ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1891.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1891/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., proti žalované Z., a.s., zastoupené advokátem, o 97.941.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 16 Cm 370/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004 č.j. 9 Cmo 343/2004-79, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,- Kč s 19% úrokem od 4.1.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uzavřela k zajištění svých pohledávek dne 30.4.1998 se společností Ch., a.s. \"jako zástavcem\" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho dlužníky a že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou; vznik zástavního práva žalobkyně prokázala žalované \"jako poddlužníkovi\" dne 8.9.1998. Žalovaná poté ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila Ch., a.s., že provádí \"jednostranný zápočet vzájemných pohledávek\" (za účelem \"provedení jednostranného zápočtu\" žalovaná \"dokonce přebírala pohledávky jiných věřitelů za Ch.\"); provedený \"zápočet\" se týkal i předmětné zastavené pohledávky. Žalobkyně má za to, že žalovaná, která svým postupem \"způsobila zánik zástavy\", porušila svou povinnost vyplývající z ustanovení §151i občanského zákoníku a že proto odpovídá žalobkyni ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku za škodu, vzniklou \"zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele\".
Žalovaná potvrdila, že žalobkyně uzavřela dne 30.4.1998 se společností Ch., a.s. smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám a že jí bylo o vzniku tohoto zástavního práva doručeno oznámení žalobkyně ze dne 7.9.1998. Je však přesvědčena, že \"tyto okolnosti jí v žádném případě nebránily provést započtení svých pohledávek vůči pohledávkám obchodní společnosti Ch., a.s.\", neboť ustanovení §151i občanského zákoníku \"platí pouze pro jeden z možných způsobů zániku závazku, a to splnění, přičemž úprava zástavního práva v občanském zákoníku připouští též jiné způsoby zániku závazku, na něž ustanovení §151i občanského zákoníku nelze aplikovat\".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 209.375,- Kč k rukám advokáta. Na základě provedeného dokazování dovodil, že společnost Ch., a.s. dala za účelem zajištění pohledávky žalobkyni do zástavy svou pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, a že žalobkyně sdělením ze dne 7.9.1998 prokázala žalované vznik zástavního práva. Žalovaná ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila společnosti Ch., a.s., že \"započítává vzájemné pohledávky\", přičemž \"výše započtených pohledávek přesahovala žalovanou částku\". Soud prvního stupně dovodil, že \"splnění závazku a započtení jsou dva odlišné způsoby zániku závazku\", že ustanovení §151i občanského zákoníku \"se výslovně vztahovalo pouze na splnění závazku, nikoli již na další způsoby zániku závazku\", a že \"započtení pohledávky proti zastavené pohledávce žádné zákonné ustanovení nezakazovalo\", a uzavřel, že započtením zanikla pohledávka společnosti Ch., a.s. proti žalované a že tím \"došlo k zániku zástavy v rozsahu započtení\" podle ustanovení §151g občanského zákoníku. Žalobkyni proto škoda \"spočívající v porušení právní povinnosti ze strany žalované\" nevznikla, navíc je žaloba předčasná, neboť na majetek společnosti Ch., a.s. byl prohlášen konkurs a do skončení konkursního řízení žalobkyně \"nemůže vědět, zda a v jaké výši jí škoda vznikla\".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 9 Cmo 343/2004-79 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 194.700,- Kč k rukám \"právního zástupce žalované\". Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost poddlužníka splnit závazek zástavnímu věřiteli, uložená ustanovením §151i občanského zákoníku, má kogentní povahu, vzniká \"okamžikem splatnosti pohledávky poddlužníka proti zástavci\" a zakládá \"právo zástavního věřitele na plnění\". Protože splnění pohledávky \"poskytnutím finančního plnění\" je jen jedním ze způsobů zániku pohledávky, není \"tím dotčena možnost docílit zániku závazku - pohledávky jiným zákonem předpokládaným způsobem\", a tedy ani započtením. Žalovaná \"svým postupem\" využila svého práva podle ustanovení §580 občanského zákoníku, a proto \"nelze shledat v jejím postupu porušení §151i občanského zákoníku\" a zánikem zástavy zaniklo i právo žalobkyně \"jako zástavního věřitele\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že právní názor odvolacího soudu \"ve svých důsledcích prakticky zcela eliminuje význam zástavního práva k pohledávkám jako zajišťovacímu institutu pro zástavního věřitele\". Soudy měly podle jejího názoru náležitě zhodnotit \"cílené chování\" žalované, které byla známa povinnost plnit zástavnímu věřiteli podle ustanovení §151i občanského zákoníku, která však tuto povinnost \"nerespektovala, naopak na základě smluv o postoupení pohledávek získávala pohledávky vhodné k jednostranným zápočtům pohledávek se zástavcem, které následně prováděla\"; jako poddlužník správně neměla po oznámení vzniku zástavního práva \"činit žádné kroky ohledně zastavených pohledávek bez souhlasu zástavního věřitele\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Uvedla, že právní úprava obsažená v ustanovení §151i občanského zákoníku \"je zcela jednoznačná a nezpůsobilá činit jakékoliv výkladové těžkosti\", neboť \"žádným způsobem nevylučuje případnou aplikaci ustanovení §580 občanského zákoníku, resp. jiných ustanovení občanského zákoníku upravujících další způsoby zániku pohledávky\". Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že započtením zanikla zastavená pohledávka a že žalobkyně proto nemá na požadované plnění nárok. Žaloba je navíc podle názoru žalované \"předčasná\", neboť na majetek společnosti Ch., a.s. byl prohlášen konkurs, pohledávka žalobkyně vůči této společnosti, zajištěná sporným zástavním právem, nezanikla a žalobkyni tedy dosud nemohla vzniknout škoda.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalobkyně přijala za účelem zajištění své pohledávky do zástavy pohledávku dlužníka (společnosti Ch., a.s.) vůči žalované, přičemž zástavní právo k pohledávce bylo žalované dnem 8.9.1998 prokázáno. Žalovaná poté (ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998) na zastavenou pohledávku jednostranně započetla své pohledávky vůči společnosti Ch., a.s. Za tohoto skutkového stavu věci odvolací soud řešil právní otázku, zda následkem provedeného započtení žalobkyně ztratila právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (z plnění zastavené pohledávky). Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - s přihlédnutím k době, kdy žalovaná učinila vůči společnosti Ch., a.s. projev směřující k započtení na zastavenou pohledávku - řešit podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen \"obč. zák.\").
Podle ustanovení §151a odst.1 části věty před středníkem obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení §151h odst.1 obč. zák. zastavit lze i pohledávku, jestliže předmětem jejího plnění je věc, právo nebo jiná majetková hodnota.
Podle ustanovení §151h odst.2 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká písemnou smlouvou mezi zástavním věřitelem a zástavcem, který je věřitelem pohledávky použité k zajištění. Zástavní právo je účinné vůči poddlužníkovi, jen jestliže je poddlužník o tom písemně vyrozuměn zástavcem nebo jestliže vznik zástavního práva je mu prokázán zástavním věřitelem.
Podle ustanovení §151i obč. zák. byl-li vznik zástavního práva poddlužníku oznámen nebo prokázán, je poddlužník povinen plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli. Je-li předmětem plnění věc, vzniká jejím předáním zástavnímu věřiteli jeho zástavní právo k této věci a zastavení pohledávky zaniká. Plnění závazku poddlužníka je zástavní věřitel povinen oznámit zástavci.
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.
Zástavní právo má - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst.1 části věty před středníkem obč. zák. - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku (jiného majetku) dlužníka.
V případě, že byla zastavena pohledávka, spočívá uhrazovací funkce zástavního práva (vyjádřená jako právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) v tom, že poddlužník je povinen - jak se uvádí v ustanovení §151i větě první obč. zák. - \"plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli\". Uvedené povinnosti poddlužníka současně odpovídá, že v rozsahu, v němž z platného a vůči poddlužníku účinného zástavního práva plyne poddlužníku povinnost plnit závazek zástavnímu věřiteli, je zástavní věřitel oprávněn požadovat (místo zástavního dlužníka) takové plnění ze zastavené pohledávky přímo po poddlužníku, a to i pomocí žaloby u soudu; jde-li o peněžitou pohledávku, může po poddlužníku tímto způsobem žádat, aby mu až do výše zajištěné pohledávky zaplatil po její splatnosti zastavenou pohledávku, kterou má vůči dlužníku (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedeného je nepochybné, že ustanovení §151i obč. zák. neupravuje - jak se mylně domnívaly soudy a žalovaná - způsoby zániku zastavené pohledávky poté, co byl poddlužník o zástavním právu písemně vyrozuměn zástavcem (správně zástavním dlužníkem) nebo co mu byl vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem (s tím, že se týká jen splnění dluhu a že nedopadá na ostatní způsoby zániku závazků); nelze proto z něho ani úspěšně dovozovat, jaká právní jednání směřující k zániku pohledávky jsou po jejím zastavení ze strany poddlužníka přípustná. Ve skutečnosti ustanovení §151i obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli.
Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu ustanovením §151i odst.1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno.
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že, je-li zástavou pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu