ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2345.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2345/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce A. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. B., zastoupenému advokátem, a 2) J. B., o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 34/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2000, č.j. 39 Co 526/99-189, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl zrušen výrok, jímž byla zamítnuta žaloba co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 6. 1999, č.j. 12 C 34/94-164, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů žalovaného J. B. a J. B., na základě níž se stal žalovaný výlučným vlastníkem nemovitosti - domu čp. 96 se stp. č. 111 v k. ú. H. C.“, je vůči němu právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil tím, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená dne 9. 9. 1993 mezi J. B. a žalovaným, zkracuje uspokojení jeho pohledávky ve výši 62.000,- Kč a 470,- DM, kterou má vůči J. B. a která mu byla přiznána vykonatelným platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. 15 C 108/93. Jelikož žalovaný o skutečnostech týkajících se dluhu bývalé manželky věděl, „nepřichází v úvahu, že nemohl rozpoznat její úmysl zkrátit věřitele“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 2. 1995, č.j. 12 C 34/94-30, určil, že „dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů J. B. a J. B., na základě níž se stal žalovaný J. B. výlučným vlastníkem nemovitosti, domu čp. 96 se stav. parc. č. 111 v k. ú. H. C., je vůči žalobci právně neúčinná“, proti J. B. žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „J. B. si v době od ledna 1992 do prosince 1992 postupně vypůjčila od žalobce celkem 62.800,- Kč a 470,- DM s tím, že ... dluh uhradí poté, až dojde k vypořádání BSM ..., když má obdržet od bývalého manžela polovinu hodnoty jejich rodinného domku“. Dluh neuhradila a s žalovaným „uzavřela dohodu, dle které jí zůstal obecní byt s bytovým zařízením a žalovanému ... rodinný domek čp. 96 se stav. parc. č. 111 v k. ú. H. C.“. J. B. po vypořádání s žalovaným „nezůstaly žádné finanční prostředky na uspokojení pohledávky žalobce a dalších osob, neboť jediná cenná věc, ze které by mohly být pohledávky uhrazeny, zůstala výlučně žalovanému“. Protože žalovaný, který v době uzavření dohody o dluzích bývalé manželky věděl, „neprokázal, že úmysl dlužníka, tj. J. B., zkrátit věřitele nemohl ani při vyvinutí náležité pečlivosti poznat“, měl soud prvního stupně podmínky pro vyslovení odporovatelnosti právního úkonu (dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví) ve smyslu §42a odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za splněny. Zamítnutí žaloby proti (tehdy) druhé žalované J. B. odůvodnil nedostatkem pasivní věcné legitimace (§42a odst. 3 obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 1995, č.j. 35 Co 169/95-47, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve vztahu k žalovanému) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 1 písm. a/, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/). Odvolací soud vyslovil názor, podle něhož lze úspěšně odporovat jen takové dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (bývalých) manželů, která - po zániku jejich manželství - nebyla uzavřena podle zásad uvedených v §150 obč. zák. Jestliže tedy - v dalším řízení - soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistí, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená dne 9. 9. 1993 uvedeným zásadám odpovídá, žalobu bez dalšího - aniž by zkoumal podmínky odporovatelnosti daného právního úkonu ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. - zamítne; v opačném případě (tj. zjistí-li, že dohoda se příčí uvedeným zásadám) se věcí bude zabývat z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že povinností žalobce je nejen prokázat, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví byla uzavřena v rozporu se zásadami zakotvenými v §150 obč. zák., ale i úmysl dlužníka (J. B.) zmíněnou dohodou zkrátit věřitele (žalobce), včetně toho, že tento její úmysl musel být žalovanému, který po rozvodu manželství není osobou ve smyslu §116 obč. zák. J. B. blízkou, znám.
Obvodní soud pro prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 6. 1999, č.j. 12 C 34/94-164, žalobu na určení že, „dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nově společného jmění manželů) žalovaného J. B. a J. B., na základě níž se stal žalovaný výlučným vlastníkem nemovitosti - domu č.p. 96 se stavební parcelou č. 111 v kat. úz. H. C., je vůči žalobci právně neúčinná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady tohoto řízení na účet advokátky žalobce“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze dne 9. 9. 1993 („o částečném majetkovém vypořádání a o užívání státního bytu“) je - přestože jejím předmětem nebyly všechny věci patřící do společného jmění žalovaného a J. B. - platným právním úkonem, z něhož „neplyne žádná nerovnost“ smluvních stran (jinými slovy, vypořádání na jejím základě bylo uskutečněno podle zásad uvedených v §150 obč. zák.). Žalobě nevyhověl proto, že žalobce neprokázal, že J. B. dohodu uzavřela v úmyslu „zkrátit navrhovatele v jeho možnosti uspokojit svou pohledávku z nemovitosti v H. C.“, že žalovanému „bylo známo, že jeho bývalá manželka uzavírá dohodu ... s takovým úmyslem“, a že „ani při náležité pečlivosti“ nemohl žalovaný „případný“ úmysl J. B. zkrátit věřitele poznat (a to přesto, že v době uzavření dohody žalovaný nebyl osobou J. B. blízkou).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2000, č.j. 39 Co 526/99-189, rozsudek soudu prvního stupně - vyjma zamítavého výroku o nákladech řízení, který zrušil - potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal rozhodující skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně (včetně toho, že „dílčí dohoda z 9. 9. 1993 odpovídá ust. §150 obč. zák. a se zásadami tam uvedenými není v rozporu“) a dospěl k závěru, že žaloba o určení neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví „v části, podle níž se stal žalovaný výlučným vlastníkem označených nemovitostí“, nemůže být úspěšná, protože nebylo prokázáno, „že by J. B. uzavírala dohodu z 9. 9. 1993 s úmyslem zkrátit žalobce, ani to, že by tento její příp. úmysl musel být žalovanému, který nebyl nijak blíže zasvěcen do podvodného jednání J. B. vůči třetím osobám, znám“. Za „irelevantní“ považoval to, že J. B. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 9. 1997, sp. zn. 24 C 153/97, zavázána zaplatit dluh na nájemném vzniklý po rozvodu manželství s žalovaným a že po přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v P. (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 15 C 349/94) byla z tohoto bytu „exekučně“ dne 21. 5. 1997 vyklizena.
Rozsudek odvolacího soudu - vyjma kasačního výroku o nákladech řízení - napadl žalobce dovoláním, které (výslovně) zdůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Nesouhlasí s tím, že dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 9. 9. 1993, na jejímž základě J. B. „nezískala žádný majetek“, lze považovat za respektující zásady uvedené v §150 obč. zák. a tudíž za takový právní úkon, který není způsobilý zkrátit uspokojení jeho pohledávky. Již ze samotné skutečnosti, že dohoda o vypořádání byla uzavřena v době, kdy byl dán důvod výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného s vědomím žalovaného, a z toho, že se J. B. zavázala žalobci zaplatit dluh „po obdržení finančního nároku od žalovaného“ a následně uzavřela zmíněnou dohodu, je podle dovolatele jednoznačně prokázán její úmysl zkrátit práva věřitele. Námitkou, že se soud prvního stupně „nezabýval důkazy, které byly v řízení provedeny“, tj. výpověďmi svědkyně M. Ř., a odvolací soud - s vysvětlením, že uvedené pochybení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku a ani nemohlo přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí - k tomuto pochybení nepřihlédl, uplatnil dovolatel důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Podle názoru dovolatele právě z výpovědí svědkyně M. Ř., které J. B. dlužila 10.000,- Kč, vyplývá, že žalovaný o dluzích bývalé manželky věděl. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že je ve smyslu §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26, rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 27, rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 10/2000 pod č. 104).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1998 pod č. 12). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle něhož lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. - jen tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, pak musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., přičemž - ve vazbě na to, kdo je druhou stranou odporovaného právního úkonu, popř. v čí prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn - rozlišuje (co do rozložení důkazního břemene) dvě skutkové podstaty. Odporovatelným je právní úkon, který dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovém případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly ani při náležité pečlivosti poznat).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (a v tomto směru správnost skutkových zjištění dovolatel nezpochybnil), že žalobce má vůči J. B. pohledávku ve výši 62.000,- Kč a 470,- DM, přiznanou platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. 15 C 108/93, který se podle potvrzení soudu stal vykonatelným 1. 12. 1993. Po rozvodu manželství (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 1992, sp. zn. 15 C 233/91, jenž nabyl právní moci 23. 3. 1992) uzavřeli J. B. a žalovaný dne 9. 9. 1993 písemnou dohodu, podle níž „jedinou uživatelkou bytu, včetně jeho zařízení, v P., se stává J. B.“ a „jediným vlastníkem domku na adrese H. C. - postaveném na parcele č. 111 v katastrálním území H. C. - se stává J. B.“. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl - podle zjištění odvolacího soudu - podán „v tříleté lhůtě (§149 odst. 4 obč. zák.).
Již v kasačním usnesení ze dne 30. 6. 1995 odvolací soud zaujal názor - k němuž se přihlásil i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku - podle něhož lze úspěšně odporovat dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jen tehdy, jestliže smluvní strany (bývalí manželé) nerespektovaly zásady, na kterých je vypořádání založeno (srov. §149 odst. 1, §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření dohody). S tímto právním názorem dovolací soud nesouhlasí.
Z ustanovení §42a obč. zák. vyplývá, že věřitel může odporovat každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem může být - jak správně uzavřel odvolací soud - i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Okolnost, že se bývalí manželé dohodou vypořádali podle zásad uvedených v §150 obč. zák., není v tomto směru významná. Z vymezení podmínek odporovatelnosti právním úkonům dlužníka ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. totiž takový předpoklad bez dalšího nevyplývá. Podstatné v tomto směru je jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku). Ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky může proto dojít i za situace, kdy bývalí manželé při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou postupovali v intencích ustanovení §150 obč. zák., ovšem konkrétní rozdělení věcí, příp. práv a závazků bylo dlužníkem úmyslně voleno tak, aby stav po vypořádání uspokojení pohledávky věřitele znemožnil nebo zcela vyloučil.
Lze uzavřít, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byl žalobcem uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto - aniž se věcí zabýval z pohledu ostatních námitek v dovolání snesených - rozsudek odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) zrušil (§243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
V dalším řízení soud neopomene zohlednit, že týkala-li se dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nemovitostí, je možné uvažovat o zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele jen tehdy, nabyla-li účinnosti (srov. §149a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu