ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2208.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2208/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. W., zastoupené advokátem proti žalované Z. š. V., zastoupené advokátem, o 39.726,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 22/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2000, č.j. 7 Co 1321/2000-47, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 39.726,- Kč „spolu s úroky ve výši 16 % ročně z Kč 6.621,- ode dne 11. 9. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 16 % ročně z Kč 6.621,- ode dne 11. 10. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6.621,- ode dne 11. 11. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6.621,- ode dne 11. 12. 1994 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6.621,- ode dne 11. 01. 1995 do zaplacení, úroky ve výši 17 % ročně z Kč 6.621,- ode dne 11. 02. 1995 do zaplacení“. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že žalovaná jí dopisem ze dne 29. 4. 1994 dala výpověď z pracovního poměru, žalobkyně s touto výpovědí nesouhlasila, trvala na dalším zaměstnávání a podala žalobu na určení neplatnosti uvedené výpovědi. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 9. 1998, č. j. 6 Co 2070/98-146, rozhodl, že výpověď ze dne 29. 4. 1994 je neplatná, a dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 8. 9. 1999, č. j. 21 Cdo 110/99-163. Ačkoliv žalobkyně opakovaně žádala žalovanou o vyjádření k výpočtu výdělku a úhradu náhrady mzdy za šest měsíců po 6.621,- Kč, byla odmítnuta.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č.j. 8 C 22/2000-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 7.300,- Kč k rukám „JUDr. S. F.“. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalovaná ukončila se žalobkyní pracovní poměr výpovědí ze dne 29. 4. 1994 a že žalobkyně dopisem z 28. 7. 1994 vyslovila nesouhlas s výpovědí a oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala. Dne 28. 9. 1994 podala žalobkyně návrh na zahájení řízení o určení neplatnosti výpovědi; řízení bylo pravomocně ukončeno 23. 9. 1999 se závěrem, že výpověď je neplatná. Soud prvního stupně se poté zabýval námitkou promlčení uplatněného nároku vznesenou žalovanou.Vycházeje z toho, že pro počátek běhu lhůty je rozhodné, kdy oprávněný účastník získá vědomost o skutečnostech potřebných k uplatnění práva, dovodil, že v projednávané věci jsou těmito skutečnostmi oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnání a tvrzení o neplatnosti výpovědi. Protože žalobkyně žalované dne 28. 7. 1994 oznámila, že trvá na tom, aby byla dále zaměstnávána, s tím, že nesouhlasí s výpovědí, protože v žalobě na určení neplatnosti výpovědi neuplatnila nárok na náhradu mzdy a protože tento nárok uplatňuje až 21. 1. 2000, stalo se tak až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty stanovené v ustanovení §263 odst. 1 zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2000, č.j. 7 Co 1321/2000-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému “na účet“ JUDr. S. F. 3.650,- Kč a že dovolání se nepřipouští. Odvolací soud odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil, a shodně s ním dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru teprve podáním došlým soudu dne 21. ledna 2000, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Uvedl dále, že “z těchto výkladů je zřejmé, že nepřichází v úvahu lhůta pro uplatnění 10 let, jak dovozuje žalobkyně“, a že „není dán ani důvod pro použití článku 36 odst. 1, případně článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Podle názoru odvolacího soudu není ani důvod pro připuštění dovolání, „když se jedná o otázky judikaturou již dávno vyřešené“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně navrhla připustit dovolání s ohledem na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. k otázkám zásadního právního významu: „1) zda z obsahu zápisu z jednání dne 26. 6. 1995 lze dovodit písemné uznání žalovaného nároku na náhradu mzdy ze strany žalované co do důvodu i výše ve smyslu ust. §263 odst. 2 zák. práce a tedy vznik desetileté lhůty pro uplatnění nároku. 2) K otázce, kdy v daném případě začala běžet promlčecí lhůta, zda došlo k jejímu stavení či přerušení a zda a kdy tato promlčecí lhůta mohla či měla skončit. 3) Zda pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplanosti rozvázání pracovního poměru, mohl mít v daném případě vliv na počátek, běh a konec promlčecí lhůty a jaký v daném případě tento vliv měl a zda žaloba v dané věci byla podána v době zachování promlčecí doby dle ust. §263 odst. 1 nebo 2 zákoníku práce.“ Namítá, že soudy obou stupňů se prakticky nezabývaly právními důsledky zápisu z jednání dne 26. 6. 1995 mezi žalovanou a žalobkyní, přičemž dovozuje, že se ve své podstatě jedná o projev vůle k uznání dluhu, kterým se dlužník, tedy žalovaná, zavazuje plnit. Připomíná též, že byla vázána pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 1997, “č.j. Co 126/97-16“ (správně 6 Co 126/97-116), podle kterého jí měla být výpověď dána platně, přičemž k tomuto rozhodnutí došlo při zachování promlčecí tříleté lhůty; proto není možno k tíži žalobkyně dovozovat, že přesto mohla svůj nárok na náhradu mzdy uplatnit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalovaná namítla, že podle jejího názoru je nárok žalobkyně jednoznačně promlčen. Je přesvědčena, že obsah odstavce 2 ujednání mezi účastnicemi ze dne 26. 6. 1995 nelze vykládat jako uznání závazku ze strany žalované, neboť se v daném případě mělo jednat o návrh dohody, na základě které měla žalobkyně nastoupit zpět k žalované do pracovního poměru. Připomíná, že bylo věcí žalobkyně, kdy nárok na náhradu mzdy uplatní. Uplatněním nároku by nepochybně byl přerušen běh promlčecí lhůty a v žádném případě by o svůj nárok žalobkyně nemohla přijít. Domnívá se proto, že není důvod ke zrušení napadeného rozsudku, neboť dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky] nebo rozhodl-li soud v rozporu se zákonem. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku (mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné), kdy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru. Výklad této právní otázky nebyl judikaturou vyšších soudů dosud výslovně řešen. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Při posuzování žalobního nároku soudy obou stupňů vycházely z toho (správnost těchto závěrů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobkyně byla zaměstnancem žalované, která jí dopisem ze dne 29. dubna 1994 dala výpověď. Žalobkyně dopisem ze dne 28. 7. 1994 vyslovila s výpovědí nesouhlas a oznámila, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala. Dne 28. 9. 1994 podala žalobkyně návrh na zahájení řízení o určení neplatnosti výpovědi ze dne 29. 4. 1994. Toto řízení bylo skončeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1998, č.j. 6 Co 2070/98-146, jímž bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnila žalobkyně dne 21. 1. 2000 žalobou u soudu. Žalovaná vznesla v podání ze dne 14. 2. 2000 námitku promlčení uplatněného nároku.
Podle ustanovení §263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.
Lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§262 odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď, nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Z naposled citovaného ustanovení vyplývá, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nemůže vzniknout dříve, než zaměstnanec (poté, co s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době) oznámí, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. Takové oznámení se logicky může vztahovat pouze k zaměstnávání v době po dni, kdy by podle rozvazovacího úkonu zaměstnavatele měl pracovní poměr mezi účastníky skončit. Uvedené oznámení může zaměstnanec učinit - má-li mít význam z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce - nejpozději do rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2001, pod pořadovým číslem 44).
Právo na náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce) může být poprvé uplatněno (§262 odst. 1 zák. práce) teprve poté, co se taková náhrada stane splatnou.
Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č.10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb. (dále též jen „zákon o mzdě“), mzda je splatná pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě dohodnuto jinak.
Obdobně také podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb. a 40/1994 Sb. (dále též jen „zákon o platu“), plat je splatný po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na plat nebo na některou jeho složku.
Ustanovení §10 zákona o mzdě a ustanovení §16 zákona o platu se vztahuje na odměnu za pracovní pohotovost a náhradu mzdy (platu), pokud jde o jejich rovné poskytování mužům a ženám, splatnost, výplatu a provádění srážek (§19 zákona o mzdě, §22 zákona o platu).
Protože z ustanovení §19 zákona o mzdě (§22 zákona o platu) vyplývá, že pro posouzení splatnosti náhrady mzdy (platu) platí ustanovení §10 zákona o mzdě (§16 zákona o platu), znamená to, že i náhrada mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru je, stejně jako mzda (plat), splatná měsíčně (nebylo-li v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší období) v termínu určeném zaměstnavatelem po projednání s příslušným odborovým orgánem, není-li tento termín sjednán v kolektivní smlouvě (§10 odst. 2 zákona o mzdě, §16 odst. 2 zákona o platu). Promlčují se tedy jednotlivé splátky náhrady mzdy (platu) podle toho, kdy u nich splatnost (shora uvedeným způsobem) nastala.
S možností uplatnění tohoto nároku nijak nesouvisí skutečnost, že v té době případně není ještě rozhodnuto o žalobě na neplatnost rozvazovacího aktu. Z ustanovení §64 zák. práce totiž vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod pořadovým číslem 75). Má-li proto být splněna podmínka existence neplatného rozvazovacího úkonu předpokládaná ustanovením §61 odst. 1 věty první zák. práce, stačí, že je platnost rozvazovacího úkonu zpochybněna zákonem předepsaným způsobem (§64 zák. práce). V opačném případě pracovní poměr z důvodů shora uvedených skončí a zaměstnanec se nemůže náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce domáhat. Splnění podmínky pro uplatnění nároku podle ustanovení §61 odst. 1 věty první zák. práce (neplatný rozvazovací úkon) tak nastává již uplatněním žaloby na určení neplatnosti právního úkonu, v důsledku něhož měl pracovní poměr skončit.
O tom, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze u soudu uplatnit i dříve, než je o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto, nebylo nikdy v soudní praxi pochyb ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1977, sp. zn. 5 Cz 10/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, pod pořadovým číslem 36, nebo nověji rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp.zn. 6 Cdo 63/1995, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod č. 24, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1733/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1998, pod pořadovým č. 36).
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, na níž poukazuje dovolatelka, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nelze přiznat dříve, než je napevno postaveno, že se jedná skutečně o neplatné rozvázání pracovního poměru. Jinými slovy, že uvedený nárok nelze přisoudit, dokud není pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr ukončen, je neplatný. Dovolatelka přehlíží, že zatímco pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodné, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé ( §262 odst. 1 zák. práce ), a k tomu stačí splnit podmínky výše uvedené, pro rozhodnutí soudu o přiznání takového nároku je potřebné, aby byla zodpovězena také otázka platnosti rozvazovacího právního úkonu. To vyplývá mimo jiné i z toho, že otázka platnosti rozvazovacího právního úkonu nemůže být řešena, jak výše uvedeno, jako otázka předběžná v řízení o náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru; o neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být rozhodováno jedině v samostatném řízení podle §64 zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru může být uplatněno za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a že rovněž zpochybnil žalobou podle ustanovení §64 zák. práce platnost rozvazovacího právního úkonu, jestliže již uplynul termín splatnosti náhrady mzdy (§10 a 19 zákona o mzdě). Promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu mzdy počne běžet bez ohledu na to, zda v té době již bylo v řízení podle §64 zák. práce o neplatnosti rozvazovacího právního úkonu rozhodnuto.
Odvolací soud i soud prvního stupně proto postupovaly správně, jestliže otázku stanovení počátku běhu promlčecí lhůty posoudily stejným způsobem.
Při přezkoumávání věci dovolací soud zjistil, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.]. Pro rozhodnutí věci měla, z hlediska posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení, také význam otázka, zda zápis z jednání mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 26. 6. 1995 může být posouzen jako uznání dluhu ve smyslu ustanovení §263 odst. 2 zák. práce. Na tuto skutečnost a s ní spojené otázky poukazovala žalobkyně již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2000. Odvolací soud se však k této otázce nevyjádřil a v odůvodnění svého rozhodnutí ji zcela pominul. K takové vadě řízení je dovolací soud povinen ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédnout.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ČR jej proto ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 o.s.ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v.r. předseda senátu