ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.212.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 212/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. D. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. z. s., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 26/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č.j. 13 Co 517, 518/2004-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 10.12.2001, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10.12.2001 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění důvodu výpovědi spatřoval v tom, že – jak vyplývá z protokolu odboru rezortní kontroly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29.10.2001 – „nebyla zásadně respektována smlouva o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků“, kterou žalovaný na základě výběrového řízení uzavřel dne 30.12.1997 se společností S. spol. s r.o. a podle níž měl m.j. právo na slevu ve výši 4% z účtované ceny letenky. Místo toho – jak žalovaný dále uvedl – „byla bez potřebného výběrového řízení, jakož i bez vědomí ředitele žalovaného, v roce 2001 navázána spolupráce se společností H.-L. B. T., s.r.o., resp. její cestovní kanceláří T T. S.“ (což vyšlo najevo teprve na základě dotazu S. spol. s r.o., z jakých důvodů došlo k poklesu objemu poskytovaných služeb), přičemž „kontrola zjistila, že za srovnatelné období objem realizovaných výkonů se smluvním partnerem S. spol. s r.o. činil pouze 1,579.604,80 Kč, zatímco s cestovní kanceláří T. T. S. tento objem činil 3,806.087,- Kč“. Tímto postupem jednak došlo „k vážnému porušení smlouvy s partnerem vzešlým z výběrového řízení, který by se mohl domáhat náhrady škody včetně ušlého zisku“, a dále pak byla „zásadním způsobem porušena závazná ustanovení §49 odst. 1, §67 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ustanovení §53 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech tím, že realizací výkonů s cestovní kanceláří T. T. S. nedochází k poskytnutí ujednaných slev ve výši 4% z objemu výkonů“. Protože „celou agendu dopravních cenin zajišťoval v plném rozsahu odbor vedený žalobkyní“, dopustila se žalobkyně podle názoru žalovaného shora popsaným jednáním závažného porušení pracovní kázně.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že spolupráce se smluvním partnerem (vzešlým z výběrového řízení) společností S. spol. s r.o. byla „postupem doby“ stále problematičtější a obtížnější, proto „bylo třeba se postupně orientovat na další dodavatele“, a to zejména na společnost H. L. B. T. s.r.o. (posléze přejmenován na T. T. S., s.r.o.), jejíž nabízené obchodní podmínky byly „přinejmenším rovnocenné“ (společnost měla navíc licenci IATA, tj. oprávnění vystavovat letenky, kterou S. spol. s r.o. v minulosti ztratila). Podle názoru žalobkyně „neodpovídá skutečnosti to“, že by vedení žalovaného o stupňujících se obtížích nevědělo, neboť záležitosti byly průběžně řešeny, „nicméně, jak je to v takovýchto situacích obvyklé, toliko v ústní formě“. Protože vedení žalovaného přes opakovaná upozornění problém dostatečně neřešilo, „bylo nutno stále větší část zakázek, měly-li se tyto vůbec realizovat, zadávat k realizaci mimosmluvnímu partnerovi bez toho, že by prošel výběrovým řízením“. Žalobkyně má zato, že předmětná výpověď je „neudržitelnou konstrukcí žalovaného“, když navíc došlo k „zásadnímu pochybení z hlediska jejího doručení v tzv. ochranné době“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.11.2002, č.j. 23 C 26/2002-45 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč „na účet zdejšího soudu“ a že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 6.375,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že vytčeným postupem organizačního odboru žalovaného, který řídila žalobkyně, „nedošlo k porušení zákona o zadávání veřejných zakázek s ohledem na to, že bylo postupováno v souladu s ust. §49b zák. č. 199/1994 Sb.“, podle kterého v případě nižších peněžitých závazků může zadavatel rozhodnout o přímém zadání zakázky (bez výběrového řízení), přičemž je povinen postupovat podle svých zkušeností a vycházet z informací o trhu. Podle názoru soudu prvního stupně je totiž třeba vycházet z charakteru objednávaných služeb i ze skutečnosti, že ceny objednaných jízdenek, letenek či dalších služeb „nejsou vždy srovnatelné“. Žalovanému ani „nehrozí jakýkoli postih ze strany smluvního partnera“, neboť smlouvou o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků ze dne 30.12.1997 se žalovaný „nezavázal tyto služby objednávat výhradně u tohoto dodavatele“ a „nepřevzal žádný závazek, který byl porušen postupem, který v průběhu roku 2001 zvolila žalobkyně“. Jelikož žalovaný „ani netvrdí, ani neprokazuje, že zajišťování služeb od smluvního partnera, by bylo pro něj finančně výhodnější“, nelze jen „ze samotné skutečnosti“, že žalovanému nebyla průběžně poskytována sleva 4% z ceny letenek, dovozovat, že v rozporu ustanovením §53 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, „nebylo postupováno nejhospodárnějším způsobem“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že „nelze ve výpovědi vytýkané skutečnosti považovat za porušení pracovní kázně, které by odůvodňovalo použití výpovědi podle ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, a že proto „hodnotí předmětnou výpověď jako neplatnou“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.6.2003, č.j. 20 Co 207/2003-62 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházeje ze zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek (který stanoví závazná pravidla a možné způsoby pro zadání veřejné zakázky) zdůraznil, že za situace, kdy společnost S., s.r.o. byla „vybraným uchazečem ve veřejné soutěži vyhlášené žalovaným“ a zároveň nedošlo k řádnému ukončení smluvního vztahu o dodávce veřejné zakázky, „bylo povinností organizačního odboru žalovaného postupovat v souladu s uzavřenou smlouvou, tj. zadávat poskytování služeb společnosti S., s.r.o.“; okolnost, zda jiným subjektům zadávané – byť dílčí – služby z této veřejné zakázky „splňovaly předpoklady pro přímé zadání zakázky ve smyslu §49b zákona, je nevýznamná“. Jestliže tedy na podkladě pokynu žalobkyně jako vedoucí organizačního odboru žalovaného byly služby z veřejné zakázky zajišťovány jiným, než ve veřejné soutěži vybraným subjektem (S., s.r.o.) je podle názoru odvolacího soudu „nutno učinit závěr“, že tímto postupem byla porušena smlouva uzavřená dne 30.12.1997 mezi žalovaným a S., s.r.o. (jejímž předmětem bylo komplexní zajištění všech záležitostí zahraničních cest pracovníků vysílaných žalovaným a ostatních osob, pro které tyto služby objedná) a „závazná ustanovení §49 odst. 1 a §67 odst. 1 cit. zákona“, a že „žalobkyně tak nepochybně porušila své pracovní povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) zák. práce“. Protože z hlediska posouzení intenzity porušení pracovní kázně „není bez významu“ tvrzení žalobkyně o vědomosti žalovaného o tomto postupu, jímž se ovšem soud prvního stupně pro svůj odlišný právní názor nezabýval, odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby řízení v tomto směru doplnil.
Obvodní soud pro Prahu 1 nato rozsudkem ze dne 7.6.2004, č.j. 23 C 26/2002-109 opět určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni žalovaným dne 10.12.2001 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.900,- Kč „k rukám jejího právního zástupce“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně zjistil, že ředitel žalovaného byl na nekvalitní poskytování služeb ze strany smluvního partnera S. s.r.o. „upozorňován ústně žalobkyní a paní S.“ a že mu z pošty, faktur i letenek, na základě kterých sám pracovně vycestoval, „musela být známa skutečnost“, že odbor řízený žalobkyní v průběhu roku 2001 obstarává letenky u jiné než smluvní společnosti. Ředitel žalovaného tedy „prokazatelně věděl o tom, že není dodržována smlouva z 30.12.1997 s S., s.r.o.“, a „rovněž věděl“, že dochází k závadám při zajišťování cestovních dokladů, avšak „jak sám ve své výpovědi uvedl, v kontextu ostatních problémů tomu nepřikládal význam a nic neřešil“. Žalobkyně – jak soud prvního stupně dále zdůraznil - „byla zodpovědná za chod organizačního odboru“, který měl zajišťovat m.j. „spolehlivě pružně včas cestovní vybavení pro pracovníky školství na základě požadavku MŠMT s ohledem na maximální možnou úsporu“; proto, chtěla-li dostát svým povinnostem a ředitel žalovaného sám situaci neřešil, ačkoli byl o tom informován, obracela se žalobkyně při obstarávání cestovních dokladů na společnost, která (oproti společnosti S. s.r.o., jež navíc ztratila licenci IATA, tj. oprávnění přímého vystavování cestovních cenin) „dávala zajištění služebních cest včas, kvalitně a hospodárně“. Jestliže tedy za těchto okolností došlo jednáním žalobkyně k porušení smlouvy ze dne 30.12.1997 a závazných ustanovení §49 odst. 1 a §67 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb. a tím k porušení jejích pracovních povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. c) zák. prác, nelze podle názoru soudu prvního stupně toto porušení pracovní kázně hodnotit „jako hrubé nebo závažné“, tedy „takové intenzity, aby odůvodňovalo použití výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, neboť „žalobkyně takto postupovala jen proto, že jí nic jiného nezbývalo, pokud měla dostát svým povinnostem a zajistit cestovní doklady spolehlivě a kvalitně“. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 20.10.2004 č.j. 23 C 26/2002-132 uložil žalovanému, aby zaplatil „na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady řízení státu“ ve výši 1.286,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.3.2005, č.j. 13 Co 517,518/2004-145 rozsudek soudu prvního stupně „doplněný doplňujícím usnesením“ změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 25.782,- Kč k rukám advokáta a „Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ částku 1.286,- Kč. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval „za přiměřený“ postoj ředitele žalovaného, který problémy při spolupráci se společností S., s.r.o. „pokládal vzhledem k intenzitě spolupráce za normální, nevybočující z mezí běžné obchodní činnosti“, kdy „k takovému úsudku jej opravňoval zejména způsob a neoficiální forma, jakými se mu uvedená sdělení dostala“ (žalobkyně dala najevo svou nespokojenost řediteli žalovanému toliko ústně). Podle jeho názoru kdyby totiž byly problémy „tak vážné a spolupráce s S., s.r.o. tak problematická, že by již nadále nebyla možná, jistě by žalobkyně s nimi ředitele žalovaného seznámila oficiální formou“, tj. buď přípisem nebo vnitřní elektronickou poštou anebo na poradě vedoucích odborů u ředitele, což „platí tím spíše, že, jak uvedla žalobkyně, mezi ní a ředitelem žalovaného nebyla důvěra“; první písemné sdělení žalobkyně o nedostatcích ve spolupráci s S. s.r.o. byl – jak „má odvolací soud za prokázáno“ – až její přípis ze dne 11.10.2001, kterým reagovala na žádost ředitele žalovaného z předešlého dne. Odvolací soud proto „pokládá za závažné porušení pracovní kázně dovolující žalovanému dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce její jednání, kdy (jako vedoucí zaměstnankyně žalovaného) bez ohledu na smlouvu uzavřenou s firmou S., spol. s r.o. jako vítězem výběrového řízení dala svévolně pokyn objednávat a nakupovat dopravní ceniny, které představovaly veřejnou zakázku, v roce 2001 u společnosti T. s.r.o. a tyto žalovaný zakoupil od počátku roku do 10.10.2001 v rozsahu 67,4% celkově vynaložených nákladů“. O tomto rozsahu, „který činí jednání žalobkyně závažným porušením pracovní kázně“, žalovaný (ředitel žalovaného) nevěděl, „na čemž se nic nezměnilo ani tím, když byl na pracovní cestu vybaven letenkou vydanou H. L. B. T., spol. s r.o., či když se daňový doklad (faktura) této firmy objevil v poště určené žalovanému, která mu procházela rukama“. Okolnost „zvyšující závažnost porušení pracovní kázně“ odvolací soud spatřoval také v tom, že žalobkyně vytčeným jednáním porušila „nejen své základní povinnosti zaměstnankyně uvedené v ust. §73 odst. 1 písm. c) zák. práce, ale vzhledem ke svému postavení vedoucí organizačního odboru žalovaného též základní povinnosti vedoucí zaměstnankyně, kterou byla podle §74 písm. f) zák. práce“ (tj. zabezpečovat dodržování právní a jiných předpisů, zejména vést zaměstnance k pracovní kázni a zajišťovat, aby nedocházelo k porušování pracovní kázně a k neplnění povinností). „Ze všech těchto důvodů je odvolací soud přesvědčen o tomˇ“, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce „právem“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „se ohrazuje proti tomu, že by jakýmkoliv způsobem porušovala a porušila své povinnosti zaměstnankyně u žalovaného“, a že „vylučuje, že by vědomým způsobem porušovala pracovní kázeň, když takto nikdy za dobu svého celého života nečinila“, nýbrž pracovala „vždy s max. nasazením“. Poukázala na skutečnost, že „v řízení nebylo prokázáno“, že by obdržela jediný pokyn od svého přímého nadřízeného, jak smlouvu s S. spol. s r.o. užívat, „když v textu se nevyskytuje žádný závazek vůči smluvní společnosti“. Jestliže tedy žalobkyně v průběhu pracovního poměru u žalovaného zjistila, že je problematické zajišťovat činnost odboru při opatřování cestovních záležitostí pro zaměstnance sféry školství způsobem, který nejen nevyhovoval, ale byl i ekonomicky nevýhodný, „zvolila cestu a způsoby řešení, které jsou jí nyní odvolacím soudem vytýkány přesto, že se jednalo o řešení pro zaměstnavatele příznivá, vhodná a výhodná po všech stránkách“. Žalobkyně „prokázala“, že obchodní spolupráce se společností S. spol. s r.o. přestala postupem doby z více důvodů vyhovovat, přestala fungovat a zajištění zahraničních cest zaměstnanců školství tak bylo ohroženo. O tomto byl informován vnitřním způsobem celý odbor, který žalobkyně řídila, i vedení žalovaného, včetně ředitele, který byl informován jednak přímo žalobkyní (což popírá) a jednak „nepochybně tím“, že sám při opakovaných cestách do zahraničí využíval letenky a další cestovní náležitosti od jiného, než smluvního partnera. Mimo to „bylo prokázáno“, že veškerá korespondence procházela denní kontrolou ředitele, proto podle názoru dovolatelky „je vyloučeno, aby o nastalé situaci nevěděl“. V této souvislosti rovněž zdůraznila, že oproti názoru odvolacího soudu „trvá na tom“, že okolnost, zda má cestovní agentura, resp. cestovní kancelář, licenci IATA je pro posouzení její kvality „jedním z důležitých a podstatných měřítek“, když navíc uvedená licence ostatně byla „jasným předpokladem“ již pro samotnou účast ve veřejné obchodní soutěži, na základě níž byla v roce 1997 (jako s nejvhodnějším kandidátem) uzavřena smlouva s S. spol. s r.o. Proto, pokud společnost S. spol. s r. o. dne 20.5.2000 tuto licenci definitivně ztratila, „jde o věc naprosto rozhodující a podstatnou“, neboť ztratila možnost sama vystavovat letenky a nadále mohla s letenkami toliko obchodovat. Tato skutečnost podle názoru žalobkyně „zcela zřejmě vedla k podstatnému snížení kvality služeb poskytovaných žalovanému a k tomu, že služby byly nedostatečně spolehlivé a nedostatečně rychlé“. Kromě toho dovolatelka poukázala na rozpory mezi výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku a odůvodněním těchto výroků, o nichž podle jejího názoru „nelze hovořit pouze jako o písařské chybě“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť odvolací soud podle jeho názoru v souladu s judikaturou posoudil jednání žalobkyně (působící řadu let ve funkci vedoucí odboru) spočívající ve vědomém soustavném a dlouhodobém porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, „který lze pro účely hospodaření s veřejnými finančními prostředky označit za zcela zásadní“, jako „velmi závažné“ porušení pracovní kázně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku o věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 10.12.2001, který byl žalobkyni doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 [t.j. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]- dále jen „zák. práce“.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a „pro bezpečnost a úplnost“ i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé žalobkyně nenamítá jinou vadu řízení, ani nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že toliko podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem (tj. způsob, jakým odvolací soud vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené v její dispozici). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), představuje dovolání žalobkyně jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 18.3.1991 žalobkyně pracovala u žalované příspěvkové organizace jako vedoucí organizačního odboru, který - mimo jiné – „zajišťoval cestovní vybavení pracovníků školství při zahraničních služebních cestách, zahraničních studentů, českých studentů v zahraničí (letenky, jízdenky, ubytování, pojištění…)“. V roce 1997 žalovaný (prostřednictvím společnosti T., spol. s r.o.) vyhlásil obchodní veřejnou soutěž k zadání veřejné zakázky, spočívající v „kompletním zajištění všech náležitostí pracovních cest pracovníků vysílaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR do zahraničí, a to zejména zajištění jízdních dokladů (letenky, příp. příslušné jízdenky), pojištění, ubytování“. Podle rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 9.10.1997 byla ze čtyř uchazečů jako nejvhodnější vybrána nabídka společnosti S. spol. s r.o., s níž žalovaný dne 30.12.1997 uzavřel smlouvu na dobu neurčitou, jejímž „předmětem byl závazek S. poskytovat objednateli (žalovanému) služby kompletního zajištění všech náležitostí zahraničních pracovních cest pracovníků, vysílaných objednatelem a ostatních osob, pro které tyto služby objedná“ (čl. 1 odst. 1 smlouvy), s tím, že „služby poskytované S. zahrnují obstarání jízdních dokladů, včetně jejich rezervace, prodeje a dodání…“ (čl. 1 odst. 2 smlouvy). V roce 2001 žalovaný (jeho organizační odbor řízený žalobkyní) objednával a nakupoval dopravní ceniny (letenky, vlakové a autobusové jízdenky) nejen u společnosti S. spol. s r.o., ale také - mimo jiné - u společnosti H. L. B. T., s.r.o. Podle zprávy žalobkyně ze dne 11.10.2001 (vypracované na žádost ředitele žalovaného z předchozího dne) žalovaný za období od 1.1. do 10.10.2001 objednal a nakoupil dopravní ceniny od společnosti S. spol. s r.o. v hodnotě 1,579.604,80 Kč a od společnosti H. L. B. T., s.r.o. v hodnotě 3,806.087,- Kč. Dopisem ze dne 8.11.2001 společnost H. L. B. T., s.r.o. sdělila žalovanému, že mu „vzniká nárok na 3% množstevní slevu z obratu letenek v celkové výši 108.866,- Kč“; uvedenou částku žalovanému zaplatila 30.1.2002. Dne 10.12.2001 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru, ve které je jí žalovaným vytýkáno závažné porušení pracovní kázně spočívající v tom, že – s ohledem na výše uvedený rozsah spolupráce s H. L. B. T., s.r.o. v roce 2001 – došlo ze strany žalobkyní vedeného odboru (zajišťujícího „v plném rozsahu celou agendu dopravních cenin“) „k vážnému porušení smlouvy s partnerem vzešlým z výběrového řízení“, přičemž „realizací výkonů“ se společností H. L. B. T., s.r.o. „nedochází k poskytnutí ujednaných slev ve výši 4% z objemu výkonů“.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení věci - kromě jiného – významný závěr o tom, zda žalobkyně jednáním, které je jí ze strany žalovaného vytýkáno ve výpovědi ze dne 10.12.2001, porušila pracovní kázeň. Názor dovolatelky, která „se ohrazuje proti tomu, že by jakýmkoliv způsobem porušovala a porušila své povinnosti zaměstnankyně u žalované organizace“, dovolací soud nesdílí.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) zák. práce jsou zaměstnanci povinni zejména dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni. Podle ustanovení §74 odst. f) zák. práce jsou vedoucí zaměstnanci dále povinni – mimo jiné – zabezpečovat dodržování právních a jiných předpisů, zejména vést zaměstnance k pracovní kázni a zajišťovat aby nedocházelo k porušování pracovní kázně a neplnění povinností. Uvedené povinnosti patří k základním povinnostem zaměstnanců (vedoucích zaměstnanců), jejichž nesplnění znamená porušení pracovní kázně s důsledky z tohoto vyplývajícími, včetně možnosti případného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že v roce 2001, kdy byl žalovaný (jako příspěvková organizace hospodařící s veřejnými prostředky) na základě „smlouvy o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků“ ze dne 30.12.1997 ve smluvním vztahu se společností S. spol. s r.o., která v obchodní veřejné soutěži vyhlášené žalovaným k zadání veřejné zakázky, spočívající v „kompletním zajištění všech náležitostí pracovních cest pracovníků vysílaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR do zahraničí, a to zejména zajištění jízdních dokladů (letenky, příp. příslušné jízdenky), pojištění, ubytování“, podala podle rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 9.10.1997 nejvhodnější nabídku, organizační odbor žalovaného vedený žalobkyní objednával a nakupoval dopravní ceniny (letenky, vlakové a autobusové jízdenky) nejen u této smluvní společnosti, ale také – mimo jiné – u společnosti H. L. B. T., s.r.o. Celková hodnota dopravních cenin objednaných žalovaným v období od 1.1. do 10.11.2001 u společnosti H. L. B. T., s.r.o. přitom více než o 100% přesáhla hodnotu dopravních cenin objednaných v témže období od společnosti S. spol. s r.o.
Smyslem a účelem zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších změn a doplňků (tj. předtím než byl ke dni 1.5.2004 zrušen a nahrazen zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, který upravuje tutéž problematiku obdobným způsobem v souladu s právem Evropských společenství) bylo dosažení co nejvyšší efektivnosti při vynakládání veřejných prostředků se zřetelem na průhlednost procesu veřejného investování a rozvoj soutěžního prostředí mezi podnikateli. Zákon proto stanovil závazný postup zadavatelů veřejných zakázek [veřejnou zakázkou je míněna každá zakázka hrazená z veřejných prostředků – srov. §2 písm. a) cit. zákona] směřující k uzavření smluv k jejich provedení, obchodní veřejnou soutěž pro veřejné zakázky a způsob uzavírání smluv k jejich provedení na podkladě výsledků této soutěže, a rovněž způsob dohledu nad dodržováním tohoto zákona (srov. §1 cit. zákona). Výsledkem tohoto procesu byl výběr nejvhodnějšího subjektu (fyzické nebo právnické osoby), jemuž bude veřejná zakázka zadána, tj. toho, kdo poskytne požadované plnění; proces výběru končil uzavřením příslušné realizační smlouvy s vybranou osobou (uchazečem).
I když zákon č. 199/1994 Sb. neřešil celý proces veřejného investování, ale (stejně tak jako nyní platný zákon č. 40/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.5.2004 Sb.) pouze tu část procesu týkající se výběru smluvního partnera, je – s ohledem na výše zmíněný smysl a účel právní úpravy zadávání veřejných zakázek – zřejmé, že uzavřením smlouvy s vybranou osobou, je zadavatel veřejné zakázky vázán (povinen) po dobu smluvního vztahu (tj. až do jeho ukončení zákonným způsobem) požadovat plnění odpovídající předmětu veřejné zakázky od této osoby (subjektu). V daném případě proto žalobkyně jako vedoucí zaměstnankyně žalovaného (§9 odst. 1 a 3 zák. práce) měla povinnost dbát na to, aby jí řízený organizační odbor, který „zajišťoval v plném rozsahu celou agendu dopravních cenin“, po dobu trvání smlouvy mezi žalovaným a společností S. spol. s r. o. ze dne 30.12.1997 – jak správně dovodil odvolací soud – „postupoval v souladu s uzavřenou smlouvu, tj. zadával poskytování služeb (odpovídajících předmětu veřejné zakázky) společnosti S. spol. s r. o.“, která „byla vybraným uchazečem v obchodní veřejné soutěži vyhlášené žalovaným“. Namítá-li dovolatelka ve prospěch opačného názoru, že společnost S. spol. s r. o. po uzavření smlouvy se žalovaným „ztratila licenci IATA“ (tj. oprávnění prodávat a vystavovat letecké přepravní doklady), která byla žalovaným stanovena jako předpoklad pro plnění předmětné veřejné zakázky a která podle jejího názoru „zcela zřejmě vedla k podstatnému snížení kvality služeb poskytovaných žalovanému“, potom opomíjí, že uvedená skutečnost neopravňovala žalovaného (resp. žalobkyni řídící příslušný odbor žalovaného) k zajišťování smluvního plnění jiným způsobem, nýbrž mohla být toliko důvodem pro jednostranné ukončení smlouvy ze strany žalovaného.
Jestliže tedy v posuzovaném případě organizační odbor žalovaného s vědomím a na pokyn žalobkyně v době, kdy „nedošlo k řádnému ukončení smluvního vztahu“ založeného smlouvou ze dne 30.12.1997, požadoval plnění (dodávky dopravních cenin – letenek a jízdenek), jež je zahnuto v předmětu veřejné zakázky, spočívající v „kompletním zajištění všech náležitostí pracovních cest pracovníků vysílaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR do zahraničí, a to zejména zajištění jízdních dokladů (letenky, příp. příslušné jízdenky), pojištění, ubytování“, nejen od smluvního partnera vybraného na základě výsledků obchodní veřejné soutěže, ale též (a dokonce ve větším rozsahu) od jiné osoby, je odůvodněn závěr, že žalobkyně tím, že tento postup odboru záměrně tolerovala a podporovala (resp. k němu dala pokyn), jednala v rozporu s předpisy upravujícími oblast veřejného investování a porušila tak – objektivně vzato – svou základní povinnost uvedenou v ustanovení §73 odst. 1 písm. c) zák. práce dodržovat právní předpisy vztahující se k práci, kterou vykonávala, a současně i základní povinnost vedoucího zaměstnance uvedenou v ustanovení §74 odst. f) zák. práce zabezpečovat dodržování právních a jiných předpisů. Okolnost, že tak činila proto, že „obchodní spolupráce se společností S. spol. s r.o. přestala postupem doby z více důvodů vyhovovat, přestala fungovat a zajištění zahraničních cest zaměstnanců školství tak bylo ohroženo“, nemá z hlediska protiprávnosti jednání žalobkyně a jejího psychického vztahu k tomto jednání, tj. její vědomosti o protiprávním „řešení“ nastalé situace a jeho důsledcích, žádný význam. Pohnutka jejího jednání by (eventuelně) mohla být pouze předpokladem pro úvahu o míře (stupni) intenzity tohoto porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 10.12.2001 (spočívajícím v tom, že organizačním odborem žalovaného, který řídila žalobkyně, „nebyla zásadně respektována smlouva o poskytování služeb k zajištění pracovních cest pracovníků“, kterou žalovaný na základě výsledků obchodní veřejné soutěže uzavřel dne 30.12.1997 se společností S. spol. s r.o., a že tak došlo „k vážnému porušení smlouvy s partnerem vzešlým z výběrového řízení“) závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud přihlížel - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k pracovnímu zařazení (funkci) žalobkyně v době porušení (porušování) pracovní kázně, že jako vedoucí zaměstnankyně žalovaného vědomě porušila pracovní povinnosti vyplývající pro ni z pracovního poměru, když „dala svévolně pokyn objednávat a nakupovat dopravní ceniny“ od společnosti H. L. B. T., s.r.o., namísto od „vítěze výběrového řízení“. Za nejpodstatnější okolnost, „která činí jednání žalobkyně závažným porušením pracovní kázně“, důvodně považoval rozsah tohoto závadného jednání [o kterém „žalovaný (ředitel žalovaného) nevěděl“], kdy hodnota dopravních cenin objednaných žalovaným v období od 1.1. do 10.10.2001 u společnosti H. L. B. T., s.r.o. výrazně přesáhla (více než o 100%) hodnotu dopravních cenin objednaných v témže období od společnosti S. spol. s r.o (dosáhla 67,4 % celkově vynaložených nákladů). Z hlediska žalobkyní namítaného nevšímavého postoje žalovaného ke zhoršující se spolupráci se společností S. s r.o. rovněž neopomenul zahrnout do rámce svých úvah skutečnost, že o důvodech nákupu dopravních cenin od jiného než smluvního „partnera vzešlého z výběrového řízení“ žalobkyně informovala svého nadřízeného (ředitele žalovaného) toliko neformálním způsobem (neoficiální formou), který opodstatňoval úsudek ředitele „pokládat problémy se společností S. s r.o., zejména vzhledem k intenzitě spolupráce, za normální, nevybočující z mezí běžné obchodní činnosti“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze souhlasit. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou totiž vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně ve věci samé bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu