ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1791.2001.1; ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1885.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1791/2001
sp. zn. 21 Cdo 1885/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) Ing. K. J., zastoupeného advokátem, B) Mgr. A. P. a C) Ing. P. S., proti žalované České republice - České obchodní inspekci se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 15, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 46/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2000 č.j. 13 Co 237/2000-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000 č.j. 13 Co 400/2000-60, takto:
I. Dovolání žalované se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisy ze dne 11.12.1998 žalovaná sdělila žalobcům, že jim pro závažné porušení pracovní kázně dává výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobci jako kontrolní pracovníci České obchodní inspekce odmítli splnit povinnost „účastnit se ověření odborné způsobilosti pracovníků ČOI v termínu určeném Opatřením ústředního ředitele ČOI č. 34/1998, tj. 3. prosince 1998“, která jim byla uložena „pod bodem č. 2 Opatření ústředního ředitele ČOI č. 42/1998“ ze dne 30.11.1998.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnili zejména tím, že u žalované pracovali jako odborní radové a že „s odvoláním na vyhlášku FMK č. 275/92 Sb. - §13 odst. 4“ v prosinci roku 1995 [žalobce C) i v prosinci roku 1994] složili zkoušku odborné způsobilosti se stupněm hodnocení „vyhověl(a)“. Vzhledem k této skutečnosti, na kterou žalovanou několikrát upozornili, „považovali další přezkoušení na nadbytečné“, a proto se zkoušky v termínu 3.12.1998 nezúčastnili. V tomto jednání však nelze podle jejich názoru spatřovat závažné porušení pracovní kázně, neboť „příkaz k účasti neměl vliv na splnění důležité pracovní povinnosti“, když „všichni žalobci plnili své pracovní úkoly řádně, včas a v potřebné kvalitě“ a za pracovní výsledky byli pravidelně odměňováni a mimořádné odměny obdrželi i po neúčasti na zkoušce a převzetí výpovědi.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.1.2000 č.j. 27 C 46/97-20 žalobu o určení neplatnosti výpovědí daných žalobcům dopisy žalované ze dne 11.12.1998 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a §141a zák. práce dospěl k závěru, že žalobci nesplněním příkazu žalované účastnit se zkoušky odborné způsobilosti porušili interní předpis - příkaz ústředního ředitele č. 1/1993 ze dne 29.3.1993 (spočívající v přezkoušení zaměstnanců mimo jiné v případě, že dojde k zásadním změnám právních předpisů vztahujícím se ke kontrolní činnosti). Protože se jednalo „o zcela vědomé jednání žalobců“, kteří byli na následky odmítnutí příkazu žalovanou předem upozorněni (naposledy v den konání zkoušky), posoudil jednání žalobců „již s ohledem na funkce, které zastávali“, jako závažné porušení pracovní kázně odůvodňující dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce A) rozsudkem ze dne 11.8.2000 č.j. 13 Co 237/2000-34, a k odvolání žalobců B) a C) rozsudkem ze dne 29.11.2000 č.j. 13 Co 400/2000-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce dané žalobcům žalovanou dne 11.12.1998 jsou neplatné, a žalované uložil, aby žalobci A) zaplatila na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.150,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.150,- Kč, obojí k rukám JUDr. J. M., a žalobcům B) a C) na nákladech řízení před soudem prvního stupně každému 1.000,- Kč a na nákladech odvolacího řízení každému 1.000,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v jednání vytčeném žalobcům v dopisech žalované ze dne 11.12.1998 nelze spatřovat ani porušení ustanovení §141a zák. práce (které zaměstnancům ukládá povinnost prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě), neboť v odůvodnění výpovědi se porušení takové povinnosti žalobcům nevytýká, ani porušení pracovní kázně podle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) zák. práce. Protože žalobci odmítnutím podrobit se zkoušce odborné způsobilosti pracovní kázeň neporušili, odvolací soud uzavřel, že „nebyly dány důvody pro výpověď podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“ [nedostatky v odborné způsobilosti by podle jeho názoru mohly být pouze důvodem pro výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce] a výpovědi jsou tudíž neplatné.
Proti těmto rozsudkům odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobci odmítnutím podrobit se zkoušce odborné způsobilosti nedopustili porušení pracovní kázně, není správný. Zdůraznila, že, je-li zaměstnavatel ze zákona oprávněn uložit zaměstnancům účast na školení k prohloubení kvalifikace (§141a zák. práce), je zároveň oprávněn uložit závěrečné ověření získaných znalostí, a povinností zaměstnance pak je takového ověření se zúčastnit. Ve vytčeném jednání žalobců je proto třeba zcela jednoznačně spatřovat zaviněné (úmyslné) porušení základních povinností zaměstnanců, konkrétně pokynů nadřízených [§73 odst. 1 písm. a) zák. práce], „formalizovaných Opatřeními ústředního ředitele České obchodní inspekce č. 34/1998 a č. 42/1998“, a porušení povinnosti „dodržovat ostatní (tedy i vnitřní) předpisy vztahující se k práci žalobci vykonávané“ [§73 odst. 1 písm. c) zák. práce], které se projevilo nesplněním povinnosti účastnit se ověření odborné způsobilosti. S přihlédnutím k „mimořádné odpovědnosti žalobců za plnění úlohy dozorového orgánu zajišťujícího ochranu života, zdraví a podstatných ekonomických zájmů spotřebitelů“, jakož i k „zásadní změně dozorových kompetencí vyplývajících z nové právní úpravy“ a k možnému dopadu jejich chování na morálku ostatních zaměstnanců, je pak podle názoru dovolatelky „na místě kvalifikovat toto jednání jako závažné porušení pracovní kázně“ opravňující zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudky, proti kterým je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené rozsudky bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobcům výpovědi z pracovního poměru dopisy ze dne 11.12.1998, které žalobci převzali téhož dne - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce\").
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že žalobci pracovali u žalované v pracovním poměru naposledy ve funkci „odborný rada“ v odboru metodiky kontroly na ústředním inspektorátu České obchodní inspekce. Žalobci A) a B) dne 12.12.1995, žalobce C) dne 14.12.1994 a dne 8.12.1995 složili před zkušební komisí ústředního inspektorátu žalované „kvalifikační zkoušku“ se stupněm hodnocení „vyhověl(a)“. Ústřední ředitel žalované „Opatřením k ověření odborné způsobilosti pracovníků ČOI“ ze dne 27.5.1998 č. 34/98 uložil „vzhledem k zásadním změnám obecně závazných právních předpisů vztahujících se ke kontrolní činnosti ČOI“ mimo jiné „provést ověření odborné způsobilosti všech kontrolních pracovníků ve smyslu Příkazu ÚŘ č. 1/1993 části IV. odst. 1 písm. a)“ z vyjmenovaných obecně závazných právních předpisů. Dalším „Opatřením ústředního ředitele ČOI č. 42/98“ ze dne 30.11.1998 bylo „všem pracovníkům odboru metodiky kontroly ÚI ČOI, u nichž výkon kontrolní činnosti vyplývá z popisu pracovní činnosti“, uloženo zúčastnit se „ověření odborné způsobilosti v termínu uvedeném v Opatření č. 34/98, tj. 3.12.1998“. Dne 3.12.1998 se žalobci přes výzvu zkušební komise zkoušky odborné způsobilosti odmítli zúčastnit; žalovaná, která toto jednání posoudila jako závažné porušení pracovní kázně, dala žalobcům dne 11.12.1998 výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení veci krome jiného podstatné, zda žalobci tím, že nerespektovali príkaz ústredního reditele a odmítli úcast na narízeném „overení odborné zpusobilosti“, porušili pracovní kázen.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, 74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní nebo jinou (např. tzv. manažerskou) smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm. b), §46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Právními předpisy, v jejichž rámci jsou zaměstnavatelé (nadřízení) oprávněni ukládat zaměstnancům pokyny a které jsou zaměstnanci (vztahují-li se k práci jimi vykonávané) povinni dodržovat, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy (srov. §272 odst.1 zák. práce). Za právní předpisy ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce, resp. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, se rovněž považují pracovní řády vydané na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §82 odst.1 zák. práce zaměstnavatelem, neboť rovněž tyto vnitřní předpisy, které blíže rozvádí v souladu s právními předpisy ustanovení zákoníku práce (srov. §82 odst. 2 zák. práce), jsou závazné jak pro zaměstnavatele, tak i pro všechny jeho zaměstnance (srov. §82 odst. 4 zák. práce). Ostatní předpisy vydané v rámci obecně závazných předpisů a na jejich podkladě (např. interní předpisy zaměstnavatele), vztahující se k druhu práce vykonávané podle pracovní smlouvy, jsou pak zaměstnanci povinni dodržovat jen tehdy, jestliže s nimi byli řádně seznámeni. Jednotícím kritériem pro všechny druhy pracovních povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, tedy je, že může jít jen o povinnosti stanovené právními předpisy nebo o právní povinnosti stanovené v jejich rámci.
Při úvahách v tomto směru nelze pominout především okolnost akcentovanou v právní teorii i v soudní praxi, kde nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tyto závěry vycházejí z teze, že povaha pracovněprávních předpisů, spočívající na principu, že „co není povoleno, je zakázáno”, se projevuje především v ustanovení §244 odst. 1 zák. práce, podle kterého „smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu”. To - mimo jiné - znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou své smlouvy (dohody) uzavřít jen ohledně těch typů smluv (dohod), které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Kogentnost právní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též v ustanovení §20 odst. 2, větě první zák. práce, podle něhož „v kolektivních smlouvách lze upravovat mzdové a ostatní pracovněprávní nároky v rámci daném pracovněprávními předpisy”; platí-li tento princip vedle individuálních smluvních vztahů také pro kolektivní vyjednávání (tedy i pro uzavírání kolektivních smluv, z nichž vznikají nároky jednotlivým zaměstnancům), tím spíše platí (argumentum a maiori ad minus) pro vnitropodnikové normativní akty upravující pracovněprávní vztahy.
To, že obecně závazné právní předpisy (srov. §272 odst. 1 zák. práce) upravující pracovněprávní vztahy mají zásadně kogentní povahu, tedy - mimo jiné - znamená, že tzv. ostatní pracovněprávní předpisy mohou upravovat pracovněprávní nároky, jen jestliže to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních vztahů neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané. Uvedený závěr není v rozporu ani s ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vydané ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky, podle kterého “každý může činit, co není zákonem zakázáno”. Jestliže kogentní povaha pracovněprávních předpisů spočívá - jak bylo uvedeno výše - na zásadě, že co “není povoleno, je zakázáno”, pak je třeba - z pohledu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - to, co nevyhovuje těmto předpisům, považovat za zákonem zakázané.
Žalovaná spatřuje porušení pracovní kázně v samotné okolnosti, že žalobci porušili základní povinnosti zaměstnanců, „konkrétně nesplnění pokynů nadřízených (§73 odst. 1 písm. a) zák. práce), formalizovaných výše uvedenými opatřeními ÚŘ ČOI č. 34/1998 a 42/1998 a porušení dodržovat ostatní (tedy i vnitřní) předpisy vztahující se k práci žalobci vykonávané“. Nezdůrazňuje však náležitě, že ustanovení §73 odst. 1 písm. a) zák. práce nestanoví povinnost zaměstnance ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, plnit jakékoli pokyny svých nadřízených, nýbrž - jak uvedené ustanovení uvádí výslovně - jen pokyny vydané v souladu s právními předpisy. Proto ukládá-li ustanovení §74 odst. 1 písm. a) zák. práce vedoucím zaměstnancům povinnost řídit a kontrolovat práci a pravidelně hodnotit poměr zaměstnanců k práci a k pracovnímu kolektivu a jejich pracovní výsledky, není vzhledem k výše uvedenému vyloučeno, aby si vedoucí zaměstnanec po zjištění závad v práci konkrétního zaměstnance (zpravidla neformálním postupem) ověřil úroveň jeho odborných znalostí vztahujících se k činnosti, při které bylo zjištěno pochybení, neboť jen tímto způsobem lze v individuelních případech získat konkrétní a bezprostřední podklad pro další řídící opatření, která následně umožní nápravu zjištěných nedostatků. Z uvedeného ustanovení však nelze v obecné poloze dovodit přímé oprávnění nařídit zaměstnancům, aby se podle uvážení zaměstnavatele bez zřetele k jejich dosavadním pracovním výsledkům podrobili plošnému ověření úrovně své odborné kvalifikace obdobně, jako je tomu kupř. v případě ověřování odborné způsobilosti podle vyhlášky č. 345/2000 Sb., o ověřování zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců obcí, krajů, hlavního města Prahy, městských částí hlavního města Prahy a okresních úřadů, osob stojících v čele zvláštních orgánů zřízených na základě zvláštních zákonů a předsedů komisí, kterým byl svěřen výkon přenesené působnosti (vyhláška o zvláštní odborné způsobilosti), vyhlášky č. 490/2000 Sb., o rozsahu znalostí a dalších podmínkách k získání odborné způsobilosti v některých oborech ochrany veřejného zdraví, vyhlášky č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), vyhlášky č. 370/2001 Sb., o zkoušce o odborné způsobilosti k výkonu odborného dohledu nad využíváním a ochranou přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod, apod.
V posuzované věci žalovaná popírá, že by prováděla overení odborné zpusobilosti na základe právního predpisu, nebot - jak zduraznuje - vyhláška č. 275/1992 Sb., o odborné způsobilosti pracovníků pověřených prováděním kontrolní činnosti a podmínkách jejího ověřování, jí sloužila jen jako „vzor pro zpracování vnitřního předpisu“; postup podle uvedené vyhlášky ostatně nepřicházel v úvahu - kromě jiného - již proto, že provádění ověřování způsobilosti svěřovala vyhláška „příslušnému ústřednímu orgánu“, resp. komisi jím zřízené, což žalovaná nesplňovala, jsouc sama v podřízeném postavení vůči ústřednímu orgánu státní správy - ministerstvu průmyslu a obchodu (srov. §13 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb, ve znění účinném do 31.3.2000 Sb., tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 63/2000 Sb., o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů).
S názorem, že pokyn ústredního reditele žalované, „formalizovaný Opatřeními ÚŘ ČOI č. 34/1998 a 42/1998“, ukládající žalobcům povinnost podrobit se zkoušce - ověření odborných znalostí, byl vydán v rámci oprávnění vyplývajícího z ustanovení §141a zák. práce, odvolací soud rovněž nesouhlasí.
Podle ustanovení §141a zák. práce zaměstnanec je povinen prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě; prohlubováním kvalifikace se rozumí též její udržování a obnovování. Zaměstnavatel je oprávněn uložit zaměstnanci účast na školení k prohloubení kvalifikace.
Soustavné prohlubování kvalifikace k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě (včetně jejího udržování a obnovování) je právní povinností zaměstnance; zaměstnavatel je oprávněn zaměstnanci účast na školení k prohloubení kvalifikace uložit. Účast na školení a studiu za účelem prohloubení kvalifikace je výkonem práce, za který zaměstnanci přísluší mzda, a porušení těchto povinností zaměstnance lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně. Náklady spojené s prohloubením kvalifikace nese zaměstnavatel; zaměstnanec je povinen podrobit se závaznému pokynu zaměstnavatele, aby se zúčastnil školení k prohloubení kvalifikace (jejímu udržování a obnovování) k výkonu práce sjednané účastníky pracovního poměru v pracovní smlouvě. Lze sdílet názor, že v některých případech je „vyvrcholením a závěrem“ tohoto školení „přezkoušení sloužící k ověření stupně znalostí, vědomostí i jejich praktického uplatňování“. Dovolatelka však pomíjí, že v posuzované věci se o takový případ nejedná, neboť „ověření odborné způsobilosti všech kontrolních pracovníků“ představovalo pouze nové prověření úrovně kvalifikace těchto zaměstnanců, jako souhrnu znalostí, dovedností a odborných zkušeností, nařízené „vzhledem ke změnám obecně závazných právních předpisů vztahujících se ke kontrolní činnosti ČOI a k potřebám zabezpečit požadovanou úroveň výkonu kontroly“, nikoliv však „závěrečné ověření získaných znalostí“ po proběhnuvším školení k prohloubení kvalifikace k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě.
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel je ve smyslu ustanovení §141a zák. práce oprávněn uložit zaměstnanci účast na školení k prohloubení kvalifikace, jehož součástí může být závěrečné ověření získaných znalostí; z tohoto ustanovení však nelze dovodit oprávnění zaměstnavatele uložit zaměstnanci povinnost podrobit se pouhému přezkoušení úrovně kvalifikace k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Protože o porušení pracovní kázně nesplněním pokynu nadřízeného možno hovořit jen tehdy, když šlo o nesplnění pokynu, k jehož udělení je zaměstnavatel oprávněn, nesplnění pokynů žalované „formalizovaných Opatřeními ÚŘ ČOI č. 34/1998 a 42/1998“ ze strany žalobců proto není - jak se dovolatelka mylně domnívá - porušením povinnosti uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. a) zák. práce.
Za tohoto stavu závěr odvolacího soudu o tom, že vytčené jednání žalobců, spočívající v odmítnutí pokynu zaměstnavatele podrobit se novému ověření odborné způsobilosti z důvodu zásadní změny právních předpisů vztahujících se ke kontrolní činnosti zaměstnavatele, není porušením pracovní kázně a že výpovědi dané žalobcům podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce jsou z tohoto důvodu neplatné, je správný.
Protože rozsudky odvolacího soudu jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudky odvolacího soudu byly postiženy vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu