ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1684.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1684/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, proti žalované AVUS International, spol. s r.o. se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 992/8, IČO 25120336, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem č. 428/4, o 96.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 297/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013 č.j. 70 Co 445/2013-51, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. března 2013 č.j. 30 C 297/2011-34 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Na návrh žalované Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10.11.2011 č.j. 37 Sd 17/2011-12, které nabylo právní moci (podle potvrzení ve spise) dne 2.12.2011, přijal "ve prospěch příjemce" označeného jako "právní nástupci P. R., zemřelého dne 1.1.2000", do úschovy "peněžitou částku ve výši 96.650,- Kč", kterou žalovaná složila "na účet soudu" dne 20.6.2011. Návrh odůvodnila žalovaná tím, že jde o "likvidační částku" za opravu poškozeného zastřešení čerpací stanice, jejímž "majitelem (provozovatelem) byl P. R.", že soudní komisař JUDr. Roman Hochman odmítl částku převzít, neboť dědické řízení po zůstaviteli "není dosud skončeno" a ohledně vlastnictví benzinové čerpací stanice "je mezi dědici soudní spor", a že jí tak není znám "okruh oprávněných", který bude "odvislý" od pravomocného rozhodnutí soudu ve věci. Žádosti žalobkyně ze dne 30.1.2013 o vydání předmětu úschovy Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30.8.2013 č.j. 37 Sd 17/2011-27, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2015 č.j. 24 Co 53/2014-42, nevyhověl; soudy dovodily, že jde o úschovu "pro neznámé příjemce, že k vydání úschovy je tedy třeba kromě souhlasu složitele také souhlas K. R. a JUDr. P. R., že však složitel a JUDr. P. R. potřebný souhlas neudělili.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21.10.2011 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 96.650,- Kč s úroky z prodlení z částky 96.650,- Kč ve výši 4,25% p.a. od 21.6.2011 do 31.10.2011 a dále od 1.11.2011 do zaplacení "ve výši odpovídající procentní výši diskontní sazby stanovené k tomuto datu Českou národní bankou zvýšené o 4 procentní body a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího kalendářního měsíce". Žalobu odůvodnila zejména tím, že řízení o dědictví po P. R., zemřelém dne 1.1.2000, který mimo jiné podnikal pod "obchodním jménem PAVEL RŮŽIČKA - PR, IČO 12603261", je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 108/2008 a dosud nebylo skončeno a že dědici po zůstaviteli jsou žalobkyně a děti zůstavitele (JUDr. P. R. a K. R.), kteří uzavřeli dne 28.3.2000 dohodu, podle které je žalobkyně "povinna a oprávněna vykonávat podnikatelskou činnost, kterou zůstavitel za svého života vykonával". Při dopravní nehodě dne 28.8.2010 byla poškozena střecha čerpací stanice provozované žalobkyní a žalovaná je v rámci systému "Zelené karty" na základě smluvního vztahu k zahraničnímu odpovědnostnímu pojistiteli a České kanceláři pojistitelů pověřena k likvidaci nároku žalobkyně na náhradu dopravní nehodou způsobené škody. Přestože žalovaná nárok na náhradu škody provozovatele čerpací stanice uznala za důvodný, nevyplatila žalobkyni pojistné plnění z důvodu "sporného" nástupnictví po zůstaviteli P. R. a toho, kdo je oprávněn jednat a převzít náhradu za vzniklou škodu, a částku 96.650,- Kč složila do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 Sd 17/2011. Podle žalobkyně se právo na pojistné plnění "stává součástí podniku", a tedy pojistné plnění "náleží podnikateli podnikajícímu pod obchodním jménem PAVEL RŮŽIČKA - PR"; vzhledem k tomu, že doložila, že "je oprávněna" vykonávat podnikatelskou činnost po zůstaviteli, žalobkyně má za to, že má nárok na pojistné plnění, a žalovaná se proto složením dlužné částky do soudní úschovy dostala do prodlení s plněním svého dluhu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.3.2013 č.j. 30 C 297/2011-34 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27.999,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Tschöpla. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení o dědictví po zůstaviteli P. R., zemřelém dne 1.1.2000, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 108/2008 za účasti žalobkyně, K. R. a JUDr. P. R., dosud neskončilo a že žalovaná složila požadované plnění - poté, co soudní komisař JUDr. Roman Hochman "odmítl" částku převzít vzhledem k tomu, že pojistná událost se stala po smrti zůstavitele, a tedy likvidační částka "nenáleží do dědictví", a o vlastnictví předmětné čerpací stanice "je veden mezi účastníky dědického řízení spor" a okruh oprávněných dědiců "bude znám až po rozhodnutí ve věci samé" - do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 1, který ji usnesením ze dne 10.11.2011 č.j. 37 Sd 17/2011-12 přijal. Vzhledem k tomu, že mezi dědici je "veden spor" o vlastnictví poškozené benzinové pumpy a že žalovaná složila pojistné plnění ve výši 96.650,- Kč do soudní úschovy "pro neznámého věřitele", soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně není k podání předmětné žaloby "věcně legitimována", neprokázala-li, že je jediným dědicem tohoto nároku po zůstaviteli, odepřel-li žalovaný složitel souhlas k vydání soudní úschovy a nepostupovala-li žalobkyně podle ustanovení §185e občanského soudního řádu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.12.2013 č.j. 70 Co 445/2013-51 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 19.166,40 Kč; "jinak" jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.777,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Tschöpla. Dovodil, že žalovaná složila pojistné plnění ve výši 96.650,- Kč za poškození střechy čerpací stanice provozované žalobkyní (původně P. R., který dne 1.1.2000 zemřel) do soudní úschovy v souladu s ustanovením §568 občanského zákoníku, neboť řízení o dědictví po P. R. dosud není skončeno a dohoda dědiců o pokračování v živnosti zůstavitele "upravuje pouze otázky související s provozováním předmětné čerpací stanice" a nikoli to, kterému z dědiců vlastnicky patří, a předmětný nárok "vyplývá z deliktního jednání" subjektu, který budovu čerpací stanice poškodil, jehož "oprávněným" subjektem je vlastník čerpací stanice a nikoli její provozovatel. Žalovaná proto měla důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, a složením částky 96.650,- Kč do soudní úschovy došlo ke splnění závazku (dluhu) ještě "před zahájením tohoto řízení". Žalobě proto nemohlo být vyhověno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že by složením pojistného plnění do soudní úschovy došlo ke splnění závazku žalovanou. I když dědické řízení po P. R., zemřelém dne 1.1.2000, dosud probíhá a není tedy znám dědic podniku, poškozená čerpací stanice sloužila k provozování podniku (byla tedy součástí podniku) a do podniku zůstavitele "náleží také právo na vyplacení pojistného plnění". Vzhledem k tomu, že je na základě dohody dědiců o pokračování v podnikatelské činnosti po zůstaviteli oprávněna vykonávat po zůstaviteli podnikatelskou činnost, má žalobkyně za to, že složením plnění do soudní úschovy nedošlo podle ustanovení §568 občanského zákoníku ke splnění závazku žalované, neboť tu nemohly být odůvodněné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že ve věci "není pasivně legitimována" jednak proto, že svůj závazek splnila složením částky do soudní úschovy, jednak z důvodu své pozice "smluvního korespondenčního partnera zahraničního pojistitele", když není v postavení odpovědnostního, ani havarijního pojistitele provozovatele škodícího vozidla, ani v postavení škůdce a s provozovatelem čerpací stanice nebyla ani v žádném smluvním vztahu, a na projednávaný případ "dopadá" zákon č. 168/1999 Sb. obsahující jednoznačnou úpravu, proti komu je případný poškozený oprávněn uplatnit svůj nárok.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále též jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, za jakých předpokladů může dlužník splnit uložením do soudní ("úřední") úschovy (§568 občanského zákoníku) svůj závazek (dluh), který se týká majetku, jenž patřil zůstaviteli, a který vznikl po smrti zůstavitele v době, kdy v řízení o dědictví ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, kdo je zůstavitelův dědic, a zda je platná dohoda osob, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, na základě které by byl některý z dědiců (nebo někdo jiný) oprávněn po dobu dědického řízení provozovat zůstavitelův majetek. Vzhledem k tomu, že tyto otázky hmotného práva dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny a že jejich posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy (srov. §568 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák.").
U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (srov. §185a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném - vzhledem k době, kdy žalovaná složila částku 96.650,- Kč do soudní úschovy - do 14.7.2011 - dále jen "OSŘ"). Návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat prohlášení toho, kdo peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá (složitele), že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy, nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná (srov. §185a odst. 2 OSŘ).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například Zhodnocení rozhodování ve věcech úschov projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 20.10.1988 sp. zn. Cpj 38/88, které bylo uveřejněno pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2002 sp. zn. 29 Odo 639/2001, které bylo uveřejněno pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) musí návrh na přijetí do úschovy obsahovat kromě uvedení důvodu úschovy vždy také označení složitele a toho, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (příjemce), popřípadě též údaj o tom, kdo si (případně) činí právo na předmět úschovy, i když na něj nemá z hmotného práva (podle názoru složitele) právo. Soud se při rozhodování o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy za účelem splnění dluhu nezabývá pravdivostí tvrzení složitele, která ve smyslu ustanovení §185a odst. 2 OSŘ a §568 věty první obč. zák. uvedl o důvodu úschovy a o věcné legitimaci dlužníka a věřitele. Z uvedených tvrzení při svém rozhodování vychází a nezjišťuje, zda složitel je opravdu dlužníkem, zda příjemce je skutečně věřitelem, zda věřitel je skutečně nepřítomen, zda se věřitel opravdu ocitl v prodlení, zda tu byly důvodné pochybnosti, kdo je dlužníkovým věřitelem, nebo zda byl věřitel pro dlužníka skutečně neznámou osobou, popř. zda tu je jiný zákonem stanovený důvod úschovy, a návrh na přijetí do úschovy zamítne, jen jestliže z tvrzení složitele vyplývá, že tu důvod úschovy podle zákona není nebo že podle hmotného práva nemůže dojít ke splnění závazku složením jeho předmětu do úschovy.
Pravomocné usnesení soudu o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy má z hlediska zániku práv a povinností stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem nebo jiným oprávněným účastníkem. Za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu, aniž by bylo významné zda, popřípadě kdy věřitel plnění skutečně (z úschovy) převzal. Uvedené následky ovšem nastávají, jen jestliže dlužník složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem (srov. například Zprávu a zhodnocení řízení o úschovách projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 11.2.1977 sp. zn. Cpj 43/76, která byla uveřejněna pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977). Zjistí-li se (byť i dodatečně), že důvody pro složení předmětu úschovy u soudu nebyly dány, například proto, že věřitel ve skutečnosti je přítomen nebo že není v prodlení anebo že dlužník nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, nebo že je věřitel znám, nebyl složením u soudu závazek (dluh) splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění věřiteli - bez ohledu na to, že usnesení o přijetí plnění do úschovy je pravomocné a že plnění bylo složeno u soudu do úschovy a nadále se v ní nachází - nadále trvá.
V projednávané věci žalovaná o důvodu úschovy uvedla, že jí není "okruh oprávněných" znám, neboť "bude odvislý od rozhodnutí obvodního soudu" v řízení o dědictví po P. R., zemřelém dne 1.1.2000; přestože návrh žalované na přijetí peněz do úschovy neodpovídal v určení důvodu úschovy požadavkům ustanovení §185a odst.2 OSŘ, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10.11.2011 č.j. 37 Sd 17/2011-12 návrhu vyhověl. Odvolací soud - jak vyplývá z napadeného rozsudku - dovodil, že důvodem složení peněz do úschovy byly pochybnosti žalované o tom, kdo je věřitelem. Žalobkyně tvrdí, že uzavřela s JUDr. P. R. a K. R. dne 28.3.2000 "dohodu dědiců o pokračování v živnosti při úmrtí podnikatele do skončení dědického řízení", v níž si účastníci této dohody jako dědicové po zůstaviteli ze zákona v I. dědické skupině, kteří dědictví neodmítli, sjednali, že "do skončení řízení o dědictví po zůstaviteli po dobu projednávání dědictví je oprávněna a povinna vykonávat podnikatelskou činnost" zůstavitele "v celém rozsahu daných oprávnění, v souladu s právními předpisy", žalobkyně, a dovozuje, že na základě této dohody, která byla žalované známa, jí náleží předmětné pojistné plnění.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o dědictví se dědictví nabývá zásadně s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení o dědictví nebo jiného usnesení soudu, kterým se dědické řízení končí, tu není (a ani nemůže být) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí, zejména kdo se stane zůstavitelovým dědicem, jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici, zda dědictví připadne státu, zda bude uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů a zda bude soudem schválena, popřípadě zda dojde k likvidaci dědictví.
Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu, kterým se řízení o dědictví končí, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.4.1972 sp. zn. 11 Co 48/72, který byl uveřejněn pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 1820/99, který byl uveřejněn pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2001 sp. zn. 20 Cdo 1921/99, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V řízení o dědictví po zůstaviteli P. R., zemřelém dne 1.1.2000, které je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 108/2008, byli - jak vyplývá z obsahu spisu - povoláni k dědění ze zákona v I. dědické skupině žalobkyně, K. R. a JUDr. P. R. Odvolací soud dovodil, že žalovaná složila pojistné plnění ve výši 96.650,- Kč do soudní úschovy proto, že měla "důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem", aniž by vzal náležitě v úvahu, že spory mezi účastníky řízení o dědictví se netýkají jejich dědického práva (tedy toho, kdo je zůstavitelovým dědicem), ale vlastnictví podniku zůstavitele, k němuž patřila poškozená čerpací stanice (zda podnik byl ve společném jmění zůstavitele a žalobkyně nebo zda byl ve "výlučném vlastnictví" zůstavitele). Vzhledem k tomu, že dědické právo žalobkyně, K. R. a JUDr. P. R. bylo prokázáno (jde o dědice ze zákona v I. dědické skupině, kteří dědictví neodmítli, jsou způsobilí dědit a není mezi nimi spor o dědické právo), je třeba je považovat (až do právní moci usnesení, kterým bude řízení o dědictví vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 108/2008 skončeno) za vlastníky celého (všeho) majetku patřícího do dědictví, kteří jsou ve vztahu k třetím osobám z právních úkonů týkajících se věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících do dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že dědici mohou v době od smrti zůstavitele až do pravomocného skončení projednání dědictví činit o majetku patřícím do dědictví právní úkony (nakládat s ním nebo činit jiná opatření); jde-li o právní úkon přesahující rámec obvyklého hospodaření, je k němu třeba souhlasu soudu (srov. §175r zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném - vzhledem k době smrti zůstavitele P. R. - do 7.1.2000 - dále jen "obč. soud. ř."). Vzhledem k tomu, že dědický podíl vyjadřuje (až do pravomocného skončení projednání dědictví) míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech, týkajících se věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících do dědictví, řídí se v této době vztahy mezi více dědici navzájem ustanoveními občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví (§137 a násl. obč. zák.).
Z užití ustanovení §139 odst.2 obč. zák. na vztahy mezi více dědici vyplývá, že o hospodaření s věcí, právem nebo jinou majetkovou hodnotou patřící do dědictví rozhodují dědici většinou, počítanou podle velikosti dědických podílů; při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv dědice soud. Z ustanovení §139 odst.3 obč. zák. je třeba současně dovodit, že, jde-li o důležitou změnu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do dědictví, mohou přehlasovaní dědici žádat, aby o změně rozhodl soud.
Stejně jako podíloví spoluvlastníci, kteří se mohou dohodnout o hospodaření se společnou věcí, je možné, aby se dědici dohodli o tom, jak budou hospodařit s jednotlivými věcmi, právy nebo jinými majetkovými hodnotami patřícími do dědictví; protože takové opatření zpravidla nepřesahuje rámec obvyklého hospodaření, není k němu potřebný souhlas soudu podle ustanovení §175r obč. soud. ř. Dědic, který má podle dohody dědiců právo samostatně hospodařit s věcí, právem nebo jinou majetkovou hodnotou patřící do dědictví, také může o ní činit v rámci obvyklého hospodaření právní úkony, aniž by k tomu potřeboval souhlas ostatních dědiců; jinak platí, že z právních úkonů týkajících se majetku patřícího do dědictví jsou oprávněni a povinni všichni dědici společně a nerozdílně. Je-li více dědiců oprávněných žádat po dlužníku plnění společně a nerozdílně, znamená to mimo jiné, že dlužník je povinen splnit v celém rozsahu dědici, který o plnění požádal první, a že ostatní dědici nemohou nic žádat od dlužníka, jenž splnil celý závazek jednomu z dědiců, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně (srov. §513 a 514 obč. zák.).
Protože žalobkyně byla podle dohody dědiců ze dne 28.3.2000 oprávněna provozovat podnik zůstavitele P. R., k němuž patří také čerpací stanice, za jejíž poškození náleží pojistné plnění složené žalovanou do soudní úschovy, je žalobkyně věcně legitimována (ať již z důvodu samostatného hospodaření s podnikem zůstavitele, nebo jako dědic oprávněný společně a nerozdílně, který o plnění požádal jako první) takové plnění po dlužníku vymáhat. V případě, že obsah dohody byl žalované (ještě před složením plnění do soudní úschovy) znám, nemohla mít žalovaná žádný důvod k pochybnostem, kdo je jejím věřitelem, popřípadě úspěšně tvrdit, že by věřitele neznala. Vzhledem k tomu, že nebyly dány předpoklady pro splnění závazku (dluhu) žalované složením plnění do soudní úschovy podle ustanovení §568 obč. zák., závazek (dluh) žalované složením do soudní úschovy - i když usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy je pravomocné a i když plnění bylo vskutku složeno u soudu do úschovy (a stále se v ní nachází) - nezanikl (nebyl splněn) a povinnost dlužníka poskytnout žalobkyni požadované plnění tím nemůže být dotčena.
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého k "zániku závazku došlo splněním" ve smyslu ustanovení §568 věty první obč. zák. ještě před zahájením tohoto řízení. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu