ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2200.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2200/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. J., proti žalované C. s. i., a.s., o 1,308.211,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 7 C 291/94, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2001, č.j. 13 Co 17/2001-218, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku usnesení krajského soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby ze dne 22. listopadu 1999 v části, ve které se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107, 68,- Kč, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 22. 6. 1973. Podáním ze dne 22. 11. 1999, doručeným soudu prvního stupně dne 23. 11. 1999, označeným „upřesnění a doplnění žalobního návrhu ze dne 29. 11. 1993“ žalobce požadoval, aby mu žalovaný zaplatil „na náhradu ušlé mzdy za období od 22. 6. 1973 do 31. 12. 1990 částku hrubé mzdy ve výši 1,297.996,- Kč“ a „za výdaje účelně vynaložené k uplatnění svého práva 10.215,- Kč“.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 22. 6. 1995, č.j. 7 C 291/94 – 53, řízení přerušil do pravomocného skončení „sporu 7 C 141/95 zdejšího soudu“.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 13. 11. 2000, č.j. 7 C 291/94-188, rozhodl, že v řízení bude pokračováno, ohledně částky 10.215,- Kč a částky 351.617,58 Kč náhrady mzdy za dobu od 1. 7. 1977 do 13. 5. 1985 řízení zastavil, připustil rozšíření žaloby ze dne 22. listopadu 1999 v části, ve které se žalobce domáhá náhrady mzdy ve výši 779.888,32 Kč, a nepřipustil rozšíření žaloby ze dne 22. listopadu 1999 v části, ve které se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107,68 Kč. Uvedl, že poté, co rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 4. 1996, „č.j. 7 C 141/95/91“, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 1999, č.j. 15 Co 418/96-256, bylo rozhodnuto, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 22. 6. 1973 je neplatné, odpadl důvod, pro nějž bylo přerušeno řízení o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Zabývaje se dále nároky uplatněnými žalobcem v tomto řízení, dospěl k závěru, že žalobce nevylíčil rozhodující skutečnosti ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení částky 10.215,- Kč. Při posuzování nároku na náhradu mzdy zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 1985, č.j. 9 C 471/84-51, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 1985, č.j. 16 Co 91/85-64, byl zamítnut návrh žalobce na náhradu mzdy ve výši 166.490,- Kč a návrh, kterým se žalobce domáhal, aby počínaje červencem 1977 byl žalovaný povinen platit mu z titulu náhrady mzdy měsíčně částku 3.724,- Kč. Protože žalobce sdělil, že původním návrhem byla uplatněna náhrada mzdy „za deset dnů v měsíci červnu 1973 včetně ostatních měsíců do konce roku 1973 a dále až do června 1977, což bylo vyčísleno celkově částkou 166.490,- Kč“, bylo o nároku žalobce za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 již pravomocně rozhodnuto. Projednávání věci v této části proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval měsíčně částku 3.724,- Kč, muselo být řízení zastaveno ohledně částky 351.617,58,- Kč (94 měsíců a 13 dnů po 3.724,- Kč měsíčně). Žalobce svým podáním ze dne 23. 11. 1999 podle soudu prvního stupně znovu otevřel požadavek na náhradu mzdy za celé období od 22. 6. 1973 do 31. 12. 1990. Jednalo se o rozšíření návrhu, mimo jiné i za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985, tj. za období o němž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 1985, č.j. 9 C 471/84-51, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 1985, č.j. 16 Co 91/85-64. Těmito rozsudky bylo rozhodnuto o částce celkem 518.107,68 Kč ( 166.490,- Kč za období od června 1973 do konce června 1977 a v období od července 1977 do 13. 5. 1985 o částce 351.617,58 Kč - jak bylo rozvedeno výše). Za této situace soud prvního stupně změnu návrhu v této části nepřipustil, protože v případě jejího připuštění by v řízení o změněném návrhu nebyla splněna podmínka řízení, jejíž nedostatek nelze odstranit, spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené. V části, jíž se žalobce domáhal rozšíření žaloby také o náhradu mzdy za období od 14. 5. 1985 do 31. 12. 1990 rozšíření připustil, neboť výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro řízení o takto změněném návrhu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 6. 2001, č.j. 13 Co 17/2001-218, usnesení soudu prvního stupně „ve výroku II“ (o zastavení řízení ohledně částky 10.215,- Kč) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „ve výroku III“ (o zastavení řízení ohledně částky 351.617,58,- Kč na náhradě mzdy za dobu od 1. 7. 1977 do 13. 5. 1985) usnesení soudu prvního stupně potvrdil a odvolání žalobce směřující do „výroku IV“ (o nepřipuštění rozšíření žaloby ze dne 22. listopadu 1999 v části, ve které se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107,68 Kč) odmítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že, byť žalobní návrh na zaplacení částky 10.215,- Kč není formulován zcela precizně, po doplnění podáním žalobce ze dne 1. 11. 2000, ve spojení s jím předloženými listinami a s listinami, jež jsou součástí spisu v posuzované věci, jakož i dalších připojených spisů, je z něj patrno, čeho se žalobce po žalované domáhá a na základě jakých skutečností tak činí. Žaloba v této části netrpí takovými nedostatky, které by bránily pokračování v řízení. Stejně jako soud prvního stupně považoval za překážku věci rozsouzené skutečnost, že o mzdových nárocích žalobce mimo jiné za období od 1. 7. 1977 do 13. 5. 1985 bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 1985, č.j. 9 C 471/84-51, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 1985, č.j. 16 Co 91/85-64. Soud prvního stupně proto správně v tomto rozsahu řízení zastavil. Odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby, odmítl, neboť podle ustanovení §202 odst. 2 písm. f) o.s.ř. není proti němu odvolání přípustné.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především argumentuje „zásadním pochybením“ odvolacího soudu, který nezrušil předchozí právně vadné rozsudky nejen o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ale logicky na to navazující i rozsudky o náhradě mzdy, které byly před obnovou řízení v této věci vyneseny. Namítá dále, že kromě číselných chyb, kterých se dopustil odvolací soud, „zcela nesprávně a zmatečně“ uvádí částky, o nichž rozhoduje. Již soud prvního stupně nesprávně, na základě chybných úvah, dospěl k částce 518.107,88,- Kč, se kterou se žalobce nikdy neztotožňoval. Žádá dovolací soud o řádné přezkoumání jednotlivých rozhodnutí, kterými žalovanému byly přiznány dílčí částky jako náhrady mzdy, a o řádné odůvodnění, na základě kterých ustanovení a kterého zákona žalobci náleží či nenáleží konkrétní částky za přesně vymezená období. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání z části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a že z části není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu mimo jiné ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ve výroku, kterým bylo řízení ohledně náhrady mzdy ve výši 351.617,58 Kč za dobu od 1. 7. 1977 do 13. 5. 1985 zastaveno. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a protože přípustnost dovolání proti tomuto výroku neplyne ani z dalších ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., protože podmínky přípustnosti podle ustanovení §239 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, neboť jednak nejde o rozhodnutí ve věci samé a navíc odvolací soud ve výroku svého usnesení přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.), jednak dovolatel - jak vyplývá z obsahu spisu - neučinil před vydáním usnesení odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnost dovolání (§239 odst. 2 o.s.ř.), a protože přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo, směřuje dovolání v této části proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné není.
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu také ve výroku, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti tomuto výroku usnesení rovněž není přípustné, neboť zákon - jak vyplývá z výše uvedeného - proti takovému rozhodnutí dovolání rovněž nepřipouští.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce také v této části – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. přípustné proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby ze dne 22. listopadu 1999 v části, ve které se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107,68 Kč, se dovolací soud zabýval důvodností dovolání do tohoto výroku usnesení odvolacího soudu.
Podle ustanovení §202 odst. 2 písm. f) o.s.ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu.
Usnesením ze dne 13. 11. 2000, č.j. 7 C 241/94-188, soud prvního stupně mimo jiné nepřipustil rozšíření žaloby ze dne 22. listopadu 1999 v části, ve které se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od 22. 6. 1973 do 13. 5. 1985 ve výši 518.107,68 Kč. Uvedeným výrokem bylo tedy rozhodnuto o nepřipuštění rozšíření žaloby. Proti takovémuto výroku usnesení soudu však není, jak vyplývá z citovaného ustanovení §202 odst. 2 písm. f) o.s.ř., odvolání přípustné. Proto odvolací soud rozhodl správně, jestliže v souladu s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odvolání směřující proti takovémuto výroku odmítl. Protože, jak výše uvedeno, napadené rozhodnutí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. netrpí a nebylo zjištěno, že by bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dovolání žalobce směřující proti odmítavému výroku usnesení odvolacího soudu jako nedůvodné, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci samé nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2002
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu