ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.228.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 228/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně CZ CREDIT REAL, k. s. se sídlem v Roztokách, Přemyslovská č. 1468, IČO 26174553, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 394/17, proti žalovaným 1) SECHMET a. s. se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 14/17, IČO 27826112, zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Šrobárova č. 2391/23, a 2) Mgr. I. P. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP č. 1350, o nahrazení souhlasu s vydáním 8.160.000,- Kč ze soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 115/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2014, č. j. 25 Co 526/2013-195, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2013, č. j. 8 C 115/2011-164, se mění tak, že se zamítá návrh žalované 1) , že žalobkyně je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Sd 21/2011, tj. částky ve výši 8.160.000,- Kč, žalované 1), a tak, že žalovaná 1) je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Sd 21/2011, tj. částky ve výši 8.160.000,- Kč, žalobkyni.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22.700,- Kč, před odvolacím soudem 21.500,- Kč a před dovolacím soudem 10.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Baťka, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 394/17.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, č. j. 9 T 13/2009-1103, byly peněžní prostředky ve výši 8.160.000,- Kč uložené na účtu žalobkyně zajištěné usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Východočeského kraje, odbor hospodářské kriminality, ze dne 3. 7. 2009, č. j. PVC – 404-222/TČ-2008-80, uloženy do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2011, č. j. 0 Sd 21/2011-23, byl zamítnut návrh na vydání předmětu úschovy pro nesouhlas žalované 1).
Žalobkyně se domáhala (podle ustanovení §185e občanského soudního řádu) proti žalovaným nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním předmětu úschovy - částky 8.160.000,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalované 2) poskytla úvěr ve výši 8,000.000,- Kč, že žalovaná dluh na jistině a úrocích v úhrnné výši 8,160.000,- Kč dne 2. 8. 2008 písemně uznala a dne 26. 8. 2008 i zaplatila bezhotovostním převodem. Zaplacená částka ve výši 8,160.000,- Kč byla následně, v rámci trestního řízení vedeném proti Mgr. I. P. pro zločin podvodu, zajištěna a dána do soudní úschovy. Podle názoru žalobkyně částka ve výši 8,160.000,- Kč náleží žalobkyni, neboť přijala tyto peníze v dobré víře na úhradu dluhu Mgr. I. P.
Žalovaná 1) se žalobou nesouhlasila a vzájemnou žalobou se domáhala proti žalobkyni nahrazení souhlasu žalobkyně s vydáním složené částky ze soudní úschovy, neboť o tuto částku byla připravena podvodným jednáním Mgr. I. P.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 8 C 115/2011-97, žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni a žalované 2) uložil povinnost souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy - částky ve výši 8.160.000,- Kč žalované 1) [výrok II.] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že částka 8.160.000,- Kč, kterou plnila žalovaná 2) žalobkyni svůj dluh ze smlouvy o úvěru, nepochází z poctivých zdrojů ale z trestné činnosti a že u žalobkyně tak došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalované 1).
K odvolání žalobkyně i žalované 1) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, č. j. 19 Co 337/2012-133, rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované 2) souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy - částky ve výši 8.160.000 Kč žalobkyni“, potvrdil, „v části výroku II, kterou bylo žalované 2) uloženo souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy - částky ve výši 8.160.000 Kč žalované 1)“, jej změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, „ve zbývající části výroků I a II a v části výroku III ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1)“ jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a rozhodl, že žalovaná 2) na straně jedné a žalobkyně a žalovaná 1) na straně druhé nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. Uložil soudu prvního stupně, aby se zaměřil na otázku dobré víry žalobkyně v době přijetí splátky úvěru.
Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 8 C 115/2011-164, zamítl žalobu, „kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Sd 21/2011, tj. částky ve výši 8.160.000,- Kč“, uložil žalobkyni povinnost souhlasit „s vydáním předmětu soudní úschovy vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Sd 21/2011, tj. částky ve výši 8.160.000,- Kč žalované SECHMET a. s.“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shledal, že žalobkyně přijala částku 8.160.000,- Kč z účtu advokátky JUDr. Evženie Pichertové jako úhradu dluhu Mgr. I. P. [žalované 2)] v dobré víře a nejedná se tak o bezdůvodné obohacení. Vyšel dále z toho, že „pokud princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li tak možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti“. Tuto představu dle názoru soudu prvního stupně nejlépe naplní, jestliže „podvodně vylákaný majetek nebude vydán žalobkyni, ačkoli jí svědčí dobrá víra k tomuto majetku, ale žalované 1) jako poškozené zločinem podvodu. Vydáním úschovy žalované 1) tak bude naplněna obecná morální zásada: co bylo ukradeno, má být vráceno“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 19 Co 526/2013-195, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) má v rozhodované věci v důsledku pozbytí majetku lepší postavení a právo na vydání peněz než žalobkyně, a to i poté, co v důsledku účinnosti ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, posuzoval rozhodovanou věc z hlediska ustanovení části první hlavy I. tohoto zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud „nevzal vůbec v potaz“ právní závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, „že princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy)“, a že ochrana dobré víry je obecně platný korektiv. Za nesprávné právní posouzení pokládá to, že odvolací soud přiznal žalované 1) právo k penězům na bankovním účtu žalobkyně, ač žalovaná 1) k těmto penězům nemá žádný vztah, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a poukázal na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná 1) je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni a žaloba žalované 1) se zamítá nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť „ve světle smyslu a účelu zákonných ustanovení a judikatorních závěrů Ústavního i Nejvyššího soudu nelze výkladem dospět k nadřazení oprávněné držby dovolatelky (která navíc zanikla) nad vlastnické právo žalované“; „tímto výkladem by bylo zasaženo do práva žalované vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. Listiny“, vlastnické právo k uvedeným finančním prostředkům žalovaná 1) totiž nikdy nepozbyla.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázka, jaký význam má v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy skutečnost, že právo k předmětu úschovy uplatňují ze dvou různých důvodů dva různé subjekty, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu o tom, že věc, která mu byla podle ustanovení §78 trestního řádu vydána nebo kterou podle ustanovení §79 trestního řádu odňal, se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení §185f o. s. ř. a po právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy soud postupuje v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení §185d a §185e o. s. ř. (srov. též stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněné pod číslem 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud vydá předmět úschovy příjemci na jeho žádost; jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejichž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy; souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (srov. §185d odst. 1 o. s. ř.). Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§185e o. s. ř.).
Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§185e o. s. ř.) představuje - jak již dovodila ustálená judikatura soudů - procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy - řečeno jinak - komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkoumání dovolacím soudem nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 a §242 odst. 2 o. s. ř.), že žalovaná 2) počátkem měsíce srpna 2008 při dohodnuté schůzce oslovila předsedu představenstva žalované 1) s nabídkou možnosti zprostředkování koupě nemovitostí, když jako podmínku daného prodeje uvedla složení finanční částky - budoucí kupní ceny ve výši 16.500.000,- Kč - předem, a to formou advokátní úschovy u její matky - advokátky JUDr. Evženie Pichertové. Na základě smlouvy o advokátní úschově ze dne 25. 8. 2008 žalovaná 1) složila na bankovní účet advokátky JUDr. Evženie Pichertové částku ve výši 16.500.000,- Kč, která byla určena na úhradu kupní ceny nemovitosti třetí osobě. Žalovaná 2) v období od 26. 8. 2008 do 24. 9. 2008 částku ve výši 16.500.000,- Kč užila pro své soukromé platby, a to zejména dne 26. 8. 2008 částku ve výši 8.160.000,- Kč ve prospěch účtu žalobkyně. Uvedené jednání žalované 2) bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2010, č. j. 9 T 13/2009-882, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 12 To 67/2010-1022, posouzeno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a žalovaná 2) byla za to odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců, zároveň byla zavázána zaplatit žalované 1) na náhradě škody 12.060.000,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, č. j. 9 T 13/2009-1103, byly peněžní prostředky ve výši 8.160.000,- Kč uložené na účtu žalobkyně zajištěné usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Východočeského kraje, odbor hospodářské kriminality, ze dne 3. 7. 2009, č. j. PVC – 404-222/TČ-2008-80, uloženy do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové.
Za uvedeného skutkového stavu bylo pro posouzení věci mimo jiné významné vyřešení otázky, zda peněžní prostředky mají být ze soudní úschovy vydány žalobkyni, z jejíhož účtu byly Policií ČR zajištěny (a později uloženy v rámci trestního řízení do soudní úschovy) a jíž byly poskytnuty žalovanou 2) na úhradu jejího dluhu z úvěru, nebo žalované 1), od níž žalovaná 2) takové peněžní prostředky vylákala s podvodným úmyslem.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a občanského zákoníku). Také ve věci, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, přitom šlo po skutkové stránce o případ, kdy jednání jedné ze smluvních stran spočívající ve vlastním uzavření smlouvy (šlo o smlouvu o půjčce) bylo v pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu v trestní věci kvalifikováno jako jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a 4 tr. zák. (nyní zločin podvodu podle ustanovení §209 trestního zákoníku). Nejvyšší soud uzavřel, že takové jednání nečiní smlouvu absolutně neplatnou ani podle §37 odst. 1 obč. zák., ani podle §39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné).
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (srov. §40a větu první obč. zák.). Byla-li tedy smlouva o advokátní úschově ze dne 25. 8. 2008 neplatná pro podvodné jednání žalované 2), mohl se její neplatnosti dovolat pouze druhý účastník – žalovaná 1), která byla tímto úkonem dotčena. V řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se žalovaná 1) jako účastník smlouvy o advokátní úschově ze dne 25. 8. 2008 její neplatnosti dovolala. Proto se uvedená smlouva o advokátní úschově považuje za platnou. Žalovaná 1) se tak nemůže domáhat vydání peněžních prostředků ze soudní úschovy, s odůvodněním, že jí tyto prostředky patří, neboť v důsledku absolutně neplatného (podvodného) jednání žalované 2) o ně nikdy nepřišla. Může se domáhat částky 12.060.000,- Kč, jež jí byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2010, č. j. 9 T 13/2009-882, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 12 To 67/2010-1022, ale po Mgr. I. P. – žalované 2), jíž byla tato povinnost uvedenými rozsudky uložena.
Naproti tomu lze souhlasit s argumentací dovolatelky, že je třeba chránit princip důvěry, na jehož základě funguje společnost, že prokázala, že peněžní prostředky nabyla v dobré víře bankovním převodem jako plnění na její existující pohledávku, a že, „nebudou-li soudy chránit dobrou víru příjemců peněz, bude ochromeno fungování běžných občanskoprávních (obchodněprávních) vztahů“. Ani odvolací soud (a soud prvního stupně) neměl pochybnosti o existenci dobré víry žalobkyně při nabytí projednávaných peněžních prostředků [„do doby než zjistila, že její dlužnice – žalovaná 2) je stíhána policií“], proto dospěl mimo jiné k závěru, že „právo na ochranu majetku náleží oběma účastníkům“. Není-li tedy pochyb o tom, že žalobkyni svědčí právo k předmětu úschovy [zatímco žalované 1) nikoli], je opodstatněný závěr, že lze soudním rozhodnutím „nahradit projev vůle“ žalované 1) tak, že je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně v tom směru, že návrh žalované 1), že žalobkyně je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalované 1), zamítl a uložil žalované 1) povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodoval nejen o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243c odst. 3 věta první a §224 odst. 1 o. s. ř.), ale také znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení (§243c odst. 3 věta první a §224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná 1) nebyla v řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k účelnému uplatňování jejího práva v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím a dovolacím soudem.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.), tedy podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna pro řízení v jednom stupni činila v projednávané věci 10.000,- Kč (srov. §3 – 8 uvedené vyhlášky). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni po 7. 5. 2013 s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem rovněž částkou 10.000,- Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč), za odvolací řízení 20.000,- Kč (2 x 10.000,- Kč) a za dovolací řízení 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.800,- Kč a 900,- Kč, v odvolacím řízení ve výši 900,- Kč a 600,- Kč a v dovolacím řízení též ve výši 600,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); náhrada za daň z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť advokát Mgr. Pavel Batěk nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty.
Žalovaná 1) je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši před soudem prvního stupně 22.700,- Kč, před odvolacím soudem 21.500,- Kč a před dovolacím soudem 10.600,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu