ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2174.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2174/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. R., 2) J. R., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 300/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2004, č.j. 53 Co 283, 284/2004-56, takto:
Rozsudek městského soudu, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 2.7.2003 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „nebyly zjištěny důvody pro vydědění žalobce P. B.“, že „notářský zápis o vydědění je zpochybněn v datumu sepsání a datumu narození žalobce, a proto se stává neplatným,“ a že „žalobce P. B. je právoplatným dědicem po dědečkovi M. R.“. Uvedl, že jeho „dědeček pan M. R., nar. 25.5.1937, důchodce, který zemřel 25.3.2002, zanechal listinu o jeho vydědění N 367/01, NZ 297/01, sepsanou dne slovy: patnáctého října rokudvoutisícíhoprvního, ale číslicemi 15.9.2001“; že „je tak datum sepsání notářského zápisu nejasné“; že „M. R. v notářském zápisu uvedl, že se žalobce narodil 13.10.1978, ač se skutečně narodil 13.10.1979“; že „pokud byl vyděděn P. B., narozený 13.10.1978, pak to není on a žádá, aby soud notářský zápis o jeho vydědění v celém rozsahu zrušil“; že „v notářském zápisu o vydědění se uvádí, že pana M. R. – dědečka nenavštěvoval“, že však „v roce 1997 onemocněla jeho maminka (dcera pana M. R.) rakovinou a tato nemoc si vyžádala jeho okamžitou účast na vedení společné domácnosti a to jak fyzickou, tak finanční“; že „žili z důchodu maminky a z peněz, které vydělal a které společně užívali na provoz společné domácnosti“; že „postupně se zdravotní stav maminky natolik zhoršil, že uklízel, pral, žehlil, vařil, nakupoval a ještě zabezpečoval zdravotní službu, kdy trpěla nesnesitelnou bolestí“; že „tyto skutečnosti si prověřila i Česká armáda, která jej povolala jen na tříměsíční vojenskou službu“; že „maminka mu zemřela dne 16.8.2001 za krutých bolestí a krátce na to se snažil navštívit dědečka pana M. R., který jej vykázal z bytu s tím, že jej nezná, když se předtím o něj nestaral, ale jen o maminku a že přichází, aby získal jeho peníze a že má počítat s tím, že jej vydědí“; že „dědečkem mu bylo vyčítáno, že jeho maminka - žena žádnou pomoc nepotřebovala, že pomoc potřeboval on, nemocný muž“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22.10.2003, č. j. 34 C 300/2003-28 (správně č.j. 34 C 300/2003-31), zamítl „žalobu o určení, že nebyly zjištěny důvody pro vydědění žalobce P. B., že notářský zápis o vydědění je zpochybněn v datumu sepsání a datumu narození žalobce, proto se stává neplatným, že žalobce P. B. je právoplatným dědicem po dědečkovi M. R.“; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Vycházel ze zjištění, že „usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.4.2003, sp. zn. 18 D 599/2002, bylo v řízení o dědictví po M. R., zemřelém dne 25.3.2002, uloženo žalobci, aby v době do jednoho měsíce po právní moci uvedeného usnesení podal u Obvodnímu soudu pro Prahu 5 proti žalovaným žalobu na určení, že je dědicem zůstavitele ve smyslu ustanovení §473 obč. zák., jako jeho vnuk“. Uvedl, že ještě před zahájením řízení poučil žalobce podle §5 o.s.ř. o tom, zda ve smyslu usnesení zdejšího soudu ze dne 30.4.2003, sp. zn. 18 D 599/2002-58, trvá na znění žalobního návrhu podané žaloby ve znění v jakém byla podána“ a že „žalobce na znění žalobního návrhu setrval“. Poté dospěl k závěru že „v dané věci jde o určovací žalobu, a to ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., která jako taková předpokládá k úspěšnému uplatnění subjektivního práva existenci naléhavého právního zájmu“; že „tento naléhavý právní zájem byl vymezen pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne 30.4.2003, sp. zn. 18 D 599/2002-58, s nímž byl žalobce seznámen“ a „jestliže žalobce za tohoto stavu věci ve své žalobě takto vymezený právní zájem nerespektoval, soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9.2004, č.j. 53 Co 283, 284/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným, a změnil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.425,- Kč k rukám advokáta. Vycházel ze závěru, že „jakkoliv lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce byl vázán rozhodnutím dědického soudu a že bylo proto jeho povinností domáhat se žalobou určení, že je dědicem po zůstaviteli po M. R., čemuž ne zcela dostál, nelze než především přisvědčit argumentaci druhého žalovaného v tom, že žalobce se určení svého práva domáhal po uplynutí lhůty stanovené dědickým soudem“; že „výše označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 mu totiž bylo umožněno, aby žalobu na určení, že je dědicem zůstavitele, podal ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci usnesení“; že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.4.2003 nabylo právní moci dne 29.5.2003“; že „řízení v dané věci bylo zahájeno podáním žaloby až 2.7.2003, tedy po skončení měsíční lhůty k uplatnění nároku, která marně uplynula dne 29.6.2003“; že „žalobce tedy nevyužil svého práva domáhat se určení, že je dědicem ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., neboť včas v soudem stanovené lhůtě nepodal, jako ten z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, žalobu, jíž by bylo zahájeno řízení, v rámci něhož by byly posouzeny sporné skutečnosti rozhodné pro určení dědického práva“; protože „ve stanovené lhůtě nebyla žaloba podána, dědický soud bude pokračovat v řízení bez zřetele na dědice, jemuž byla povinnost uložena“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „soudy obou stupňů pochybily při výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku, vztahujících se k vymezení pojmu a zjištění existence naléhavého právního zájmu“ a že „ve vztahu k těmto ustanovením chybně a ve vztahu k právům žalobce nepřípustně restriktivně vyložily zejména ty části zákonných ustanovení, tento pojem vykládající“; že „skutečnost naléhavého právního zájmu vyplývala již z žaloby žalobcem podané u soudu I. stupně, přičemž žalobce neměl možnost domáhat se svých práv jinou žalobou, než žalobou na určení“; že „existence naléhavého právního zájmu byla založena již situací, pro žalobce nepříznivou, kdy on sám neměl možnost se stýkat se zůstavitelem a poskytovat mu event. pomoc, neboť ještě před dosažením 18. roku věku se staral o dceru zůstavitele, tedy vlastní matku, což také skutečně činil a až po smrti matky měl skutečně možnost poskytovat zůstaviteli event. potřebnou pomoc, to však bylo zůstavitelem odmítnuto“; že „se jedná o věc praxí Nejvyššího soudu ČR dosud nevyřešenou, jejíž posouzení má zásadní právní význam“; že „je skutečností, že žalobce prokázal na své straně splnění všech podmínek potřebných k tomu, aby na něj ve smyslu příslušných zákonných ustanovení bylo hleděno jako na dědice“; že „podmínka naléhavého právního zájmu byla splněna již pojmově, neboť je nepochybně právem každého být dědicem, a je-li mu toto právo upřeno, domáhal se žalobce tohoto práva jediným právně přípustným způsobem a to je žalobou na určení“; že „prokazování jiných důvody, osvědčujících naléhavý právní zájem nebylo proto zapotřebí a nebylo soudem důvodně požadováno“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné, neboť „marným uplynutím lhůty stanovené soudem pro podání příslušné určovací žaloby pozbyl žalobce případný zájem na určení, že je dědicem“.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1.4.2005, je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část první, článek II., bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (dle §219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak. Oproti soudu prvního stupně, který se žalobou nezabýval věcně a zamítl ji pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, odvolací soud při zamítnutí žaloby vycházel ze závěru, že žaloba byla podána po uplynutí lhůty určené k podání takové žaloby soudem v řízení o dědictví po zůstaviteli ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, č.j. 29 Odo 224/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003). Dovolání žalobce je tedy přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po M. R., zemřelém dne 25.3.2002, vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 599/2002, bylo žalobci usnesením ze dne 30.4.2003, sp.zn. 18 D 599/2002-58, uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal žalobu na určení, že „je dědicem zůstavitele ve smyslu ust. §473 občanského zákoníku, jako jeho vnuk“.
Podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst.2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst.1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení
§175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.)[srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005].
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.4.2003, č. j. 18 D 599/2002-58, vydaného v řízení o dědictví po zůstaviteli, požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. vyhovuje.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením §80 písm. c) o.s.ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. §5,
§118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. (tak tomu ovšem v předmětné věci není), a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (§5 o.s.ř.). Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006).
V posuzovaném případě soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Zjištěním a posouzením skutečností rozhodných pro závěr o „včasnosti“ podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. se nezabýval a ani účastníci řízení ve vztahu k těmto skutečnostem neuplatnili jakákoli tvrzení. Odvolací soud naproti tomu zamítnutí žaloby opřel o závěr, že žaloba byla žalobcem podána po uplynutí lhůty určené k podání této žaloby soudem v řízení o dědictví po zůstaviteli ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř., k novým skutečnostem nebo důkazům (§205a odst. 1 o. s. ř. a §211a o. s. ř.) odvolací soud smí, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř., přihlédnout, jen když byly uplatněny.
Rozsah přezkumného oprávnění odvolacího soudu má stránku kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní stránku přezkumu určuje s výjimkami, jež vyplývají z §206 a §212 o. s. ř., zcela odvolatel, který je přitom časově omezen otevřenou odvolací lhůtou. V §212a o. s. ř. je upravena kvalitativní stránka rozsahu přezkumného oprávnění odvolacího soudu. Přitom platí zásada, že odvolací soud může přezkoumat rozhodnutí soudu i z jiných než odvolatelem uplatněných důvodů, tedy zásada, že odvolacím důvodem není odvolací soud vázán. Zásada, že odvolací soud není vázán uplatněnými odvolacími důvody, však v občanském soudním řízení neplatí bezvýjimečně.
Jedna z těchto výjimek je obsažena ve výše citovaném ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení plyne, že nejde-li o věci vypočtené v §120 odst. 2 o. s. ř. (v nichž platí zásada vyšetřovací, takže výluka z omezení konstruovaného v uvedeném ustanovení je dána povahou těchto věcí), lze nové skutečnosti a důkazy uplatnit v odvolacím řízení jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. nebo §211a o. s. ř. Protože tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení je v řízeních, jež nepodléhají režimu ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., věcí jeho účastníků, platí, že prostřednictvím skutkových novot a nových důkazních návrhů lze prověřit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně po stránce skutkové a právní jedině za předpokladu, že účastník, jehož v dané věci podle hmotného práva stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tyto skutečnosti a důkazy výslovně uplatnil v odvolacím řízení. Odvolací soud sám - bez odpovídajícího procesního úkonu účastníka - tu nesmí k těmto novým skutečnostem a důkazům přihlédnout, byť by vyplývaly z obsahu spisu (srov. v právní teorii shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, body 1. a 3. poznámek k §212a o. s. ř., str. 960-962). Omezení založené ustanovením §212a odst. 3 o. s. ř. dopadá na věci, u nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém neúplné apelace, na věci výkonu rozhodnutí a konkursu a vyrovnání, v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace, i na věci, v nichž se systém neúplné apelace v odvolacím řízení neuplatní jen proto, že soud prvního stupně nedodržel zákonem předepsaný procesní postup a nepoučil odvolatele podle
§119a o. s. ř. (srov. též §205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2004, č.j. 29 Odo 268/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 98/2005].
V posuzovaném případě odvolací soud – jak bylo již shora uvedeno – vycházel (výhradně) ze skutečností rozhodných pro závěr, zda žaloba byla žalobcem podána po uplynutí lhůty určené k podání této žaloby soudem v řízení o dědictví po zůstaviteli ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., ačkoli žádný z účastníků v průběhu řízení před soudy obou stupňů tvrzení vztahující se k těmto skutečnostem neuplatnil. Tím odvolací soud - s ohledem na výše uvedené - zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu - aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatele ve věci samé - zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu