ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.1876.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1876/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně J. T. , zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Svornosti č. 2 proti žalované H. A. , zastoupené Mgr. Bedřichem Jurníčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 966/22, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 107 C 86/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2010 č.j. 11 Co 241/2010-58, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 10. března 2010 č.j. 107 C 86/2009-43 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po J. U., zemřelé dne 12.3.2008, Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48 uložil žalobkyni a P. U., aby do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Karviné žalobu proti H. A. o určení, že "jsou dědici a účastníky dědického řízení po zůstavitelce J. U.". Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka pořídila dne 17.4.2007 ve formě notářského zápisu, sepsaného notářkou JUDr. Janou Šebestovou, závěť a listinu o vydědění, v níž ustanovila svojí "univerzální dědičkou" dceru H. A. a kterou vydědila dceru J. T. a syna P. U., a že J. T. a P. U. namítli neplatnost důvodů jejich vydědění.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 21.4.2009 a doplněnou na výzvu soudu prvního stupně podáním, které došlo soudu dne 18.11.2009, domáhala, aby bylo určeno, že "je dědicem a účastníkem dědického řízení po zůstavitelce J. U., zemřelé dne 12.3.2008". Žalobu odůvodnila zejména tím, že důvody jejího vydědění uvedené v listině o vydědění ze dne 17.4.2007 nejsou pravdivé (k prokázání svých tvrzení, která v žalobě podrobně zdůvodnila, navrhla výslech svědků) a namítla relativní neplatnost závěti ze dne 17.4.2007 pro rozpor s ustanovením §479 občanského zákoníku.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 10.3.2010 č.j. 107 C 86/2009-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.265,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bedřicha Jurníčka. Poté, co shledal, že na požadovaném určení "je dán naléhavý právní zájem, který vyplývá přímo z právního předpisu", dospěl k závěru, že v řízení "o určení dědice" se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky dědického řízení, a že, "neúčastní-li se řízení o určení dědického práva všichni účastníci řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci". Protože v posuzované věci jsou účastníky řízení o dědictví po zůstavitelce J. U. nejen žalobkyně a žalovaná, ale také P. U. (syn zůstavitelky), měl být P. U. účastníkem v tomto řízení, "ať už na straně žalobce nebo žalovaného". Jelikož P. U. se nestal účastníkem řízení" v této věci, musela být žaloba zamítnuta "pro nedostatek věcné legitimace".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.6.2010 č.j. 11 Co 241/2010-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.720,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bedřicha Jurníčka. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně v tom, že věcná legitimace účastníků není v dané věci splněna, neúčastní-li se řízení také P. U., protože účastníky sporného řízení musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. Nepodání žaloby jedním z "odkázaných" dědiců se projeví v dalším řízení o dědictví (poté, co bude pravomocně rozhodnuto o předmětné žalobě) tak, že soud bude pokračovat v řízení bez zřetele na tohoto dědice. Rozhodl-li se odkázaný dědic podat příslušnou žalobu, má ve sporném řízení procesní postavení žalobce; nepodá-li však žalobu, musí vystupovat jako nerozlučný společník s dalším žalovaným na straně žalované. Odvolací soud současně vycházel z právního názoru, že poučovací povinnost soudu se omezuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků a že je "nepřípustné" poučení o tom, že "má či může být žalován ještě další žalovaný", a dovodil, že poučovací povinnost soudu je omezena jen na poučení žalobce o náležitostech žaloby ve smyslu §175k odst. 2 o.s.ř., a to jen jestliže usnesení vydané podle §175k odst. 2 o.s.ř. nesplňuje požadavky vymezené tímto ustanovením. Protože usnesení, kterým byli žalobkyně a P. U. odkázáni k podání žaloby "splňovalo všechny požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.", odvolací soud uzavřel, že "nebylo třeba žalobkyni poučovat o tom, že okruh účastníků není úplný a kdo má v tomto řízení vystupovat na straně žalované".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že žalobu podala "přesně podle usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 sp. zn. 36 D 469/2008", a odvolacímu soudu vytýká, že měl "zhojit nesprávné poučení" soudu v dědickém řízení v následujícím řízení sporném. Součástí řádného poučení podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. je totiž také poučení o tom, "proti komu má být žaloba podána", a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006 sp. zn. I. ÚS 467/04. Navíc, nepodal-li P. U. včas žalobu, přestal být účastníkem dědického řízení a "jeho účast v tomto sporném řízení v pozici žalovaného je již irelevantní". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a za otázku zásadního právního významu považuje to, zda "v případě, že jeden z dvojice nerozlučných společníků nevyužije svého práva podat žalobu ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., je povinností druhého nerozlučného společníka tuto skutečnost zjišťovat a v případě negativního zjištění jej uvádět na straně žalované". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl "jako zjevně bezdůvodné". Uvedla zejména, že soudy rozhodly správně, neboť žalobkyně měla již v žalobě označit jako účastníky sporného řízení nejen žalovanou, ale i P. U., který byl v době vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. účastníkem dědického řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda soud v řízení o určení dědického práva poučuje žalobce o tom, proti komu má žalobu směřovat, v případě, že žalobce žalobu podal podle usnesení vydaného v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. pouze proti v něm označenému účastníku dědického řízení, když však usnesení neobsahovalo údaj o tom, proti komu má odkázaný účastník žalobu podat tehdy, jestliže další (společně s ním na podání žaloby odkázaný) účastník žalobu ve lhůtě nepodá. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že usnesení, kterým byli žalobkyně a P. U. odkázáni k podání žaloby, "splňovalo všechny požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř." a že tedy "nebylo třeba žalobkyni poučovat o tom, že okruh účastníků není úplný a kdo má v tomto řízení vystupovat na straně žalované". S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Ve výroku usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí být uveden (mimo jiné) účastník (dědic nebo jeho právní nástupce), kterého soud (soudní komisař) odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou. Ostatní účastníci (včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko) budou ve sporu zahájeném touto žalobou na straně žalovaného; ve výroku usnesení se neuvádí, je však nezbytné je uvést v jeho odůvodnění.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. nevyžaduje, aby v usnesení soudu v řízení o dědictví bylo výslovně uvedeno, proti kterým účastníkům má žaloba směřovat. Neuvede-li však soud ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., proti komu má žalobce podat žalobu, je vždy na místě uvést v odůvodnění usnesení, proti komu má žaloba směřovat (srov. právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1988 sp. zn. Spr 1205/88, uveřejněné pod poř. č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006 sp. zn. I. ÚS 467/04 uveřejněný pod poř. č. 41 ve Sbírce nálezů a usnesení, roč. 2006, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2008 sp. zn. II. ÚS 2553/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008 č.j. 21 Cdo 2754/2007-84).
Odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. společně více účastníků, z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že musí - alespoň v odůvodnění usnesení - poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě totiž by poučení soudu v řízení o dědictví bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však - v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků - není úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech (tj. je-li odkazováno k podání žaloby více osob) obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných.
Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [80 písm. c) o.s.ř.].
Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho, z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. V takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) - je soud, který o žalobě rozhoduje, vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48 bylo žalobkyni a P. U. uloženo uplatnit své dědické právo žalobou proti žalované jako závětní dědičce zůstavitelky. P. U. však žalobu nepodal a nestal se ani účastníkem sporného řízení na straně žalované.
Usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48 nevyhovuje všem výše uvedeným požadavkům ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. Výrok usnesení byl formulován tak, že žalobkyně a P. U. mají podat žalobu (pouze) proti H. A., aniž by z něj současně vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby jeden z nich žalobu ve lhůtě nepodal. Protože ani z obsahu odůvodnění usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48 není zřetelně, proti komu má být žaloba podána, kdyby jeden z odkázaných účastníků dědického řízení žalobu nepodal, bylo usnesení - co do poučení o tom, koho žalovat - nepřesné a neúplné. Za této situace měl především soud prvního stupně - jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout žalobkyni potřebné poučení o tom, že žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, dokud se žalovaným ve sporu nestane také P. U.; na tom nic nemění ani okolnost, že žalobkyni zastupoval advokát.
Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že účastníky sporného řízení musí být všichni, kdo patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., a že nepodá-li "odkázaný" účastník žalobu, musí vystupovat jako nerozlučný společník s dalším žalovaným (žalovanými) na straně žalované. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že - za situace, kdy usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. neobsahovalo řádné poučení, proti komu je třeba podat žalobu pro případ, že některý z odkázaných účastníků žalobu sám nepodá - ve věci rozhodl, aniž by poučil žalobkyni o tom, proti komu má podat žalobu. Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl v projednávané věci povinnost poučit žalobkyni o tom, že okruh účastníků řízení není úplný, proto není v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu