ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.190.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 190/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. T. proti žalované C. Česká republika k.s., o neplatnost výpovědi a dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 393/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000 č.j. 19 Co 145/2000-89, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 28.8.1998, a dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřená mezi účastníky dne 28.8.1998 jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná porušila ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, když bezprostředně po zrušení jeho pracovního místa přijala nového zaměstnance na práci, kterou žalobce mohl „bez jakéhokoliv dalšího“ vykonávat; žalobci však žádné jiné pracovní zařazení nenabídla. Neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu „organizační změny - zrušení pozice zastávané zaměstnancem“ spatřoval žalobce v tom, že ji uzavřel „v omylu, do kterého ho záměrně uvedla žalovaná“, která, ač si byla vědoma, že má možnost žalobce dále zaměstnávat, jiné místo mu záměrně nenabídla, „aby tak byl těsně před podpisem dohody přesvědčen o další praktické nemožnosti dalšího jeho pracovního zařazení u žalované“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4.11.1999 č.j. 13 C 393/98-66 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.600,- Kč „k rukám její právní zástupkyně Mgr. P. Ř.“. Vycházeje ze zjištění, že žalobce neprokázal, že by jej žalovaná při uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru „záměrně uvedla v omyl ohledně další možnosti zaměstnání“ ani že by z důvodu tvrzeného omylu od této dohody ve smyslu ustanovení §245 odst. 3 zák. práce odstoupil, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 28.8.1998, „kterou byla nahrazena výpověď z pracovního poměru“, je platným právním úkonem. Za situace, kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě platné dohody o rozvázání pracovního poměru, shledal soud prvního stupně nedůvodnou „i tu část žaloby, týkající se tvrzené neplatnosti výpovědi z pracovního poměru“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.4.2000 č.j. 19 Co 145/2000-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám Mgr. P. Ř. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „jediným právním úkonem, jehož platnost a právní následky s ním spojené bylo možno přezkoumávat, zůstala dohoda o skončení pracovního poměru“, jejímž uzavřením „dali účastníci jednoznačně najevo, že nehodlají skončit pracovní poměr výpovědí, kterou svým jednáním žalovaná za souhlasu žalobce odvolala (§44 odst. 3 zák. práce)“. Protože však - jak odvolací soud zabývaje se dále tvrzeným důvodem neplatnosti dohody zdůraznil - „následkem jednání v omylu“ není neplatnost právního úkonu, ale toliko právo účastníka, který jednal v omylu, který druhému účastníku musel být znám, od smlouvy (dohody) odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo (§245 odst. 3 zák. práce), nemá uplatněný nárok žalobce na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru „oporu ve hmotném právu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „s ohledem na ust. 239 odst. o.s.ř“ dovolání. Namítal, že u soudů obou stupňů „došlo k postupům neakceptujícím zákonnou úpravu, za současného nedodržení procesních zásad“. Zdůraznil, že v daném případě „byly dány podmínky pro uplatnění neplatnosti“ dohody o rozvázání pracovního poměru, neboť tento právní úkon „byl učiněn tak, že došlo k obcházení zákona, přičemž se současně příčil zájmům společnosti“. Soudy proto měly v posuzované věci „vycházet především z ust. §242 odst. 1 písm. a) potažmo písm. b) a c)“ zák. práce, a pokud se žalobce domáhal určení neplatnosti tohoto právního úkonu, „postupoval v souladu s právem“. Kromě toho soudům vytkl, že neprovedly výslech žalované (jejího jednatele) zejména k ověření, „zda podpis na dohodě je nepochybný a jako takový byl opravdu učiněn oprávněnou osobou“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly spojené s účelným uplatněním práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.500,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.575,- Kč [srov. §7, §8 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. prosince 2001
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu