.000.000,- Kč\", že \"dlužník se zavazuje při převzetí této částky dne 4.1.2001 v 10.00 hod předat věřiteli sjednaný úrok, který činí ode dne uzavření této smlouvy o půjčce do 31.12.2001 144.000,- Kč\", že \"uvedenou finanční hotovost převezme v souladu s ustanovením odst. V. této smlouvy JUDr. S. N. a k rukám věřitele složí též sjednaný úrok\" a že \"v hotovosti bude dlužníkovi vyplacena částka 856.000,- Kč, a to za podmínky, že dlužník předloží návrh na zápis zástavního práva k nemovitosti s ověřením, že byl podán na místně příslušný katastrální úřad\". Půjčenou částku \"v hotovosti ve výši 856.000,- Kč\" převzal JUDr. S. N. od žalovaného dne 5.1.2001.
Podle ustanovení §657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou; znamená to, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V projednávané věci je z obsahu smlouvy o půjčce datované dnem 21.12.2000 nepochybné, že k půjčce nedošlo v den uzavření smlouvy (dne 21.12.2000) a ani v den legalizace podpisu dlužníka na této smlouvě (dne 27.12.2000), ale že měla být poskytnuta dne 4.1.2001, a to za předpokladu (podmínky), že dlužník předloží návrh \"na zápis zástavního práva k nemovitostem s ověřením, že byl předán na místně příslušný katastrální úřad\". Podle obsahu ujednání ve smlouvě o půjčce datované dnem 21.12.2000 se tedy jedná o smlouvu o smlouvě budoucí, obsahující závazek, že v dohodnuté době a za splnění stanovené podmínky žalovaný poskytne dlužníku M. J. půjčku. Vzhledem k tomu, že půjčka byla skutečně poskytnuta (byť se tak stalo až dne 5.1.2001), správně odvolací soud dovodil, že na základě zástavní smlouvy datované dnem 21.12.2000, podle níž bylo do Katastru nemovitostí vloženo zástavní právo, zástavní právo k nemovitostem žalobců skutečně vzniklo.
Námitka dovolatelů, podle níž JUDr. S. N. nemohl dlužníka M. J. zastoupit při převzetí půjčky (jak to bylo sjednáno v bodě V. smlouvy o půjčce datované dnem 21.12.2000), není důvodná.
Podle ustanovení §22 odst.2 občanského zákoníku zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
Ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je vyloučen ze zastupování především proto, aby se v právním úkonu, který sjedná jménem zastoupeného, prosadila vůle zastoupeného a aby obsah právního úkonu nebyl ovlivněn zájmy zástupce na úkor zastoupeného.
Uvádějí-li žalobci, v čem se (podle jejich názoru) lišily zájmy JUDr. S. N. a M. J. ve vztahu k poskytnuté půjčce, přehlížejí - kromě okolností uváděných odvolacím soudem - také to, že JUDr. S. N. nezastupoval M. J. při sjednání smlouvy o půjčce (JUDr. S. N. uzavření smlouvy o půjčce pouze zprostředkoval), ale jen při převzetí půjčených peněz, a že při tomto právním jednání - jak vyplývá z jeho povahy - k žádnému střetu zájmů JUDr. S. N. a M. J. nemohlo dojít. Na kolizi zájmů nelze usuzovat z toho, jak s penězi převzatými od žalovaného na půjčku pro M. J. JUDr. S. N. naložil; měl-li M. J. za to, že JUDr. S. N. v rozporu s jejich dohodou nebo bez jeho souhlasu použil část peněz k úhradě dluhu u obchodní společnosti R. s.r.o., nic mu nebránilo požadovat (popřípadě pomocí žaloby u soudu) předání celé půjčky.
Důvodná není ani námitka žalobců, že zajištěná pohledávka (půjčka) zanikla pro nemožnost plnění, neboť řízení o dědictví po M. J., zemřelém dne 26.2.2001, bylo zastaveno s tím, že jeho nepatrný majetek byl vydán vypraviteli pohřbu, a není tedy nikdo, kdo by za jeho dluhy (včetně dluhu z půjčky) odpovídal, a že proto zaniklo i zástavní právo k nemovitostem žalobců.
Zástavní právo má - jak již uvedeno výše - akcesorickou povahu. Tuto akcesorietu je třeba chápat - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst.1 obč. zák. - jen ve vztahu k zajištěné pohledávce, nikoliv však k osobě dlužníka. Nezaniká-li tedy smrtí dlužníka povinnost plnit (a tak je tomu u všech jeho povinností s výjimkou případu uvedeného v ustanovení §579 odst.1 občanského zákoníku), nezaniká ani jeho zajištění, včetně zástavního práva. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení §470 občanského zákoníku, neboť toto ustanovení upravuje odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy, a nikoliv přechod dluhů na ně; nelze proto z něho ani dovozovat, že by smrtí dlužníka zanikaly jeho dluhy, jestliže převyšují cenu nabytého dědictví, a ani to, že se vztahuje na jiné osoby než dědice.
Soudní praxe proto již dříve dospěla k závěru, že na uplatnění pohledávky, která byla zajištěna třetí osobou (například ručením, zástavním právem apod.), nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal, popřípadě že jeho dědici odpovídají za dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví (srov. například obdobné věci se týkající rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.1.1973 sp. zn. 1 Cz 78/72, který byl uveřejněn pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973) a dovolací soud nemá důvod na něm cokoliv měnit.
V projednávané věci je nepochybné, že povinnost splnit dluh z půjčky smrtí M. J. ve smyslu ustanovení §579 odst.1 občanského zákoníku nezanikla. Protože akcesorieta zástavního práva se vztahuje jen k zajištěné pohledávce, nestalo se její splnění nemožným ve smyslu ustanovení §575 odst.1 občanského zákoníku jen proto, že tu není nikdo, kdo by za dluh M. J. vůči žalovanému ve smyslu ustanovení §470 občanského zákoníku odpovídal.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s ustanovením §95 o.s.ř. nepřipustil jimi navrženou změnu žaloby [její \"rozšíření\" o určení \"neexistence\" zástavního práva k \"pozemku parcelní číslo 30/5 (zahrada)\"].
Bez ohledu na to, že o nepřipuštění změny žaloby odvolací soud nerozhodl v dovoláním napadeném rozsudku, ale v samostatném usnesení ze dne 15.4.2004 č.j. 13 Co 241/2002-95, proti němuž dovolání nebylo podáno, dovolací soud přihlédl k tomu, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým byla či nebyla připuštěna změna žaloby, není - jak vyplývá z ustanovení §239 o.s.ř. dovolání přípustné. Uvedená námitka již proto není způsobilá zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Podle názoru dovolatelů pochybil odvolací soud též v tom, že nepřihlédl ke skutečnosti, která vyšla nově najevo za odvolacího řízení a která svědčí o tom, že zapůjčené peněžní prostředky nepatřily žalovanému, ale Nadaci J. P.
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé - s výjimkou věcí uvedených v ustanovení §120 odst.2 o.s.ř. - odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu, jestliže jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže odvolatel nebyl řádně poučen podle ustanovení
§119a odst.1 nebo jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (§205a o.s.ř.).
Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst.1 o.s.ř. (§211a o.s.ř.).
Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. nebo §211a o.s.ř. (§213 odst.3 o.s.ř.).
Závěr odvolacího soudu o tom, že uvedená skutečnost nebyla uplatněna před soudem prvního stupně a že systém neúplné apelace (vyjádřený v ustanovení §205a a §211a o.s.ř.) neumožňuje k ní přihlédnout, dovolatelé nezpochybňují. Poukazují-li na to, že uvedenou skutečnost neuplatnili před soudem prvního stupně proto, že o ní v té době nevěděli, není tím dán způsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení §205a odst.1 o.s.ř., ale důvod žaloby na obnovu řízení podle ustanovení §228 odst.1 písm.a) o.s.ř. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustanovením §213 odst.3 o.s.ř., když k této nové skutečnosti při projednání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a při rozhodování o něm nepřihlížel. Mají-li žalobci opravdu za to, že pro smlouvu o půjčce není významné, kdo jako věřitel půjčku poskytl, ale komu půjčené prostředky patřily, a že tedy uvedená skutečnost může pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, mohou ji - neuplynula-li jim dosud lhůta podle ustanovení §233 odst.1 o.s.ř. - uplatnit jako důvod žaloby na obnovu řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu