ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2217.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2217/2020-321
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobců a) J. O., narozené dne XY, bytem XY, a b) J. K., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská č. 434/6, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou v Jablonci nad Nisou, Mírové náměstí č. 494/5, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o doplatky platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 200/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. února 2020 č. j. 29 Co 156/2019-306, takto:
Rozsudek krajského soudu v části výroku I, v níž byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. února 2019 č. j. 16 C 200/2014-264, opravený usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 14. května 2019 č. j. 16 C 200/2014-279, potvrzen v částech výroků III a IV, jimiž byla žaloba zamítnuta co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 6 741,54 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 1. 2015 do zaplacení a co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) 6 833 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 1. 2015 do zaplacení, a ve výroku V o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. února 2019 č. j. 16 C 200/2014-264, opravený usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 14. května 2019 č. j. 16 C 200/2014-279, v částech výroků III a IV, jimiž byla žaloba zamítnuta co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 6 741,54 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 1. 2015 do zaplacení a co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) 6 833 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 1. 2015 do zaplacení, a ve výroku V o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení; v dalším se dovolání žalobců zamítá .
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 7. 2. 2014 domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z nich 91 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 2. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnili tím, že v důsledku změn zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, provedených zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k neústavním platovým restrikcím vůči soudcům, a to stanovením platové základny soudců na rok 2011 ve výši 54 005 Kč, snížením náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku 3 000 Kč a trvalým snížením relace výše patové základny vůči průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře z 3násobku na 2,5násobek. Žalobci, kteří jsou soudci Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, se tedy domáhali „rozdílu na platu a víceúčelových paušálních náhradách za leden až březen 2011, které jim byly v důsledku platových restrikcí ze strany státu vyplaceny zaměstnavatelem v nižší výši, než na kterou mají nárok“. Tento nárok je tedy představován rozdílem mezi platem a náhradou výdajů, jejichž výše se odvíjí od ústavně konformního „trojnásobku“ průměrné mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře, a platem a náhradou výdajů, jež byly soudcům vyplaceny. Žalobci přitom „považují za rozhodné údaje o průměrné mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle údajů ‚na přepočtené počty‘, tedy podle údajů uvedených v příloze 1b k publikaci ČSÚ č. w-3106-10, zveřejněné dne 29. 12. 2010 (za rok 2009 tedy ve výši 24 432 Kč) a v příloze 1b k publikaci ČSÚ č. e-3106-11 zveřejněné dne 29. 12. 2011 (za rok 2010 tedy ve výši 24 265 Kč)“; z této částky vychází platová základna a představuje částku 73 296 Kč. Za leden, únor a březen 2011 vyplatila žalovaná každému žalobci plat ve výši 81 600 Kč hrubého a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za každý měsíc ve výši 3 000 Kč „se splatností u obojího 10. 2. 2011, resp. 10. 3. 2011, resp. 10. 4. 2011“. Správně měl měsíční plat každého ze žalobců činit 111 000 Kč a náhrada výdajů 4 100 Kč měsíčně; rozdíl na platu za každý uvedený měsíc tedy činí u každého žalobce 29 400 Kč a rozdíl v náhradě výdajů 1 100 Kč.
Podáním doručeným soudu dne 9. 5. 2014 žalobci se souhlasem Okresního soudu v Liberci, jemuž byla věc usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2014 č. j. 30 Nc 712/2014-109 přikázána k projednání a rozhodnutí, rozšířili žalobu o nároky na zaplacení doplatku platu a náhrad výdajů za měsíce duben až prosinec 2011, jehož výše činí u každého žalobce 274 500 Kč se zákonnými úroky z prodlení. Podáním doručeným soudu dne 10. 2. 2015 pak žalobci se souhlasem soudu opět rozšířili žalobu, a to o nároky na zaplacení doplatku platů a náhrad výdajů za měsíce leden až prosinec 2012, každý ve výši 295 800 Kč se zákonnými úroky z prodlení. Před zahájením jednání konaného dne 10. 1. 2018 žalobci vzali žalobu částečně zpět „v nároku na dorovnání svého platu do ústavně konformního trojnásobku“, každý co do 504 492 Kč s úroky z prodlení. Nadále „předmětem řízení ponechali pouze nárok na dorovnání platové základny určené podle průměrné nominální mzdy fyzických osob na přepočtené počty s přihlédnutím k délce pracovních úvazků a víceúčelových náhrad“, každý z nich tedy nadále požadoval zaplacení 157 308 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikovali. Podáním doručeným soudu dne 30. 1. 2018 vzali žalobci žalobu částečně zpět „co do doplatků platu a náhrad v důsledku špatně zvolené platové základny za rok 2011“, a to žalobkyně a) co do 45 186 Kč a žalobce b) co do 43 922 Kč. Podáním doručeným soudu dne 30. 1. 2018 (upřesněným podáním doručeným soudu dne 10. 12. 2018) pak žalobci se souhlasem soudu změnili žalobu ohledně nároku na doplatky platů za období leden až prosinec 2012 tak, že žalobkyně a) se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 68 477 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikovala, a žalobce b) se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 67 981 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a rozšířili žalobu o nároky na zaplacení doplatku platů a náhrad za období leden 2013 až prosinec 2014, a to tak, že žalobkyně a) se domáhala zaplacení dalších 153 685,54 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částek a za dobu, jež specifikovala, a žalobce b) dalších 154 437,31 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval.
Žalovaná namítala, že nároky uplatněné v žalobě neuznává a že částky doplatků nárokované žalobci za rok 2011 jim byly již doplaceny, a to žalobkyni a) ve výši 45 186 Kč a žalobci b) ve výši 43 922 Kč, a vznesla námitku promlčení „nároků“ uplatňovaných formou rozšíření žaloby podaného u soudu dne 30. 1. 2018 za roky 2012, 2013 a 2014. Žalovaná má za to, že plat žalobců byl stanoven v souladu s tehdy platnými právními předpisy, a odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, z něhož vyplývá, že retroaktivita nové úpravy na předchozí období není přípustná a že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období roku 2014 lze vztáhnout též na nároky založené v letech 2011 a 2012, neboť obě posuzovaná období se liší pouze v zákonem původně stanovené výši tzv. násobku (2,5násobek, resp. 2,75násobek), nikoliv v rozhodných aspektech, které byly určující pro závěry Ústavního soudu o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu.
Okresní soud v Liberci – poté, co usnesením ze dne 3. 10. 2018 č. j. 16 C 200/2014-225 zastavil řízení vůči žalobkyni a) co do 549 678 Kč se zákonným úrokem z prodlení a vůči žalobci b) co do 548 414 Kč se zákonným úrokem z prodlení z důvodu zpětvzetí žaloby v této části – rozsudkem ze dne 20. 2. 2019 č. j. 16 C 200/2014-264 opraveným usnesením ze dne 14. 5. 2019 č. j. 16 C 200/2014-279 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 68 477 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a žalobci b) 67 981 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, co do částky 153 685,54 Kč s příslušenstvím u žalobkyně a) a co do částky 154 437,31 Kč s příslušenstvím u žalobce b) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že „mezi účastníky nebylo sporu o tom, že plat byl splatný do 10. dne následujícího měsíce“, dovodil, že „promlčecí doba běží od splatnosti každé jednotlivé měsíční náhrady platu nebo mzdy, tedy od 11. dne každého jednotlivého nároku na vyplacení platu a k tomu náležející náhrady“. Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení „doplatků platů a jejich náhrad“ za rok 2012 byl žalobci uplatněn rozšířením žaloby došlým soudu dne 10. 2. 2015, nemohou být „nároky“ za rok 2012 promlčené, a tudíž byly žalobci uplatněny včas. Nároky za roky 2013 a 2014, o které žalobci rozšířili žalobu podáním došlým soudu dne 30. 1. 2018, však žalobci uplatnili opožděně (po promlčecí lhůtě). „Nároky“ žalobců za roky 2013 a 2014 jsou tedy promlčené a žalovaná včas vznesla námitku promlčení. S názorem žalobců, že k promlčení „nároků“ za období leden 2013 až prosinec 2014 mohlo dojít až 11. 2. 2018, neboť o tom, že je jim nesprávně vyplácen plat a víceúčelové náhrady, se dozvěděli až 2. 2. 2015, kdy jim bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, se soud prvního stupně neztotožnil, neboť již při samotném podání žaloby dne 7. 2. 2014 si byli žalobci vědomi toho, že je jim nesprávně vyplácen jejich plat a náhrady (rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 bylo „jen určeno, na základě čeho jim je nesprávně vyplácen plat a náhrady“). Vznesení námitky promlčení žalovanou soud prvního stupně ani neshledal v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o nároky žalobců za rok 2012, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná při výpočtu platové základny vycházela „z nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, neboť „ve výpočtu nebyla zohledněna délka pracovních úvazků jednotlivých zaměstnanců“. Vzhledem k tomu, že nárok žalobců na dorovnání platové základny za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 je právně dán a výpočty jednotlivých nároků žalobců jsou mezi účastníky nesporné, soud žalobě vyhověl. Protože mezi účastníky „bylo nesporné, že plat byl splatný do 10. dne následujícího měsíce“, soud prvního stupně nárok žalobců na zaplacení úroku z prodlení přiznal tak, jak jej požadovali, neboť „nachází oporu v ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku“ a jeho výše je „odůvodněna ustanovením §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 č. j. 29 Co 156/2019-306 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „nárok“ žalobců na doplatky platů za roky 2013 a 2014 je promlčen, a plně odkázal na „zcela správnou argumentaci a právní kvalifikaci“ soudu prvního stupně „ohledně okamžiku splatnosti platu a délky, počátku běhu a konce promlčecí doby“. Odvolací soud má za to, že skutečnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty v daném případě byly výplata platu v určité výši a právní předpisy a statistiky výši platu upravující, že tedy nelze dovodit, že by teprve po vydání či ustálení určité judikatury k problematice správné výše platu soudců žalobci zjistili, že obdrželi plat nižší, než jim náležel, a teprve poté mohli uplatnit právo na doplatek u soudu; ostatně i nároky za dřívější období uplatnili pouze s předpokladem správné výše. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že splatnost posledního dílčího nároku na plat (tj. plat za měsíc prosinec 2014) nastala 10. 1. 2015, přičemž „výplatní termín je mezi účastníky nesporný“, nastal „konec tříleté promlčecí doby“ ohledně posledního dílčího nároku dne 10. 1. 2018, a že nejpozději k 10. 1. 2018 byl tedy celý „nárok“ žalobců za roky 2013 a 2014 promlčen; podali-li tedy rozšíření žaloby o nárok za tato období až dne 30. 1. 2018, učinili tak pozdě. Odvolací soud zdůraznil, že to, že byla judikatorně nedořešena otázka, z jakého statistického údaje zveřejňovaného ČSÚ při stanovení platové základny vycházet – zda „Průměrná hrubá měsíční mzda – na fyzické osoby“ nebo „Průměrná hrubá měsíční mzda – přepočtené počty“, žalobci nepovažovali z hlediska možnosti uplatnit svůj nárok za roky 2011 a 2012 za překážku; zcela zjevně byli přesvědčeni o tom, že je jim plat vyplácen v chybné výši, a při výpočtu svého nároku považovali za rozhodné údaje nikoli „Průměrnou hrubou měsíční mzdu – na fyzické osoby“, ale „Průměrnou hrubou měsíční mzdu – přepočtené počty“. Žalobci přitom sami nijak nevysvětlují, proč v případě nároků za roky 2013 a 2014 (a to při stejném postupu žalované při stanovení platové základny) o jejich existenci údajně neměli vědomost až do dne, kdy se mohli seznámit s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, tj. až do dne 2. 2. 2015, opírají-li své nároky za roky 2013 a 2014 o zcela shodnou právní argumentaci jako nároky za předchozí léta. Ve vztahu k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud uzavřel, že „pokud by žalobci byli podali rozšíření žaloby o nároky na doplatek platů za roky 2013 a 2014 bezodkladně po tom, co byl poslední zásadní nález Ústavního soudu, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/14, vydán, bylo by možné námitku promlčení ze strany žalované považovat za nespravedlivou a nemravnou“; žalobci sami však uvádějí, že se s judikaturou seznámili dne 2. 2. 2015, a netvrdí, že by jim nějaká příčina bránila v rozšíření nároku ještě v roce 2015, ani jiné důvody, proč je námitka promlčení rozporná s dobrými mravy. Rozšířili-li žalobci žalobu o nároky za roky 2013 a 2014 „až po třech letech, co se s judikaturou seznámili“, nelze takové prodlení s uplatněním nároku hodnotit jinak než jako nedostatek péče o své pohledávky, což nemůže jít k tíži žalované a jejího rozpočtu plánovaného vždy na určitý rok. Žádný význam podle názoru odvolacího soudu nemá ani argument žalobců o poplatkové zátěži spojené s podáním rozšíření žaloby dne 30. 1. 2018, neboť poplatek činil „pouhých cca 8 tisíc Kč“ a nadto řešením situace, kdy je pro účastníka poplatková zátěž příliš vysoká, je žádost o osvobození od soudních poplatků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že byli „natolik znechuceni vládními politickými úskoky stran soudcovských platů a nekonzistencí rozhodování Ústavního soudu v této oblasti, že chtěli mít najisto tuto problematiku postavenu“, že pokud odvolací soud uvádí, že nejpozději od 4. 8. 2014 nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 oba žalobci již spolehlivě měli potvrzeno, že jejich platy nebyly správně stanoveny ani v letech 2013-2014, mýlí se, neboť v té době „nebyla zřejmá výše škody, resp. nebylo zřejmé, v čem chyba spočívá“; proto až do zveřejnění rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 (do 2. 2. 2015) žalobci nemohli vědět, jak se Nejvyšší soud postaví ke způsobu výpočtu soudcovských platů v rámci podaného dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2013 č. j. 15 Co 103/2013-325. Do té doby podle názoru žalobců „nebylo ještě známo, co a zda vůbec žalovat“. Žalobci jsou přesvědčeni, že subjektivní promlčecí lhůta u nároků za roky 2013 a 2014 uplynula až dnem 2. 2. 2018, a vytýkají odvolacímu soudu, že zcela pomíjí skutečnost, kdy se žalobci seznámili a mohli seznámit se stěžejním judikátem Nejvyššího soudu. Podle jejich mínění „nelze akceptovat ani posouzení otázky vztahu vznesené námitky promlčení a dobrých mravů odvolacím soudem“. Žalobci „využili v podstatě celé zákonné délky promlčecí doby“. Jejich námitky o opatrnosti a snaze vyhnout se eventuálně zbytečné poplatkové zátěži, pokud by tehdy očekávaná judikatura byla pro ně nepříznivá, odvolací soud bagatelizuje, „na což žalobci nehodlají reagovat“. Žalobci mají za to, že se „v žádném případě nemohlo jednat o promlčení z pohledu materiálního pojetí tohoto právního institutu“ a že námitka promlčení je „nepoctivá a nemravná, v rozporu s ustanovením §2, §6 a §7 a nesmí být k ní přihlíženo“. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „nárokům žalobců na zaplacení doplatků platů za roky 2013 a 2014 zcela vyhoví“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017 a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda je okolností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí lhůty (doby), jedná-li se o právo soudce na zaplacení jednotlivých měsíčních doplatků platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů, skutečnost, kdy se tento soudce seznámil (mohl seznámit) s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobci se domáhají zaplacení doplatků platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů za roky 2013 a 2014 – posuzovat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o platu“), podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. §4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jde-li o právo žalobců na jednotlivé (dílčí) měsíční doplatky platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů za rok 2013, a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“), jde-li o právo žalobců na jednotlivé (dílčí) měsíční doplatky platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů za rok 2014.
Funkce soudce je veřejnou funkcí (§74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též §5 odst. 1 zák. práce).
Součástí funkce soudce je v první řadě pracovní vztah, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce soudce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích) a subsidiárně též (srov. ustanovení §4 zák. práce) občanského zákoníku.
Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona o platu]. Plat je peněžité plnění poskytované měsíčně ve výši a za podmínek dále stanovených (§3 odst. 1 zákona o platu). Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce a zaokrouhluje se na 100 Kč nahoru (§3 odst. 2 zákona o platu). Platový koeficient soudců a způsob jeho určení je upraven v ustanoveních §28 až 31 zákona o platu. Víceúčelová paušální náhrada výdajů podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) a l) zákona o platu soudci náleží ve výši 5,5 % platové základny [srov. §32 odst. 1 písm. a) zákona o platu].
Pro určení platu a náhrad výdajů soudců je tedy rovněž významné (srov. §28 a §32 zákona o platu), jaká byla stanovena tzv. platová základna. Platová základna činí zákonem stanovený „násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ (srov. §3 odst. 3 větu první zákona o platu).
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí lhůty stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva věřitele, neboť promlčením sice jeho právo nezaniká, nemůže však být soudem přiznáno, jestliže dlužník před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Právo věřitele trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Promlčení podléhá též právo soudců na zaplacení platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů [jednotlivých (dílčích) měsíčních plnění], neboť jde o majetkové právo, které není z promlčení vyloučeno (srov. §4 zák. práce, §100 odst. 2 obč. zák. a §611 o. z.).
Podle ustanovení §37 odst. 3 věty první zákona o platu nárok na plat a na náhrady výdajů lze uplatnit do tří let ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé. Ustanovení §37 odst. 3 věty první zákona o platu tedy obsahuje zvláštní úpravu délky a počátku běhu promlčecí lhůty (doby) práva (nároku) na plat a náhrady výdajů soudců. Vzhledem k tomu, že každá měsíční výplata platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů je relativně samostatným (dílčím) plněním, počíná tříletá promlčecí lhůta (doba) běžet samostatně u každé jednotlivé měsíční výplaty platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů, a to – jak vyplývá z výše uvedeného – ode dne, kdy tento nárok mohl být uplatněn poprvé.
Právo (nárok) na zaplacení platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů může být uplatněno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu u soudu (actio nata). V případě práva na zaplacení platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů nastává actio nata dnem následujícím po dni jejich splatnosti (splatnosti jednotlivých měsíčních plnění); od tohoto dne také u každé jednotlivé měsíční výplaty platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů počíná běžet tříletá promlčecí lhůta (lhůta k uplatnění nároku) uvedená v ustanovení §37 odst. 3 větě první zákona o platu. Rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty (doby) jsou tedy skutečnosti, že plat a víceúčelová paušální náhrada výdajů, které soudci náleží a jejichž výši (způsob jejího výpočtu) stanoví právní předpisy, se staly splatnými a nebyly mu (v plné výši) zaplaceny.
Okolností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí lhůty (doby) naopak není (nemůže být) skutečnost, kdy se soudce seznámil (mohl seznámit) s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, vydaným v jiném soudním řízení (ve vztahu k odlišnému účastníkovi řízení), v jehož odůvodnění Nejvyšší soud vyslovil svůj právní názor k otázce, zda má být platová základna uvedená v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona o platu a vyhlašovaná sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů odvozována z průměrné mzdy zveřejněné Českým statistickým úřadem za předminulý kalendářní rok jako „Průměrná hrubá měsíční mzda – na fyzické osoby“, anebo jako „Průměrná hrubá měsíční mzda – přepočtené počty“, a v němž dospěl k závěru, že při stanovení platové základny podle zákona o platu, která činí zákonem stanovený „násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“, je nutno zohledňovat, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou „měsíční mzdu“ výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu.
Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že žalobci mohli právo (nárok) na zaplacení doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za každý jednotlivý měsíc, za který jim náležely, uplatnit (podat na jeho základě žalobu u soudu) poprvé v den následující po dni, v němž se plat a víceúčelová paušální náhrada výdajů, které jim za daný měsíc náležely, staly splatnými. Od tohoto dne také ve vztahu ke každému jednotlivému měsíčnímu nedoplatku začala běžet tříletá promlčecí lhůta (lhůta k uplatnění nároku) uvedená v ustanovení §37 odst. 3 větě první zákona o platu. Skutečnost, kdy se žalobci seznámili (mohli seznámit) s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, není pro určení počátku běhu promlčecí lhůty (doby) podle ustanovení §37 odst. 3 věty první zákona o platu významná.
Závěr odvolacího soudu, že „nelze dovodit, že by teprve po vydání či ustálení určité judikatury k problematice správné výše platu soudců žalobci zjistili, že obdrželi plat nižší, než jim náležel, a teprve poté mohli uplatnit právo na doplatek u soudu“, je tedy správný. Nelze též opomenout, že – jak správně zdůraznil odvolací soud – žalobci již dříve (žalobou podanou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 7. 2. 2014 a rozšířením žaloby podaným u soudu prvního stupně dne 9. 5. 2014) uplatnili své nároky na zaplacení doplatků platu a náhrady výdajů za rok 2011 (a to při stejném postupu žalované při stanovení platové základny a se stejnou právní argumentací jako nároky za roky 2013 a 2014), aniž by se v té době mohli seznámit s výše uvedeným (deklaratorním) rozhodnutím Nejvyššího soudu. Námitka žalobců, že do doby, než byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, „nebylo ještě známo, co a zda vůbec žalovat“, proto není opodstatněná.
Soudům je však třeba vytknout, že při posuzování otázky splatnosti platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů (bez dalšího) vycházely z toho, že „mezi účastníky nebylo sporu o tom, že plat byl splatný do 10. dne následujícího měsíce“ a že „výplatní termín je mezi účastníky nesporný“. Shodná tvrzení účastníků může soud podle ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci, nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Otázka splatnosti platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů závisí nejen na zjištění rozhodných skutkových poznatků, ale také na jejich právním posouzení; závěr o tom, kdy byly plat a víceúčelová paušální náhrada výdajů náležející žalobcům za výkon funkce soudce splatné, tedy není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem).
Plat a další náležitosti podle zákona o platu poskytuje orgán, v němž představitel nebo soudce vykonává svoji funkci, kancelář komory Parlamentu, Úřad vlády České republiky a Kancelář prezidenta republiky (§37 odst. 1 věta první zákona o platu). Plat a další náležitosti jsou splatné ve shodných termínech jako u zaměstnanců uvedených orgánů (§37 odst. 1 věta poslední zákona o platu).
Podle ustanovení §141 odst. 1 zák. práce jsou mzda nebo plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.
Podle ustanovení §141 odst. 3 zák. práce pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu musí být sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v odstavci 1.
Pracovněprávní předpisy rozlišují – jak vyplývá z výše uvedeného – mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení §141 odst. 1 zák. práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce), pravidelný termín výplaty musí být podle ustanovení §141 odst. 3 zák. práce sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v ustanovení §141 odst. 1 zák. práce.
Ustanovení §141 odst. 1 zák. práce neobsahuje právní úpravu, od níž by se účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu proto může být smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo kolektivní smlouvou, popřípadě vnitřním předpisem (srov. §4a odst. 1 a 2 zák. práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení §141 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2565/2011).
Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako věřitele) se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí se proto (subsidiárně) ustanoveními občanského zákoníku (srov. ustanovení §4 zák. práce).
Prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec nevybere bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve stanoveném pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle zaměstnanci, který se nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, ledaže by se se zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty. K prodlení dochází – jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení §517 odst. 1 věty první obč. zák. anebo ustanovení §1968 věty první o. z. – rovněž v pracovněprávních vztazích vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná – ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017).
Totéž lze dovodit i ve vztahu k prodlení žalované se splněním práva žalobců na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů. Vycházel-li tedy odvolací soud ze zjištění, že „splatnost posledního dílčího nároku na plat (tj. plat za měsíc prosinec 2014) nastala 10. 1. 2015, přičemž výplatní termín je mezi účastníky nesporný“, které soudy vzaly (nesprávně) za své pouze na základě shodných tvrzení účastníků, aniž by navíc důsledně odlišoval splatnost platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů od pravidelného termínu jejich výplaty, a dovodil-li na základě tohoto zjištění, že „splatnost posledního dílčího nároku na plat (tj. plat za měsíc prosinec 2014) nastala 10. 1. 2015“, že „konec tříleté promlčecí doby ohledně posledního dílčího nároku nastal dne 10. 1. 2018 a ohledně předcházejících dílčích nároků na doplatky mzdy za předchozí měsíce ještě před tímto datem, a že tedy nejpozději k 10. 1. 2018 byl celý nárok žalobců za roky 2013 a 2014 promlčen, a podali-li rozšíření žaloby o nárok za tato období až dne 30. 1. 2018, učinili tak pozdě“, nemůže být tento závěr odvolacího soudu ve vztahu k žalobci uplatněným nárokům na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za měsíc prosinec 2014 ve výši 6 741,54 Kč s úroky z prodlení u žalobkyně a) a ve výši 6 833 Kč s úroky z prodlení u žalobce b) [zatím] správný; správný proto v této části nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Ve vztahu k ostatním nárokům žalobců (tedy ve vztahu k nárokům za rok 2013 a za měsíce leden až listopad 2014 s úroky z prodlení) je však uvedený závěr odvolacího soudu o promlčení práva na zaplacení doplatků platu a víceúčelových paušálních náhrad – s ohledem na to, co bylo výše uvedeno ve vztahu k promlčecí lhůtě (době) upravené v §37 odst. 3 větě první zákona o platu, a na zákonem stanovený termín splatnosti jednotlivých nároků žalobců na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů (§37 odst. 1 věta poslední zákona o platu, §141 odst. 1 zák. práce) – v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do nároků žalobců na doplatky platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů za rok 2013 a za měsíce leden až listopad 2014 s úroky z prodlení, správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (s výjimkou vady řízení spočívající v tom, že soudy vzaly za svá shodná tvrzení účastníků ohledně splatnosti platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů, která sice mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak pouze v části, v níž se žalobci domáhali nároků na doplatky platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů za měsíc prosinec 2014 s úroky z prodlení), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do nároků žalobců na doplatky platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů za měsíc prosinec 2014 s úroky z prodlení, rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v této části, v části výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do nároků žalobců na doplatky platu a víceúčelových paušálních náhrad výdajů za měsíc prosinec 2014 s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu