ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2083.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2083/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. R. proti povinnému V. K., pro 30.000,- Kč s příslušenstvím srážkami ze mzdy povinného, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. E 2146/98, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č.j. 22 Co 141/2000-42, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se Krajskému soudu v Praze vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. dubna 2000, č.j. 22 Co 141/2000-42, změnil usnesení ze dne 14. října 1998, č.j. E 2146/98-5, jímž Okresní soud v Kolíně nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 27. dubna 1995, sp. zn. 7 C 1411/92, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, na kterou má povinný právo proti plátci mzdy („H. J., P., B. 110\"), k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 30.000,- Kč s 3 % úroky od 1. 6. 1995 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení (1.980,- Kč) a náklady výkonu rozhodnutí (1.425,- Kč), tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - po zjištění, že „správné jméno povinného je V. K.,, nar. 6. 8. 1959\" - neuznal totožnost povinného s osobou, jíž byla exekučním titulem uložena povinnost plnit (tj. „L. K.\"); tím - argumentoval odvolací soud - není splněna základní podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí vyplývající z ustanovení §251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včas dovoláním, prosazuje názor, že rozdílnost křestních jmen nemůže sama o sobě způsobit zaměnitelnost právních subjektů, v tomto případě fyzické osoby, když ostatní identifikační údaje zcela konkrétně právní subjekt určují (totožné příjmení, datum narození, bydliště a původní zaměstnání). S odkazem na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1292/99, který odvolací soud nerespektoval, má dovolatel za to, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (co do identifikace povinného) splňuje náležitosti požadované ustanovením §79 odst. 1 a §254 odst. 1 o.s.ř. a že zjištěná odlišnost křestního jména povinného je „odstranitelnou podmínkou řízení a to postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř.\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné (§238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a i důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a - je-li dovolání přípustné - jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem (v projednávaném případě důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci), včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zůstává předmětem dovolacího přezkumu již pouze posouzení správnosti závěru, podle něhož povinný není - z pohledu rozhodnutí, jehož výkon oprávněný navrhl (exekučního titulu) - pasivně věcně legitimován, neboť není tím subjektem, jemuž vykonávané rozhodnutí ukládá povinnost k peněžitému plnění.
Právní posouzení věci je ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - vyložil nesprávně, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Předmětem přezkumu na podkladě citovaného dovolacího důvodu může být i užití procesního předpisu na daný případ (zde ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí /exekuce/).
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §255 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníky řízení při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný.
V řízení, jež předchází vydání usnesení, kterým se nařizuje výkon rozhodnutí (exekuce), popř. kterým se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítá, jsou účastníci definováni procesním způsobem; jsou jimi - jak vyplývá z §255 odst. 1 o.s.ř. - oprávněný (osoba, která podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí /srov. §261 o.s.ř./) a povinný (osoba, u níž má být podle údajů uvedených v návrhu vynucováno splnění povinnosti). Na rozdíl od (formální) procesní legitimace účastníků řízení o výkon rozhodnutí je meritorní osud návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) závislý na posouzení tzv. věcné (materiální) legitimace oprávněného (aktivní) a povinného (pasivní). Věcnou legitimaci zkoumá soud při nařízení výkonu rozhodnutí z hlediska vykonávaného rozhodnutí (exekučního titulu). Jestliže je výkon rozhodnutí navrhován proti tomu, komu není exekučním titulem uložena povinnost, případně navrhuje-li výkon rozhodnutí ten, kdo není podle exekučního titulu skutečně oprávněným, soud návrh na nařízení exekuce (nejde-li o případy vymezené v §256 odst. 1 o.s.ř.) zamítne (srov. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21, str. 165).
Úspěšnost návrhu oprávněného předpokládá, že povinný je věcně legitimován; jinými slovy, že rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, zavazuje k plnění toho, koho oprávněný v návrhu za povinného označil. Je-li podkladovým rozhodnutím rozsudek soudu (srov. §152 a násl. o.s.ř.), pak závěr, že povinný je tím subjektem, jemuž se ukládá povinnost plnit, musí vyplývat z údajů obsažených v soudním rozhodnutí, popř. vyplývajících přímo z nalézacího spisu.
Odvolací soud - jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení - za povinného ve smyslu procesně právním považoval V. K., narozeného 6. 8. 1959, a ve vztahu k tomuto subjektu také meritorně rozhodl.
Se závěrem odvolacího soudu, že V. K. není totožný s osobou, které vykonávané rozhodnutí ukládá povinnost, protože „jméno V. se ve spojení se žalovaným v nalézacím řízení vůbec nevyskytlo\", souhlasit nelze.
Ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1411/92 byl povinný v žalobě označen jako „L. K.l, nar. 1957, bytem T., P. 101\"; přestože oprávněný opravil označení povinného v žalobě na „V. K.l, nar. 6. 8. 1959, bytem P. 101, T.\" (srov. podání na č.l. 17), soud usnesením ze dne 12. 5. 1994 rozhodl tak, že se „připouští změna návrhu v označení žalovaného, a to jménem V. K.., nar. 6. 8. 1959, bytem T., P. 101\" (srov. č.l. 20a), a -v rozporu s tím - rozsudkem, který je exekučním titulem, k plnění zavázal „L. K., bytem T., P. 101\".
Ze skutečnosti, že ve vykonávaném rozhodnutí uvedl soud křestní jméno povinného (v rozporu s obsahem spisu) nepřesně, nevyplývá, že nelze jednoznačně určit, proti komu bylo nalézací řízení vedeno a rozhodnutí soudu vydáno; to platí i za situace, kdy odvolací soud - po kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2000, č.j. 21 Cdo 1292/99-27 - zjistil, že správné jméno povinného je „V.\" (nikoli „L.\" nebo „V.\", z čehož vycházely soudy v předcházejících stadiích řízení). Z ostatních identifikačních údajů - datum narození a bydliště - nevznikají pochybnosti o tom, že fyzická osoba, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit, je totožná s V. K., tedy procesně povinným v řízení o výkon rozhodnutí.
Odlišné právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace povinného, které v dané věci uplatnil odvolací soud, je tudíž nesprávné, a proto není správné ani rozhodnutí, které na něm spočívá; v důsledku toho Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu